Vraceli jsme se z dovolené a za hranicemi měl náš autobus zastávku u benzinové pumpy nedaleko Klatov. Hned jsem obhlížel pult s tiskovinami, zvědavý, co je u nás doma nového; jediným ještě nevyprodaným listem byl Klatovský deník. Když jsem se prokousal novinkami (žel převážně jen místními), pustil jsem se do publicistiky. Zbystřil jsem pozornost, když jsem narazil na článek o kamenictví na Zavlekovsku. Hned jsem si vybavil, že Zavlekov je dnešní úřední název pro obec, z které pocházela moje babička z otcovy strany, v době jejího narození to však byl Zamlekov, jak stojí ještě v jejím pasu, který se zachoval. Táta jezdíval jako malé dítě na dědečkův statek a při vzpomínkách zpravidla končil popisem obrovských vykrmených hus s kilovými játry, jimiž se pyšnila jedna z jeho tet, která v péči o chov nahradila již zemřelou babičku Růženu.
A najednou mé oči narazily na věty: „Kamenické výrobky se z Tužic v té době odvážely na zesílených vozech tažených koňskými potahy na nádraží do Klatov, Sušice a do Kolince. Žulové kvádry, desky, obrubníky a schody byly například dodávány i do Klatov na stavby budov okresního soudu a pošty. Povoznictví zajišťoval Leopold Ofner ze Zavlekova, který vlastnil dva potahy.“ Náhle tu bylo jméno pradědečka, už před více než osmdesáti lety zemřelého, o kterém jsem slýchával, že se vedle statku staral i o hospodu, řeznictví a za Rakouska i o poštu.
A hned se mi vybavila vzpomínka na básníka Ladislava Stehlíka, o němž jsem kdysi dávno připravoval pořad pro televizi. Doma mi ukazoval svoje kresby z jihu a jihozápadu Čech, kudy rád putoval a kde se zrodilo mnoho jeho veršů a lyrických črt. Mezi kresbami byl i zamlekovský statek. Říkáte Zamlekov?, ptal jsem se básníka se zvýšeným zájmem a dodal jsem, že tam žil můj pradědeček Ofner. Ladislav Stehlík vzrušeně z kuchyně přivolal svou ženu. To tě bude zajímat, říká jí radostně, představ si, že pan redaktor je pravnukem Leopolda Ofnera a paní Růženy. A dozvěděl jsem se od obou manželů věci pozoruhodné! Paní Stehlíková u mé prababičky sloužila. Vzpomínala na ni těmi nejvřelejšími slovy, dokonce vytáhla ze skříně soubor povlečení a z kredence sadu příborů, které byly součástí svatebního daru věnovaného paní statkářkou.
O rodině později psala moje maminka ve vzpomínkové próze Divný čas, divná láska, kterou jsem po její smrti připravil k tisku. Pasáž rád ocituji, sám bych to tak nedokázal napsat: „Hospodář upsal a vyplatil všem dcerám vysoká věna a podle železného zákona měli synové peníze vyženit. Albert si vzal chudou dívku a brzy zemřel, Ludvík se oženil z lásky a Ervín zůstal svobodný. Hospodářství na nepříliš úrodné půdě vynášelo méně a méně, po otcově smrti je oba hospodáři prodali a zachránili malý počinek pro nový začátek v Praze.
Na rozdíl od děvčat zvláštní orientální krásy vypadali oba bratři komicky, oba měli podivuhodně utvářené vejčité lebky, Ludvíček holou, Ervínek s několika kudrnatými kadeřemi na temeni. Je samozřejmé, že jsme si ho hned přejmenovali na Hurvínka, pohled na jeho kadeře a vykulené oči mě ustavičně ponoukal k smíchu.
Před Ludvíčkem Franta (jeho synovec a můj budoucí manžel) schválně mluvil o politice, neboť novopečený Pražák nikdy neopomenul pronést přímo klasickou větu: ,Nemám čas na tvoje blbosti, já mám v hlavě seno a slámu.‘
Tímto artiklem totiž obchodoval a své rozhořčení myslil zcela vážně. Krize ustupovala pomalu a obchody příliš nešly, mladí muži ze Šumavy nebyli nijak zvlášť zkušení ani mazaní, tu něco málo vydělali, tu prodělali, chytali se všeho možného. Kupovali na bedny pomeranče, najali si ženy loupačky a pak prodávali kůru zvlášť cukrářům a zvlášť loupané pomeranče. Asi nešly na odbyt, také jsem se podílela na této krmičce, ronící červenou šťávu.
Tehdy šel za občanské války ve Španělsku Prahou krutý vtip: pomeranče španělské, zaručeně krvavé.
Celá šumavská rodina se každý den scházela odpoledne v jídelně u Kolárů, jediném vytápěném pokoji, k velké nelibosti Franty i jeho otce.
Donekonečna byly omílány vzpomínky na domov, probíráni ženiši pro svobodnou Elinku a nevěsty pro svobodného Ervínka. Byť se Ludvíček oženil z lásky, manželství se nevydařilo, synové se neučili, žena se hádala a chudák Ludvíček se uchyloval doma na jedinou místnost, kde se mohl zamknout, a na skládaný toaletní papír psal výroky své milované. Ty potom předčítal soucitným sestřičkám a bratříčkovi (vždycky se oslovovali zdrobnělinami), dne 28. 4. řekla, že jsem blbec, dne 24. 5. řekla, že jsem vůl, dne 8. 6. mi vyčetla, že neumím vydělat ani na živobytí…
Franta se v třípokojovém bytě uchyloval do koupelny, kde měl svou knihovnu, otec dával přednost kavárně. Jen maminka byla šťastná, její Šumava přišla za ní.
Jaké to tehdy byly hedvábné starosti!
Měli jsme z problémů této ,mišpoche‘ velkolepou legraci, jenže dnes mě mrazí při pomyšlení, že někdo tyhle obyčejné, nepříliš schopné lidičky, kteří k sobě lnuli sourozeneckou láskou, sebral jako loutky příšerného divadla. Ti nejšťastnější byli postříleni v lesích u Rigy, někteří umučeni v Salaspils, Osvětimi a bůhvíkde. Zahynula Malvínka i Hermínka, Irmička i Elinka, Ludvíček i Ervínek, i se svými rodinami, zahynuli pozůstalí po Albertovi.
Někdy mi připadá, že to není možné, že se to nikdy nestalo, že bychom nemohli žít, kdyby za našeho svědectví byly zlikvidovány celé rodiny plynem, lidé ubíjeni k smrti, shazováni ze skal, živé děti házeny do plamenů. Ale žijeme dál, homo sapiens žije dál a je strůjcem či svědkem dalších a dalších zvěrstev, pouští si je z rádia k snídani a z televize k večeři, a žije, stále žije.
A nikomu nepomůže, že má v hlavě seno a slámu nebo peníze, pole či hudbu, kšeft nebo umění – někdo neznámý o něm někde rozhodne, o něm a bez něho.
Hospodář roku 1929 v plné síle umíral se džbánkem ledové vody a netušil, že z celého velkého rodu přežije válku jediný vnuk, který tehdy též onemocněl a málem zemřel s ním.“
Když jsem se z minulosti vrátil ke Klatovskému deníku, ke zmínce o pradědečkovi, řekl jsem si, že alespoň doplním rodinný strom života, zmapuji vše zjistitelné o rodu Ofnerových, data narození a úmrtí jednotlivých členů. Pracoval jsem na tom několik týdnů a dostal jsem se nejen až do současnosti, ale i k pradědovým rodičům, jeho mamince Karolíně, rozené Fürthové, ze Sušice a otci Abrahamovi ze Zavlekova. Smutný příval dat úmrtí a míst konce všech dětí Leopolda Ofnera člověkem opravdu otřese, vždyť nikdo z nich za okupace ještě nepřekročil hranici středního věku a mezi mrtvými vnoučaty byly i malé děti.
Nejvýmluvnější je příběh babiččiny sestry Irmy. Válku přežili v Terezíně jen její tchyně a tchán, rodiče dvanácti dětí, s vnoučaty měl jimi založený rod celkem třicítku potomků. Marně po válce čekali návrat alespoň jediného z nich.
Hledal jsem informace i na webových stránkách obce Zavlekov. A na nich je vystavena historická fotografie vesnice někdy z přelomu devatenáctého a dvacátého století. Její levé straně dominuje zřícenina tvrze na vyvýšenině, fotografie se hemží vesničany, pro mě je však nejdůležitější její pravý dolní roh. Před tehdejší pradědečkovou hospodou a poštou tu totiž stojí seřazeni Leopold Ofner se všemi svými malými dětmi.
Napadlo mě, zda osudy příbuzných z dědečkovy linie budou stejně smutné, také provázeny hrůzami první půle dvacátého století, zvláště když některé tragické momenty jsem znal. Trochu mě k tomu přiměl nápad našeho nejstaršího syna, který si koupil pozemek u Čechtic a rozhodl se na něm postavit dům. Když mě a ženu vodil po okolí plánované stavby, vyprávěl o čerstvém hodně živém snu, v němž hlavní roli hrálo jakési déja vu, stále mu připadalo, že tu zná každý kout, jako by tu už někdy žil. Důvěrně známý mu připadal i jeden dům na náměstí, měl pocit, že si ho detailně vybavuje i uvnitř.
Já jsem si do té doby otce mého dědečka vždy spojoval s náměstím v Benešově, kam na konci devatenáctého století přenesl z Neveklova své hodinářství. Jeho profesi připomínaly prastaré pendlovky, které ještě za mého dětství vlastnila pradědečkova dcera a tátova teta Zdeňka a které byly po natažení plně funkční. Byla to nádherná řemeslná práce pro mistrovskou zkoušku, po níž se stal pradědeček Zikmund Kohn příslušníkem cechu hodinářů.
Teprve když jsem v matrice našel zápis o jeho narození, potvrdil jsem si své tušení, že pocházel právě z Čechtic a že popisné číslo jeho rodného domu se shoduje s údajem na domě ze synova snu. A vystopoval jsem i jeho rodiče – maminku Rozálii, rozenou Polákovou, z Dolních Královic a jeho otce Abrahama, který přišel na svět v Čechticích už roku 1797.
Prababička z otcovy strany byla Cecilie, rozená Krausová, a pocházela z Pravonína. Její zápis v matrice byl jako téměř všechny předešlé psaný německy, tady však měl písař hodně vypsanou ruku a rozlišit od sebe znaky kurentu pro a, u, n nebo o, případně pro f, h, t či ostré s bylo pro genealogického amatéra pohromou. U otce prababičky Cecilie Hynka Krause jsem měl problém s odhalením jeho profese. Nejprve jsem ji četl hauptmann, ale označení coby vojenská hodnost se mi vůbec nezdálo; napadlo mě, že by to tedy mohlo být dobové označení pro správce panství. Když jsem však vypátral, že ves tehdy ovládala katolická italská šlechta, pustil jsem nápad z hlavy. Že by žid v té době mohl zastávat takovou funkci, bylo nepravděpodobné, spíše nemožné. A když jsem na vlastní oči viděl prapradědečkův dům, bylo po iluzi, že by rodina mohla patřit k „lepším“ lidem. Pustil jsem se tedy znovu do „překládání“ a po dlouhém úsilí jsem dospěl k názoru, že p ve slově hauptmann by zrovna tak mohlo být ostré s, že spojení znaků tm je při důkladnějším čtení ie a že konec slova, který jsem dosud četl ann, se stejně tak dá číst rer. A vyšel mi zcela jiný výraz – hausierer, tedy podomní obchodník, který mi najednou zněl víc než samozřejmě. Pro jistotu jsem zápis a ještě několik jiných dal prověřit odbornici na četbu starých matrik, takže jsem měl poznání konečně znalecky zpečetěno.
Zapojil jsem se i do mezinárodní sítě vytváření rodokmenů. Hned se objevily shody, propojující mně známé předky s dalšími osobami, a podařilo se mi tak zmapovat osudy všech dětí manželů Cecilie a Zikmunda Kohnových. Z USA doputovala i úžasná ateliérová fotografie rodiny asi z roku 1904. Na ní jsou se svými dětmi Emilem, Hermínou, Arnoldem, Bertou, Elsou a nejmladší Zdeňkou, která se narodila už v Benešově. Pradědeček zemřel roku 1909, jeho žena roku 1926. A co jsem vyčetl o jejich dětech? Emil měl tři potomky. Vzal si křesťanku, takže všichni strávili jako „míšenci“ v koncentrácích kratší dobu a přežili válku. Jen syn Vladimír (tehdy 23 let) odešel z osvobozeného Terezína do Prahy, kde padl za povstání v Krakovské ulici u Václavského náměstí. Sám strýc Emil byl svérázná postava, vyhlášená svými neuvěřitelnými kousky. Skočil třeba s deštníkem z hasičské věže a svých zvláštně polámaných rukou po uzdravení využíval při předvádění triků s opačným ohýbáním údů. Prováděl i jiné kousky, v jedné pražské kavárně dokonce prodal cizinci Pražský hrad.
Arnold, můj dědeček, obchodní cestující, přijal v roce 1921 jméno Kolár, s ženou Hermínou měli syna Františka, mého otce. Arnold s babičkou Hermínou byli roku 1942 zavražděni na nádraží u Rigy společně s celým transportem Židů. Otec se zachránil odchodem do ciziny, kde vstoupil do řad čs. vojenské jednotky a účastnil se osvobozovacích bojů na francouzském pobřeží a německém území. Po válce byl novinářem, publicistou a docentem žurnalistiky. V letech 1952–1959 byl nezákonně vězněn. Roku 1945 se oženil s Jaromírou Setničkovou, pozdější spisovatelkou, dramatičkou a filmovou a televizní scenáristkou Jaromírou Kolárovou.
Dcera Kohnových Hermína si vzala bohatého německého podnikatele Rudolfa Burgera. S ním a se dvěma potomky, Hanušem a Lotkou, se jí podařilo utéct ještě roku 1938 přes Francii do USA. Tam Hanuš Burger, už v ČSR známý jako divadelní režisér pražského německého divadla, působil v televizi a ve filmu, proslavil se i jako spolurežisér dokumentárního filmu Krize (1939) o okolnostech mnichovské zrady. Spolu s německým spisovatelem Stephanem Heymem organizovali za války vysílání protihitlerovského rozhlasu Sender 1212. V kanadské produkci natočil dokument First Steps (První kroky), za který roku 1948 obdržel Oscara, cenu Americké filmové akademie. V padesátých letech, když mu hrozilo, že se stane obětí mccarthismu, se vrátil do vlasti. Další filmy natáčel v Československu a Německu, po srpnu 1968 emigroval do Spolkové republiky Německo, kde zemřel.
Dcery Berta a Elsa se nikdy nevdaly. Měly společně obchod s tiskem, kuřáckými a filatelistickými potřebami v pasáži divadla D 34 na Poříčí a byly známé svými sběratelskými úspěchy ve filatelii. Když roku 1935 Berta zemřela, Elsa spáchala sebevraždu.
Poslední dcera Zdeňka si vzala Ing. arch. Wilhelma Bienera, který studoval v Německu a USA a postavil řadu domů například na Královských Vinohradech. Byl uznávaným statikem. Měli dvě dcery, Luisu a Lotku; první pracovala v cestovním ruchu, druhá byla inženýrkou elektrotechniky. Všichni prošli koncentráky či totálním nasazením, až na Luisu to odnesli vážným poškozením zdraví. Českoněmecký původ jim nic nepomohl.
Vůbec nejstarší příslušník našeho rodu, na kterého jsem narazil, tedy už zmíněný Abraham Kohn, který se dožil, jak mi prozradily matriky, třiaosmdesáti let; měl i další syny. Ne vše se v záznamech dá nalézt, někdy jsou jen neúplné, ale některé objevy jsou i tak zajímavé.
Jedna z vnuček Abrahamova pokolení založeného synem Eduardem se jmenovala Zdenka. Provdala se za statkáře Schmolku, který krátce nato zemřel. Prodala tedy hospodářství a s dvouletou dcerkou Květou odešla do Prahy, kde se živila žurnalistikou a redaktorskou prací v nakladatelství. Sama založila a financovala levicové nakladatelství Odeon, které pak proslavil její nový partner Jan Fromek. Její dcera Květa, provdaná Mejdřická, byla čerstvě vdaná a těhotná zatčena gestapem a prošla nacistickými káznicemi a koncentráky včetně Osvětimi. Po válce byla docentkou na pražské filozofické fakultě a fundovanou znalkyní francouzských dějin, zvláště období Velké francouzské revoluce.
Sestavování rodokmenů má tu vlastnost, že se s nimi vlastně nikdy nedá přestat, donekonečna se dá něco objevovat. Sám jsem našel náznaky hodně vzdálených vazeb našeho rodového stromu na rodinu hudebního skladatele Gustava Mahlera nebo souvislosti s rodokmenem někdejšího rakouského kancléře Bruna Kreiského. Ale detailnější pátrání už radši přenechám jiným.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |