Sbírka lyrických básní Venduly Eliášové (1974), profesí učitelky a lektorky (germanistika a bohemistika na FF UK), rovněž překladatelky a sběratelky pověstí a příběhů z Polabí (srov. Polabský herbář, 1999), je nazvána „barevně“ Z INKOUSTU NOC (Praha: Akropolis, 2013, 62 str., ISBN 978-80-7304-160-1). Jako motto ji uvádějí tyto verše: „Jako je bolest v každé ženě / bolestná touha / bolest porodní / tak tu a tam / se v světlém vzdorodni / mé básně rodí poraněné“, jež jsou klíčové pro pochopení autorčina záměru.
   Volný verš, avšak zde a v některých dalších básních ještě nejednou rýmovaný, a nikterak primitivně (s rýmovým echem „-dní“ – „-dni“), s třikráte opakovaným „bolestným“ slovem, asociovaným navíc s „porodem“, „vzdorem“ a „poraněním“, to vše dává tušit směr autorčiny umělecké, neiluzivní výpovědi o postavení ženy. Jde o jakýsi lyricky reflexivní „řez“ světem básnicky vnímané každodennosti i jedinečnosti, v němž se „touha“ „porod“ a „vzdor“ nutně podmiňují. A neplatí to jen v umění.
   Sbírka je kompozičně rozdělena do pěti oddílů, a to na zřejmém tematickém principu. Náruč nevěstinek konturuje svět doteků, tvarů a tajemství milostného aktu, onoho rohu „hojnosti“ i prázdnoty „klasu“, důvěry vzbuzujících jistot nebo nevyslovených otázek – jsi „příliš plný sov“ (s. 11). Nevěřte Máří evokuje svět jemné ženské smyslnosti, nikoli však obscénnost. Najdeme zde i báseň, která dala sbírce název („Měníš mě / svou černou zmiji / v slepýše“). (B)elegie představují samostatný oddíl hlásící se svou inspirací k pobytu v Bruselu, kde V. Eliášová v letech 2006–2001 působila (mj. jako lektorka „v české sekci Evropské školy“). Nečekejme však elegie-satiry havlíčkovské, „Tyrolské“, ani ovidiovská „Tristia ex Ponto“, těmito verši rezonuje jen jistý smutek z odloučení od „boleslavských zvonů“ a „korun borovic“, když společně s nimi obrůstáme „pavučinou touhy po domově“ (s. 33). Oddíl nazvaný Konec poločasu představuje reflexi vpádu každodennosti do ideálů lyrického subjektu, v podobě čtyř dětí, slepých jistot, náporu písečných bouří a ztráty jména „Matka Kuráž“. Lyrický subjekt se tu metaforicky zpředmětňuje, nepopisuje banality, ale jako by vrůstal do přírodního bytí (a nebytí); přilétá i havran a s ním samota a přeryv, svár v duši, jak čteme ve stejnojmenné básni: /.../ „chci být / ne vlna / ale vlnolam“ (s. 46).
   A konečně závěrečná část nazvaná horovsky Struny v mlze naznačuje autorčino umění osmyslnit všednost a banalitu, ukázat je v novém světle, tedy lyricky je rozezvučet, symbolicky je odhmotnit, ačkoli věci a slova neztrácejí svoji „původní“ barvu, vůni, předmětnost.
   Sbírka Venduly Eliášové je pro mne příjemným překvapením. Jakkoli se na faktuře jejích básní podepsali básníci jako Bertolt Brecht, Rainer Maria Rilke, Jaroslav Seifert nebo Josef Hora (ten zvláště poetikou „vlnění“ a „stínování“), je autorčin výraz samostatný, neodvozený. Nezbývá, než se těšit na další sbírku.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)