DANIEL STROŽ
Sonet XXXIV.
Milovali jsme se už potřetí,
náš společný pot stydl v prostěradle.
Hledělas ale po údu mém zvadlém
i nadále s velikým napětím.
Bylo to hvězdné, neměla jsi dost
a já v tvých očích velké četl přání,
abych jedenkrát ještě do svítání
zopakoval tu ódu na radost.
Stalo se. Pak rozplakala ses štěstím
a i já pocítil, že z toho třeštím,
ve spáncích s údery těžkých zvonů.
Právě na tuto noc vzpomínám často…
Nám, lásku světícím, patřilo město,
v kostele chystali antifonu.
Sonet XVII.
Nechte mne dozpívat ty písně,
jimž stejně nemůžete rozumět.
Vždyť k pochopení nejsou tísně
básníka, jehož přestal bavit svět.
Chřadnu a perem se podpírám,
odmítám už i milovat ženy.
Jen tu a tam poddávám se hrám
s těmi, co v pajzlech jsou roztroušeny.
Miloval jsem, pil, nezřízeně žil,
proto znám původ svých chorob všech.
Přesto: kdybych se rána nedožil,
bude tak na rtech s jediným jménem!
S tím tvým, lásko, s nímž dojde mi dech
a přikryt jím budu pod kamenem.
Voníš mi
Voníš mi stále tou svou vůní,
tu hned tak nelze zapomenout.
I přes to, že jsem starý mrzout,
vnímám ji kolem lesních tůní.
Měl bych psát jiné básničky
Měl bych psát jiné básničky,
a sice pro tu, s kterou teď chodím.
Jenže pak, když ji vyprovodím,
cítím, že tvůj jsem navždycky.
Smetáčky na víčcích
Smetáčky na víčcích jsem ti líbal
a do spánku potom ukolíbal
tu dušičku neklidnou tvojí.
I to nás ještě spolu pojí?
Sonet XXVI.
Nemám se opravdu čím chvástat,
umím jen trochu psát, víc chlastat
a ženské střídat, jak noční pajzly.
Jenomže potkal jsem větší hajzly,
ti vyskytují se v politice.
Není jich míň, spíš čím dál více
a stupňuje se jejich žravost.
Neumí mít z života radost,
cpou si jen své bezedné kapsy.
Že nechcípají na kolapsy
je tím, že mají dobrou péči.
Tyhle zrůdy znají jen sebe
a svědomí je nezazebe.
Čím tlustší břichy, mozky tenčí.
Kam chceš jít
Kam chceš jít, lásko, vždyť nemáš nohy,
jsi pouhá kupa pocitů!
Kdekdo tě odpráskne ze zálohy.
Zůstávej u mne v úkrytu!
Když nebyly prachy
Když někdy nebyly prachy,
šli jsme s partou na chlebíčky.
Do Gastronomu, do Koruny,
také k Rozvařilům Na Poříčí.
Ty pravé humrové z ruské chatky
byly nejlevnější.
Každému pět kusů a z pěti korun
ještě zbyl na eskymo padesátník.
My, slavní exulanti
My, slavní exulanti, radíme se
v jedné vyhlášené mnichovské restauraci
s českou kuchyní.
Vepřová se zelím, svíčková, kotlík dršťkové,
ale i smažená jatýrka s hranolky;
pokrmy rozvoněné na stole před námi.
Jiří Pelikán, Zdenek Hejzlar, Ota Šik
a dva tři další, kteří dali přednost guláši.
„Nedopadli jsme ani tak zle, mohlo to být horší,“
jeví se Šikovi. A dodává, věčně usměvavý,
tak jak byl:
„Stejně je doma nemine tržní hospodářství!“
Živote, kradeš!
Živote, kradeš! Ty kradeš mi roky.
Bráním se, seč mi stačí síly.
Lékařům na náhradní díly
nejsem už. A nestojím za zákroky.
Básně jsou přetištěny ze sbírek Říkej si se mnou (2009), Lásko, zůstaň nám živá (2010), Psát trny a šťávou z rudých růží (2011) a z nejnovější sbírky Slzy pro Anny van Gild aneb Bývávalo (2013).
Autor: DANIEL STROŽ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |