Do tramvaje přistoupila poslední stanici na nábřeží. Vozy se přehouply přes most a rozdrnčely ulicí ke křižovatce. Svítily žlutě do dusné červencové noci a pohazovaly na tvrdých sedadlech několika cestujícími.
Posadila se do rohu. Chlapec v košili, na lavici blízko ní, sebou pohnul a zvedl oči. Přihladila si světlemodrou přiléhavou sukni, trochu si upravila nepokojné černé vlasy. Podíval se na ni a zpozorněl. Hrál si s knoflíčkem u košile a stále více se díval do kouta, kde seděla. Odkud a kampak asi jede, přehnalo se mu hlavou a zase se to tam vrátilo; roztržitě posunoval nohou po dřevěné podlážce.
Dívka si prohlížela jakýsi plakátek na okně naproti sobě a pootevřela trochu ústa, vroubená pastelově červenými rtíky. Na klíně si pohrávala s malým svazečkem klíčů. Chlapec v bílé košili se naklonil dopředu, opřel se lokty o kolena a pozorně se na ni díval. Cítila jeho pohled a rozhlížela se vozem, hledala oporu.
Na pomoc jí přišla stanice. Průvodčí rozevřel široce dveře a vpustil dovnitř chlapce v hnědém tvídovém kabátě s černými mokasíny. Mladík dlouho neuvažoval a sedl si do rohu naproti děvčeti.
Tramvaj se rozhrkala a uháněla dál.
Jede asi domů, uvažoval ten v rohu, opřel se volně o stěnu vozu, prsty jedné ruky bubnoval jemně na sedadlo. Protože bylo dusno, rozepnul si kabát a zhluboka vdechl. Pak si začal dívku prohlížet pozorněji. Díval se zblízka na její vlnité vlasy, svezl se pohledem na malé tvrdé hroty žlutého svetříku.
Z pozorování jej vyrušilo zakašlání: ten v košili ohlašoval svoji přítomnost. Zakašlal pro jistotu ještě jednou, vytáhl z kapsy krabičku zápalek a volně ji převracel v ruce.
Tramvaj letěla nocí. Průvodčí se bavil s řidičem a jen občas se podívali do vozu. Zato ti tři o sobě věděli příliš dobře.
Chlapec v košili myslel na lavičku, míhavé světlo opuštěné lampy, ruka najde snadno pas, rty přikryjí rty. Ten v kabátě měl rád ještě po slunci vonící zemi. Chvíli budou ležet jen tak a pak ji ucítí měkkou a vlnící se po sebou…
Myslili na rozkoš silně a báli se o její kouzlo – jako se bojí děti o hračku, kterou ještě nedostaly, ale o ní již vědí, že pro ně byla koupena. A právě v těch mučivě těžkých chvílích si uvědomili, že sledují oba stejný cíl.
Marně pak jeden druhého v duchu vyháněl z vozu, zbytečně se utěšovali, že jeden z nich vystoupí dříve. Věděli příliš dobře, že již dávno nejedou domů, jejich stanice zůstaly daleko za nimi. Jeli vstříc něčemu tajemnému. Báli a strachovali se o dívku ve žlutém svetru a přece byli odhodláni se o ni poprat, znásilnit ji – ale bude-li třeba, bránit ji jeden před druhým.
Dívka seděla klidně, majestátně – jako by jela tramvají sama. Malý barevný plakátek ji poutal stále jako měnící se obrazovka televizoru.
Průvodčí svinoval do balíčku drobné, řidič na předku vozu se často ohlížel. Tramvaj jela poslední, úzkou ulicí. Unavena dalekým během šlapala těžce po kočičích hlavách.
Ulička se rozevřela náhle do širokého kruhu, v němž se točila košatá koruna kolotoče a stará jehla gramofonu ryla u malé střelnice chraplavě píseň.
Zastavili. Řidič zatočil černým kolem brzdy a vysunul se z vozu. Dívka zvolna vystoupila; oba chlapci chvíli otáleli a pak vyšli za ní.
Ten v košili si stále pohrával s krabičkou zápalek, druhý vsunul ruce do kapes kalhot.
Kolotoč praskal dřevem a chřestil kolem řetízků. Skupinka chlapců, s cigaretami ledabyle v koutcích úst, v bleděmodrých texaskách, se pustila zvolna za dívkou. Ti dva z tramvaje přidali do kroku. Za chvíli šla uprostřed nich, měla je po bocích jako stráž.
Řidič tramvaje se za nimi díval, pak si zapálil cigaretu a po prvním šluku si ulevil: »Cucáci! Všichni jsou stejný. Jeden v trubičkách, druhej v tvíďáku, třetí v nažehlený košilce… Zkažená mládež!«
Na střelnici prskala staré vzduchovka, tlampač přehlušoval smích a nevázané veselí několika hloučků mladých.
Chlapci v texaskách poznali, že neuspějí a odpojili se. Dívka přešla zvolna kolem kolotoče a vystoupila na úzkou škvárovou cestičku.
Stoupali příkře za sebou jakousi strání. Byli zde oba poprvé. Dýchali těžce kopcem a občas se rozhlíželi oblohou, v jejíž kleci zpíval vysoko pták.
Země voněla sluncem spálenou travou a z nedalekého křoví zazněla rozladěná kytara, hlas křídlovky a směsice výkřiků chlapeckého a dívčího smíchu.
Občas na ně bliklo světlo starých žárovek. Hudba kolotoče se pomalu ztrácela a mizela ve vzdalující se tmě. Po dřevěném můstku přešli mlčící trať dole pod nimi a stočili se podél starého hřbitůvku na širší cestu. Zpomalovali chůzi, obcházeli jakýsi vrch a vraceli se spirálou ke konci města.
Hluboko pod nimi zamžikaly ulice lamp, zasvítila černá stuha řeky. Vyústili do kolonie několika vilek. U jedné z nich vyštěkl na každého podrážděně malý psík. Ještě dva domy a byli na konci u jednopatrového, se zeleným dřevěným plotem.
Zvolnili krok a zastavili se ve stínu chrastivé lucerny. Ten v kabátě vytáhl ruce z kapes a krabička zápalek v ruce druhého se zastavila.
Dívka se pomalu otočila. Její černé vlasy splynuly se stínem tmy, svetřík se prohnul a rty se pootevřely.
Postoupili oba o krok kupředu. Natočila se k nim bokem, otevřela zelená vrátka, vrátila svoji tvář jejich pohledu a z pastelových rtů půvabného obličeje znělo: »Jak chcete, když vám to nevadí, můžete jít oba, já něco snesu…«
Strnule se na ni podívali. Hluboké ticho rušila jen muzika cvrčků a harašící plech lucerny. Na řece pod nimi táhle hučel parník, světélkovalo zelenočerveně nádraží. Vzduchem vála vůně luk, promísená kyselým kouřem.
Oba se otočili jako na povel a vraceli se mlčky cestou kolem několika vilek. Pes na ně dvakrát vyštěkl.
Ten v kabátě strčil ruce do kapes a ten v košili si začal opět hrát s krabičkou zápalek.
Šli zvolna dolů sypanou cestičkou. Vysoko v kleci nebe utichl pták, a když přecházeli železniční trať, slyšeli blížící se vlak.
Na nebi se utrhla hvězda. Viděli, jak padá a zastavili se. Za okamžik sestupovali opět zvolna kopcem dolů.
Koruna kolotoče přestala praskat dřevem a chřestit řetízky, malinký plácek byl prázdný, jen starý kocour svítil do tmy zeleně ze schůdků černé maringotky.
Průvodčí na konečné již odzvonil. Ale řidič je viděl a čekal. Vykolébal se z vozu, a když nasedli, vešel s nimi zadním vchodem.
»Čekám akorát na vás, mám vodzvoníno, ale přece bych vám nemohl ujet, že jo,« snažil se vyprovokovat rozhovor.
Ale nic. Jeden si hrál uprostřed lavice s krabičkou zápalek, druhý seděl v rohu a díval se na malý plakátek naproti sobě.
Řidič prošel zvolna vozem. Na jeho konci se zastavil, obrátil se k nočním pasažérům, změřil je oba významně a pak řekl silácky:
»Tak co, hoši, kerej…?«
Chvíli bylo ticho, a když se neměl k odchodu, ten v košili se na něj podíval a pak prolomil ticho: »Voba, direktore…«
Řidič vyhodil sliny ze schůdků plošinky zlostně na chodníček, trpce se usmál, dupl nohou na zvonec, roztočil halasně kolo brzdy; tramvaj se hrkavě rozjela.
»Cucáci! Všichni jsou stejný! Jeden v trubičkách, druhej v tvíďáku, třetí v nažehlený košilce… Dyť sem to říkal – zkažená mládež!«
Vozy opsaly kružnici a jely vstříc úzké ulici s kočičími hlavami. Ze schůdků maringotky za nimi koulel zeleným světlem očí černý kocour.
Jeli rychle, neobyčejně rychle a hřmotně do města…
Autor: KAREL AKSAMIT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |