SEŠÍVANÝ CHERUBÍN (Zdenka Brožová-Periskop, Hluboš 2013, edice Báseň na sobotu sv. 22), nová básnická sbírka Evy Frantinové, má 146 stran a na nich kromě dvoustránkového minimedailónku 386 básní, až na několik výjimek krátkých, některých dokonce tištěných jako jediný verš, ale to zřejmě jen proto, aby se do knížky čtvercového formátu 146 x 146 mm vměstnalo veršů co nejvíc.
Psal-li Altenberg (a jiní) „minutové romány“ a Český rozhlas se pokouší o „minutové hry“, v poezii od nepaměti excelují básně, pro něž by se dal razit termín „sekundové“. Takovou minibásní jsou třeba Frantinové Dny bez reklam: „Tajemně ztichlé jak opuštěné mikve.“ To se tiskne jako jeden verš s vnitřním rýmem, ale kdyby v knížce bylo místa nazbyt a každá báseň by měla stránku jen pro sebe (to není luxus, ale výzva pro čtenáře, aby se pozastavil a zauvažoval, co vše těch „pár slov“, zabírajících celou stránku, dokáže říci), patrně by se Dny bez reklam tiskly jako distichon, dvouverší.
Možnosti „sekundových básní“ dávno dobře pochopila už antika a také duchovní poezie, jeden její žánr se běžně nazývá „střelné modlitbičky“; to pojmenování je výstižné: mají zasáhnout rychle a přesně jako střela. Právě takové jsou i světské sekundární básně Frantinové. Třeba hned sousedka Dnů bez reklam, minibáseň Dítě hraje: „Zubí se klávesy klavíru – v čelistech upírů.“ Na vylíčení muk, jakými bývají pro mnohé děti nekonečné hodiny u klavíru, spotřeboval by nebásník stovky řádků, aby čtenáře přesvědčil, jak dětem doslova pijí krev páni a paní, pro něž je vyučování hudbě jen „práce jako každá jiná“, a ne krásné poslání a radost.
A když jsme si už ten verš = báseň tu ocitovali, hned ho využijem jako příkladu, jak skutečný básník i pouhých sedm slov umí rozeznít hned dvojím souzněním (aliterace „klávesy klavíru“ a rým „klavíru : upírů), slovesnou hudbou, a tak svede po svém hudbě („prací“ špatných pedagogů zošklivované) nepřímo vzdát hold jakoby ve smyslu Holanova „a přece je hudba“.
Téměř čtyři sta básní se u autorky oddané poezii a hudbě neskládá v mozaiku, ale sbírá v proud, samozřejmě ne v řeku, ale v hbitou bystřinu o devíti pramenech a ramenech. Těmi prameny inspirace a leitmotivů, tím, pro co Frantinová žije a píše, co je jí nejdražší a o co se chvěje a co brání, co ji utváří, jsou domov, láska, poezie, hudba, Srbsko, Izrael, víno, otec
a světlo vše osvětlující, ozařující a prozařující, to světlo, které ji „kolébalo“, které do ní hrálo „všechno tady zůstane“, ukládalo životní jistotu a tvůrčí program: „já provždy budu gramodeskou co tě slaví / i bez humbuku autogramiády / já budu vynášet do tmy tvé árie.“ Do jaké tmy? Do temnoty doby, života, současných dějin.
První díl (Jelen nese desatero, 84 stran) tvoří 174 básní z let 1996–2010, druhý, titulní (Sešívaný cherubín, 57 stran) 212 básní nebo spíše šlehů či stehů, jimiž sestehovány momentky, záblesky z let 2011–2013 na zbývajících 57 stranách. Pro čtenáře, kteří ve škole neměli biblickou dějepravu a jimž „cherubín“ a zejména zdrobnělina „cherubínek“ je cosi jako naivní panic, náleží upozornění, že názvy obou dílů sbírky odkazují k Písmu; první ke starozákonnímu desateru přikázání, druhý ke knize Žalmů: v 18. z nich Hospodin „sedě na cherubínu, letěl, letěl na povětří větrovém“, aby pak „vystřelil i střely své“ a posléze „vytáhl mne z velikých vod“ a „vytrhl mne od nepřítele mého silného a od těch, kteříž mne nenáviděli, ačkoli silnější mne byli“, řečeno s posledním vydáním Bible kralické. Cherubína (arogantními mocnými a jejich válkami a jinými zločiny trhaného na kusy) musí Frantinová sešívat, aby Hospodin mocné zlo trestající a slabé a deptané zachraňující, měl na kom „sedě“ přiletět ku pomoci spravedlivým.
Devítipramenná sbírka je silná, protože se v ní prameny splétají v lana, jaká bezpečně unášejí nejtěžší a nejdelší zavěšené mosty. Pramen domova (ten hřeje i dík „přímotopům lásky na zdi“ a jeho nenahraditelnost vyjevuje hrůza bezdomovectví), domova ulice dětství a nedaleké Grébovky i zdánlivě dalekých Tater, Frantinová splétá s vydatným pramenem stále se vynořujících básní o otci (až Sešívaným cherubínem se tu dorovnává česká poezie otcům poezii matkám), ale také s pramenem poezie („Je štěstím žít v Máchově ulici / nad hlavou komíny a střechy / báseň je návnada – rodíš se s udicí / a číháš na úlovek / u májové řeky!“) a ta zas s pramenem hudby („Chtěla bych psát jen prosté básně / … / ale na věčnou památku / jak / Prokofjevova sonáta / druhou větu hrál David Oistrach / tak že se vznášel…“), pramen hudby s pramenem vína („Tóny houslí se podobají révě, / … / lis tlačí hudbu z inkoustových značek / až k zemi padají jak kapky / – perlí se pod rukou Paganini…“), ale rovněž s pramenem básní o těžce pustošeném Srbsku („Vy mosty ležící lekle na dně Dunaje / sepnuté ruce v rukavičkách rezu Šipky do ráje / těch kteří nežijí však ještě šlapou / na klávesy pianina Zítra / akordy zůstanou Dál vržou mezi podrážkami jitra…“). I v básních o Srbsku se náhle objeví otec (Muzeum v Jajce: „Cestou k moři / … / udělal tatínek pauzu / u vystavených nosítek / Ty stále vidíš raněné…“), ve sbírce všudypřítomný, tak jako se v ní vše stáčí k vínu, také ve verších čerpajících z pramene Izraele: „Karafa za kafarou jde – karavany / nad chatrčemi beduína / (vše dáme za hlt vína)“, to Cestou k Mrtvému moři.
Právě tam, kde se prameny proplétají, působí metafory Sešívaného anděla („ještěrky metafor“, „vývar z metafor“) nejnaléhavěji. V Praze před Hlavním nádražím bezdomovec myslí na zvony, „zvony proklaté / rozchodem zámků s klíči“, ve vesnici Lipjan u Prištiny je podobně „zbytečný jako v kapse klíč“ majitel domu, zničeného při etnickém čištění Kosova od Srbů.
Průnik pásma domova a pásma poezie? Trvalý pobyt: „Kde poezie rozbila své ležení / mám malý stan / na metafory / táhne.“ Jak lépe vyjádřit situaci českého básníka v dnešní společnosti?
V jedné z posledních básní, v delším Doutníku, jsou jmény vyvoláni Závada, Nezval, Holan a „chraplavým aristonem“ i Wolker (jménem vyvolaný v jiné básni) a Frantinová se uchyluje (právě zuří „předvolební leden 2013 v Nerudovce“) tam, kde „volí se / ovoce české / na míse“ a kde zapomene, „že net je svět“, že „kdo na něm není nežije“ a je brontosaurus a mumie. Proti globalizujícímu netu napíná tou básni a celou sbírkou univerzálnější a lidštější síť dorozumění a srozumíváni se díky poezii od nejvýsostnější (často evokovaný Mácha, počínaje Májem 1999: „Večerní máj – hle grafitové bomby čas / hrdliččin hlas je utlumen / a člověk chtěl by ze tmy ven…) až po citovanou už osmyslující variaci na hit Mám malý stan nebo po nasazení verše z dílny V+W+J „jen pro ten dnešní den“ jako pointy na konec zdánlivě jen pohodové básně Zmrzlina. Co trvá na tomto světě? Právěže jasnozřivost poezie. To je přece Výlet s Janem Nerudou: „Sluneční brýle na očích / a v rukou trekingové hole / kráčím si…“ Nová doba nahradila Nerudovu hůl 19. století trekingovými holemi, monokl slunečními brýlemi, ale podstata básníkovy procházky-výletu zůstává. A díky poezii, „starému“ Erbenovi, se Frantinové daří odrovnat jedním vrzem dnešní degradaci Vánoc i „životní styl“ lepší společnosti, vynášený v médiích na vlnách i na lesklém papíře do nebes: „Hej ty večere netajemný svátku / možná si zpívají dámy ´od Niny Ricci´ na solárku / dámy uzamčené“ – skutečnému životu.
Jehož básnířkou je Eva Frantinová. Její devítipramenná sbírka je i devítiramenný (nebo spíše mnohoramenný) svícen. Výslovně Světlu je ve sbírce věnována jediná báseň, motiv se neskloňuje ve všech pádech a při všech příležitostech, nemusí, ty básně jsou samy jedna vedle druhé světlo. Světlo ne jako motiv, ale nejvlastnější vlastnost většiny básní a celé knihy; prosvětlující svět.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |