Když jsem vyrůstal v polovenkovské Pensylvánii, každý měl střelnou zbraň, a nikoho to neznepokojovalo. Lidé je měli k lovu a ke střelbě na asfaltové holuby a do terčů. Já měl pušku, dvaadvacítku (5,59 mm; pozn. překl.) Remingtonku s dlouhou hlavní, k lovu škodné, hlavně k obraně před zaplavením migrujícími městskými krysami. Bratr měl brokovnici; nikdy jsem nezjistil, jaký typ. Pokud se pamatuji, použil ji jen jednou. Toužil tenkrát být lovcem bažantů, a když je lovil prvně, přišel domů se zakrvácenou mrtvolkou, již hrdě přinesl mámě. Jak neměla nikdy předtím co do činění s opeřeným ptákem plným broků, strávila trýznivé odpoledne snahou připravit jej k vaření. Když skončila, hrdost mého ubohého bratra vystřídal zármutek a zlost. Už nikdy nelovil. Žádný člen mé rodiny už potom nikdy žádného bažanta nezabil.
Ale nikdo neměl zbraň k ochraně. Jsou-li k ochraně potřeba střené zbraně, společnost už selhala. Malá komunita, v níž jsem vyrůstal, neměla policejní síly; za těch 18 let, co jsem tam žil, neměla jediného úředníka. Neměla vězení, soudní budovu, jediného právníka. Nedošlo tu k žádnému domovnímu vloupání, dokonce ani nebyl nikdo přepadený. Lidé zamykali jen zřídka. Lidé v oné malé komunitě nejenže měli rádi jeden druhého, oni se o sebe navzájem starali. Nejenže měli radost, když se pomohlo potřebným; horlivě se na pomoci podíleli.
Stávající vláda tam byla, jen když bylo třeba, a když nebylo, nebyla v dohledu. Lidé neměli vůči své vládě nedůvěru, nebáli se, že se stane tyranskou, a drobné přestupky byly přehlíženy. Ačkoli bylo proti zákonu prodávat v neděli alkohol, město mělo zapadlý lokál, kde bylo otevřeno sedm dnů v týdnu a nikdy se o to nikdo nestaral. Jako malé děcko jsem často doprovázel tátu, když tam chodil. Když pil svůj džbánek piva, usrkával jsem trošku ze štamprlátka. A nestal se ze mě alkoholik! Určitě zázrak! Za těch dvanáct let, co jsem chodil do veřejných škol, nebyl nikde potřebný policista nebo strážce, dokonce ani při atletických závodech. (Dobrá věc, protože komunitě jeden chyběl.)
Ten svět už je pryč. Zmizel za necelé století, za jeden lidský život! Teď mnozí odmítají pomoci potřebným a nesnášejí, když jim někdo pomáhá (!). Nákaza podlosti se teď vznáší nad Amerikou. Ač to nepostihlo každého, postihuje to dost lidí na to, aby se podlost stala dominantní americkou vlastností. Je to vidět všude - ve sjezdových halách i v našich třídách, kde studenti buzerují spolužáky, v univerzitní tlupě, jejíž členové umlátí jednoho ze svých členů k smrti při činnosti nazvané »hazing«, trápení, v zabíjení, k němuž dochází na našich ulicích a v našich domovech, školách a na pracovištích, ve filmových dialozích a v televizních programech. Nikdo nemá nikoho rád ani nikomu nevěří, obzvlášť pokud jde o vládu. Američani mají ubohé vzdělání, jsou sprostí, nezdvořilí, necitelní. (Tedy ne všichni.) Občanskou společnost proměnili v lůzu.
Žiju ve spoře obydlené, uzavřené komunitě, jež ztělesňuje národ. S pouhými asi tak 15 000 obyvateli se chlubí jednadvaceti hřbitovy. Čtyři z nich jsou spjaté se stejnou protestantskou církví; přesto jejich shromáždění nemají jedno druhé dost ráda na to, aby prováděla pobožnosti společně, v jedné budově. Američané nežijí spolu; žijí čistě vedle sebe. Američtí křesťané nejenže nemají rádi nekřtěné, nemají ani rádi jeden druhého. Obecně jsme podlostí prodchnutí a zlomyslní lidé.
Američané, kteří odmítají legalizaci potratů, protože tvrdí, že jsou přesvědčeni, že život je posvátný, jen tiše přihlížejí, jak jsou lidé každého věku ve svých komunitách každý den stříleni. Je to jako by nově narození byli potřební k tomu, aby bylo zajištěno, že střelci budou mít vždycky terče, protože k péči o nově narozené není vydán žádný předpis.
Hladoví se musí shromáždit u občasné charity, bezdomovci, lepenkové krabice a nemocní, zdánlivě nekonečné vyčkávání v nouzových místnostech. Astmatická obyvatelka mého domovského státu v jedné z nich zemřela během čekání, až ji vyšetří. Mohla ji zachránit pouhá jediná injekce. Opuštěné děti ulice se srocují do městských gangů, které pořádají hony jeden na druhý. Z nezaměstnaných se stávají lovci lidí a sběrači jejich věcí. Lidé překypují utajovanými rasovými, náboženskými, sexuálními či jinými předsudky. Miluj bližního svého jako sebe sama nemá praktický význam, žádnou finanční hodnotu, jak hlásal William James.
Tak co se to stalo? No dobrá, tak si na to odpovězte a zkuste na to přijít: Jaký je rozdíl mezi prezidentem, který má seznam, koho zabít, a četami úkladných vrahů nazývaných námořní tuleni a učitelem z Cosy Nostry, který atentáty nařizuje? Oč je ředitel CIA, jejíž agenti vraždí lidi, lepší než mafiánský kmotr? Jak může vláda, jež se chlubí zabíjením lidí na vzdálených místech, vážně lamentovat nad zabíjením, k němuž dochází v jejích vlastních městech? V pomstě za 11. září bylo zabito mnohem víc Američanů, než jich v onen den zahynulo. Pomsta, podlostí prodchnutá činnost, je důležitější než lidské životy. Humánní lidé si nikdy nezakládají na zabíjení.
Jak může národ, jenž krčí rameny nad zabíjením řekněme v Pákistánu, oplakávat zabití nezúčastněných v křížové palbě podsvětí nebo dokonce zabití těch, kteří leželi ve své posteli v okamžiku výstřelu z jedoucího vozu? Jak může národ tvrdit, že si váží života, když jeho policie vyvázne ze zabití neozbrojených a často hendikepovaných lidí toliko tvrzením, že životy policistů byly v nebezpečí? Jak může vláda nebýt tyranská, když je složena z ideologických souvěrců, kteří se snaží vnutit svou víru všem ostatním?
Tyranské vlády jsou tvořeny tyrany. John Stuart Mill to kdysi dávno dokázal ve spisu O svobodě (On Liberty), že svoboda není možná bez tolerance k odlišnostem. Ale onen spisek nečetli ani absolventi amerických univerzit. Výraz „vzdělaný Američan“ je pro většinu z nich protimluv. Samozřejmě, vždycky existovaly dva druhy lidí - humanisté a nehumanisté. A většina lidí v ničemné společnosti nemusí být ničemové. Množství spáchaných podlostí, ne počet lidí, kteří se jich dopouštějí, je konečným prvkem. Podlost, zjevná v Americe, je zdrcující. Slušné chování téměř úplně vymizelo. Kormidlo lodi zvané stát drží barbaři, a to už hodně dlouho.
Podlost, jaká postihla Ameriku, může za její domácí násilí. Může i za násilí, jež Američané způsobují v cizině. Podlost se nedá škatulkovat. Neexistuje něco jako hodný podlý chlap. Žádný podlý člověk není hodný; hodní kluci nejsou nikdy podlí.
Bacilem, jenž přenáší tohle utrpení, je převládající politická ekonomie, jakou pěstují obchodní, politické a ekonomické komunity. Kapitalismus je těžební činnost, jež vykořisťuje dělníky a spotřebitele a nikdy nedokázala sloužit potřebám celé populace nějakého národa. Marketing je univerzální lež. Lidé vždycky propadnou prasklinami v institucích a institucionální elita se ani zbla nestará o ty, kteří propadnou. Kapitalistické společnosti se vždy skládají z občanů první a druhé třídy; ty jsou charakterizovány lidmi, kteří souhlasí s prohlášením Henryho Vanderbilta: „Veřejnost budiž prokleta.“ A veřejnost je a vždy byla. Americká elita všeobecně nikdy neobětovala nic pro lidi. Obchodní konkurence si nepotrpí na obavy o druhé. Individualismus pěstuje antagonismus. Ohlédnutí se po číslu jedna vždy končí odepřením něčeho potřebného číslu dvě. Charita není obchodní ctnost. Kapitalismus je institucionalizovaná podlost. Je to prastará nákaza, manifestovaná lačností. Je to nemoc, jež činí lidské bytosti nelidskými, a to je osudové.
Proč by jinak jiné národy vzhlížely k Americe a chtěly napodobovat její kulturu podlosti? Proč tím nejsou pobouřené? Proč se zkrátka nepřestanou nechat k něčemu nutit?
Odpověď může být jen jedna. Podlost nepostihla jen Ameriku, postihla i další. Prastará nákaza přesahuje národní hranice. Je to tragédie lidské bytosti.
Dokud nedokážeme s podlostí, jež prostupuje lidskými společenstvími, něco udělat, žádná lidská společnost nebude nikdy hodna toho, být nazývána silou pro dobro světa. Násilí v Americe, nebo kdekoli jinde, nikdy podstatně neklesne, dokud se snížení samotné ničemnosti, ne jejích různých prostředků, nestane cílem lidského konání.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
John Kozy, penzionovaný profesor filozofie a logiky, píšící o společenských, politických a ekonomických problémech. Po službě v armádě USA během korejské války strávil 20 let jako univerzitní profesor a dalších 20 let pracoval jako spisovatel.
Jeho on-line články lze najít na http://www.jkozy.com (www.coldtype.net).
Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK
Autor: JOHN KOZY
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |