Nakladatelství Academia vydalo loni knihu v rozsahu 656 stran Sešity z podivné války. Je to veřejný deník Jean-Paula Sartra z počátků druhé světové války a čtenář může nabýt dojmu, že jeho četba může být zajímavá nanejvýš pro historky. Jiného názoru je časopis A2 č. 4/2013, který uveřejnil celostránkovou recenzi tohoto díla pod názvem »Nikdo jako Sartre«, jejímž autorem je Matěj Metelec. Svůj článek uvedl následujícím chvalozpěvem: »Pokud náhodou nepovažujeme na pravdivou teorii, že Shakespearovy hry napsal Francis Bacon, sotva najdeme v dějinách filosofie a literatury někoho souměřitelného s Jean-Paulem Sartrem. Proslul zároveň jako filosof, romanopisec, dramatik, literární kritik a politický aktivista a zvláště ke stáru jako monolit francouzské kulturní a veřejné sféry, který se nadále nedá minout, aniž by bylo potřeba se s ním neustále vypořádat.« Metelec zřejmě nechápe, nebo tají, že Sartrovo celoživotní dílo je plné rozporů, jež volají po analýze, která by též zhodnotila jeho vliv u nás po květnu 1945 až po dnešek. Určitě by nebylo dobré si ho idealizovat, tak jak to intenzivně pěstoval už před únorem 1948 hlavně Antonín J. Liehm, který v tom pokračuje i v současnosti. Na druhé straně nelze Sartra v jeho komplexnosti jednoznačně odkopnout, což už v roce 1947 učinil Vladimír Neff ve svém Filosofickém slovníku pro samouky. Své hodnocení uzavírá: »Filosofie Sartra není pouze filosofií absurdity: horší je, že je to filosofie absurdní. Hnus, úzkost, nadbytečnost, opuštěnost jsou, jak víme, základní kategorie existencialismu.« Avšak cituje Sartrův výrok, který toto hodnocení vyvrací: »Jsem-li svoboden, nikdo nemá právo mi předpisovat, že se mám na svět a sám na sebe dívat sub specie hnusu a sklíčenosti.« Jak vidět, Sartre nebyl jen zmatený filosof, ale byl si vědom, že jeho tvorba může být chápána jednostranně. Byl osobností vícevrstevnou, provokativní, kontroverzní, ale nepřehlédnutelnou, byl především umělec.
Zaznamenané prameny o jeho románech, esejích, dramatech i filmech čítají desetitisíce položek. Různá jeho výročí jsou impulsem zvláště ve Francii k pořádání konferencí, seminářů a setkání inspirovaných jak celým jeho dílem, tak dílčími problémy, které se snažil řešit nebo se k nim veřejně vyjadřoval.
V letech 1945–1948 existoval velký zájem o francouzskou kulturu také v Československu. V Paříži byla těsně po skončení války založena Association France – Tchécoslovaque se svým comité littéraire, kde měl hlavní slovo kromě Sartra mj. také Aragon a další. V říjnu 1945 byla v Praze založena Společnost Československo-Francie. Uvedení Sartrova díla do naší vlasti naráželo na některá základní omezení. Překladů bylo málo, frankofonní generace začala být v minoritním postavení. Jeho tvorba přicházela v několika dimenzích: nebyly to jen překlady filosofických – často zmatených – pojednání, ale i próz a dramat; dále šlo o inscenace divadelních her. Objevovaly se také komentáře českých a slovenských intelektuálů v časopisech i v knižních vydáních. Časopis Listy č. 3/1947 věnoval celé číslo existencialismu, jehož byl Sartre jedním z představitelů, kde se objevila jména osobností jako Heidegger, Jaspers, Camus, Patočka aj. Vyšel v něm mj. překlad základní Sartrovy stati Existencialismus je humanismem. V těchto letech vycházejí u nás první dva díly Sartrovy románové trilogie Cesty ke svobodě. Již předtím byl k dispozici překlad Camusova Cizince. Vzápětí se na několika scénách současně představuje Sartre dramatik. První byla hra Počestná děvka v překladu A. J. Liehma. Poté Ota Ornest přivedl na scénu hru Mrtví bez pohřbu, která byla v roce 1948 stažena. Podobně dopadla v Národním divadle hra Mouchy, kterou režíroval Jindřich Honzl. Maďarský marxistický estetik György Lukács vydal v roce 1949 Existencialismu či marxismus? Období 1948 až 1954 je etapou – pokud jde o Československo – mlčení o Sartrovi i mlčením Sartra. Rokem 1952 se datuje překvapivý Sartrův příklon k podpoře zahraniční politiky SSSR, který udivil celý svět. Sám Sartre se tehdy označuje za »druha kráčejícího stejnou cestou« (un campagnog de route) a projevuje sympatie k francouzským komunistům. V roce 1954 po smrti Stalina (1953) nastává pro Sartra nové období. V ohnisku jeho osobitého zájmu je Sovětský svaz jako velmoc, Československo jako nejvyspělejší země sovětského bloku, Polsko jako stát se silným filosofickým a postupně relativně liberálním myšlením a Kuba jako rozvojová experimentální země. Velký zájem projevoval o vývoj v Číně. V roce 1954 navštívil symbolicky Prahu, jako mezipřistání při návratu z moskevské konference obránců míru. Byl žel obklopen jen ministerskými úředníky a k žádnému dialogu se spisovatelskými partnery a filosofy nemohlo dojít. V roce 1955 se postoj KSČ k němu mění a divadlo D 34 uvedlo jeho hru Holá pravda. Není divu. Sartre v ní vyslovil formou ostře útočné satiry pravdu o tom, jak se hlavně ve Francii dělá antikomunistická propaganda. Dalším mezníkem byl rok 1956, konkrétně XX. sjezd KSSS, kdy došlo také k dalšímu uvolnění v naší kulturní sféře.
Mnohé intelektuály však velmi překvapil, když označil Chruščovův referát o zločinech Stalina jako »největší chybu sovětského režimu«, i když jejich existenci nepopíral. Přesto byl některými z nich prezentován jako »bezpartijní marxista«, např. E. Fischerem, nebo jako »angažovaný intelektuál« v době, kdy se Francie snažila potlačit národněosvobozenecké hnutí v Alžírsku a v Indočíně. Na rozdíl od vedení francouzských komunistů nesouhlasil v roce 1956 se sovětskou intervencí během povstání v Maďarsku. Na události v Budapešti okamžitě reaguje v Les Temps modernes obsáhlým kritickým rozborem »Le fantome Staline«. Současně deklaruje, že bude pokračovat v dialogu s umělci a filosofy v zemích sovětského bloku. U nás se objevují další inscenace Sartrových dramat. Kean v Komorním divadle v roce 1958 a v roce 1960 Vězni z Altony, když se chopilo iniciativy nejprve východočeské divadlo v Pardubicích. Jeho osobnost je popularizována v encyklopedii Současná západní filosofie, kterou v roce 1958 redigoval filosof L. Tondl a do níž přispěl i autor těchto řádků, který se v té době připravoval na funkci vedoucího oddělení propagandy v Rudém právu. V této encyklopedii se objevila podrobná recenze Sartrovy knihy z roku 1946 věnované židovské otázce Réflexions sur la question juive. L. Tondl tehdy napsal: »Není bez zajímavosti, že Sartre se ve své studii o židovské otázce snaží používat marxistickou metodologii a marxistické učení o společnosti při rozboru antisemitismu. Dokazuje tu, že třídní společnost je zdrojem všech škodlivých předsudků a že tyto předsudky budou odstraněny jen vybudováním beztřídní společnosti, která vytvoří lepšího člověka, než je člověk žijící v dnešní společnosti kapitalistické.« Tondl Sartrovi současně vytýká, že se nezřekl nesprávných názorů, vyjádřených v jeho hlavním filosofickém díle Bytí a nicota, které jsou v rozporu s jeho postoji, vyjádřenými v jeho publikaci o židovské otázce.
Sartre koncem 50. let a počátkem 60. let objíždí světové kongresy za mír a ozbrojení, kde podrobuje politiku vlád na Západě ostré kritice. Spolu s Jiřím Pelikánem a dalšími jsem se také některých zúčastnil, v mé knize Muž nad stolem je dokonce fotografie, jak jdeme v Moskvě společně k mauzoleu V. I. Lenina. U nás se v té době mění politická atmosféra, otvíráme se světu a roste popularita kulturně-politických časopisů, jako byl Plamen, Literární noviny, Světová literatura, Orientace, Slovenské pohlady a Kultúrny život. Současně se objevuje další kritika Sartrovy filosofie. V obsáhlé monografii Jiřiny Popelové Etika (1962) je kapitola věnovaná kritice iracionalismu existencialismu: »Sartrovo pojetí svobodné volby a osobnosti jako neustálého sebeprojektu, jeho tzv. odsouzení ke svobodě je opakem svobody. Sartre, představitel francouzské levice, nedovede proti tomu filosoficky – lidsky často ano – postavit historickou nutnost volby idejí komunismu. Lpí na svobodě neustálých, diskontinuitních volních aktů. Můj rozbor má jen ten účel, ozřejmit těm, kteří právem mají mnoho sympatií pro Sartrovu politickou aktivitu, že ačkoliv Sartre stojí s námi v protikoloniální frontě, teoreticky se nejen nepřiblížil, ale spíše ještě vzdálil od marxismu.« Autorka později svoji kritiku Sartrovy filosofie zmírnila.
Na moskevské konferenci za úplné odzbrojení a mír v roce 1962 Sartre hovoří se zápalem o nutnosti demilitarizovat kulturu: »Dialektická jednota národní kultury se dožaduje existence světové kultury a snaží se ji vyvolat. Domnívám se, že mezinárodní kongres je bez ohledu na svou formu tím, co může nejspíše pomoci obnovit kulturní jednotu, kterou jsme ztratili, a to tak, že se všichni kulturní pracovníci sjednotí proti válce.« Zároveň tam analyzuje význam Franze Kafky pro pochopení tzv. odcizení člověka. Tím Sartre částečně přispěl k uspořádání přelomové liblické konference o Kafkově díle, která se konala v roce 1963 s příspěvky E. Goldstückera, I. Svitáka, E. Fischera, R. Garaudyho a dalších. Někteří referující se ve svých vystoupeních přímo dovolávali Sartrova moskevského projevu. Goldstücker vydal v roce 1964 knihu Na téma Franz Kafka, kde je pasáž nazvaná »Jak je to s Franzem Kafkou?«, kde se praví: »Zdá se, že od Nového roku 1963 nápadně zesílil zájem Literárních novin o Franze Kafku. Vím totiž – nabízí se to samo – že náhlý zájem o Kafku nevyplynul ani tak z vnitřní potřeby vypořádat se s ním, jako z četby Sartrova projevu na loňském moskevském mírovém kongresu.« Nadále se však objevovala různá hodnocení Sartra, např. názor o beznaději v jeho dílech a současně pozitivní hodnocení jeho velmi kritických názorů na kapitalismus a svět vůbec.
Tento paradox lze zaznamenat v 60. letech např. v časopise Plamen a Světová literatura.
Jako příklad může též posloužit zpracování hesla o Sartrovi v Malé moderní encyklopedii z roku 1964, kterou redigovat J. O. Fischer. Píše se tam: »S existencialistickou koncepcí a obecněji s celým pocitem nesmyslnosti světa souvisí i tendence zobrazovat zvláště psychické stavy lidí nějak vyšinutých a v neposlední řadě též z freudistické psychoanalýzy převzaté téma sexuality, osudově ovládající člověka a představující jakýsi opěrný bod uprostřed absurdního světa. Metoda Sartrova líčení s neustálým dušezpytným analyzováním množství detailů banálního života zvolených postav a kompozičně složitou mozaikou desítek spolu nespjatých dějů odehrávajících se na mnoha místech současně chce navodit dojem objektivnosti, ve skutečnosti však záměrně uspořádá materiál tak, aby mohla být uplatněna zásada existencialistické filosofie: být někde a nevědět proč a kde.« V roce 1963 začal veřejně polemizovat se Sartrem Karel Kosík ve své nudné knize Dialektika konkrétního. Díky této polemice se toho jeho dílo stalo populární i mimo území ČSSR, jinak by asi sotva dosáhlo mezinárodního ohlasu. Nic nového pod sluncem. Také Kunderovo a Škvoreckého dílo je celosvětově známé díky tomu, že kritizovali sovětský systém.
V roce 1963 uvedlo Národní divadlo Sartrovu hru Vězňové z Altony. Sartre přijel na premiéru a setkal se s kantory i studenty na Filosofické fakultě UK, se svými obdivovateli v Městské knihovně a se spisovateli na zámku Dobříš, kde byl hostem i autor těchto řádků, podobně jako na Filosofickém ústavu ČSAV.
V roce 1964 byla Sartrovi udělena Nobelova cena, kterou odmítl a prohlásil: »Spisovatel musí odmítnou nechat se transformovat v instituci.« Polemizoval i s tím, že tato cena za literaturu je vyhrazena pouze spisovatelům ze Západu a rebelům z Východu.
V roce 1965 byla u nás přeložena kniha marxisty Rogera Garaudyho Perspektivy člověka. Analyzuje existencialismus, katolicismus a marxismu. Rozebírá Sartrovy romány a divadelní hry jako svědectví doby. Zvláště se pustil do jeho publikace Bytí a nicota. Odmítá zařazovat existencialismus do marxismu.
Sartre na Garaudyho reagoval: »Ateistický existencialismus se udržuje, protože marxismus neexistuje, lépe řešeno je jen voluntaristickým idealismem. My se zabýváme lidmi; obávám se, že vy jste na ně poněkud zapomněli.« Sartre také vydal dílo Kritika dialektického rozumu, které v ČSSR vyšlo v roce 1966. Garaudy reagoval: »Idealistické pojetí hmoty vede k popření dialektiky přírody. To znemožňuje zdůvodnění historického materialismu. Zneuznání objektivních historických zákonů nedovoluje pochopit úlohu dělnické třídy a otevřít perspektivy do budoucna. To je nepochybně nejhlubší smysl této knihy, jež se vydává za doplnění marxismu, avšak vyjadřuj naprostý rozchod s ním.«
V roce 1966 vychází v češtině bestseller Simone de Beauvoirové, Sartrovy de facto manželky, pod názvem Druhé pohlaví. Doslov napsal Jan Patočka a je v publikaci Francouzský existencialismus a Simone Beauvoirová. Jeho text je jednou z mála fundovaných prací o tomto problému v 60. letech u nás. Upozornil, že kořeny Sartrových názorů sahají do doby jeho studií, kdy budoucí politolog R. Aron upozornil svého spolužáka Sartra na nové myšlenkové směry v Německu: Husserlovu fenomenologii a Heideggerovu existenciální ontologii. Patočka: »To byly rozhodující kroky. Bylo to vyvoláno snahou po vyrovnávání se s idejemi marxistů. Část evropského publika, jež váhalo před idejemi komunistů, ačkoliv sympatizovali se socialismem, dostala tak své vlastní filosofické krédo, od marxismu odlišné, nicméně oponující platným společenským poměrům.« K některým vydáním Sartra a Beauvoirové v ČSSR napsali předmluvy Kundera, Patočka, Sviták.
V roce 1967 se koná 4. sjezd Svazu čs. spisovatelů. Do hlavního referátu byla zařazena pasáž inspirovaná i Sartrem: »Kontinuita čs. literatury byla od roku 1949 narušena navzdory demokratickým tradicím. Pro spisovatele, kteří tu dobu prožili, je mravním závazkem nikdy nepřipustit, aby se tragické omyly pro společnosti i pro literaturu mohly v jakékoli míře opakovat.«
Sartre po tomto sjezdu napsal: »Spisovatel se ve své době ocitá v konkrétní situaci, kdy každé slovo má ohlas. Též každé mlčení. Považuji Flauberta a Goncourta odpovědnými za pronásledování, ke kterému došlo po Komuně 1871, neboť nenapsali ani řádek, aby mu zabránili. Řekněte, že to nebylo jejich věcí. Bylo Dreyfusovo odsouzení Zolovou věcí? Spisovatelé jsou zodpovědní za to, co se děje kolem nich.« Co na to současní literáti v ČR, kteří zbaběle mlčí?
V roce 1968 Sartre dal k dispozici svůj časopis Les Temps modernes intelektuálům, jako byl Kundera, Liehm. Po srpnu se definitivně distancuje od mezinárodního komunistického hnutí. V listopadu 1968 stihlo Komorní divadlo uvést Sartrovo drama Mouchy a E. F. Burian Špinavé ruce. V roce 1969 zveřejnil Jindřich Zelený Úvod do filosofie, kde je výtah ze Sartrovy eseje Existencialismus je humanismus. A tak se Sartrovy texty objevily vedle myšlenek Marxe, Lenina, Platona, Aristotela, Descarta, Carnapa a Kanta. Objevil se též sborník Filosofie, metodologie, věda, kde se psalo: »Bez vlivu Marxe si dnes nemůžeme představit nejvýznamnější osobnosti existencialismu: Sartra, Heideggera, Fromma, Marcuse, Webera, Dahrendorfa, Millse a mnohé jiné.« Završil to Patočka ve Filosofickém časopise esejí Co je existence, kde se píše: »Sartre vrátil existencialismus sféře umělecké, učinil filosofickou tématiku přístupnou a aktuální širokému obecenstvu. Byl to zároveň koncept ateistický a nihilistický.«
Vykladači Sartrova díla, jako byli Liehm, Bartošek, Machonin, Sviták, Patočka a další, skončili v emigraci nebo v disentu.
V roce 1970 píše Sartre pro francouzské vydání knihy A. J. Liehma Generace velkou předmluvu. Tonda mi tuto svoji publikaci poslal na velvyslanectví do Londýna, kde jsem brzy končil. Sartre se pokusil o velké zhodnocení 60. let v ČSSR, zvláště sféry kulturní. Sartra v té době zkritizoval vlivný Claude Lévi-Strauss v díle Myšlení přírodních národů, zvláště jeho publikaci Kritika dialektického rozumu.
V roce 1972 se konal unavující sjezd Svazu českých spisovatelů. Předseda Jan Kozák: »V ovzduší nové revizionistické vlny sehrál negativní roli časopis Plamen. Poskytoval půdu pro šíření názorů usilujících o likvidaci třídního přístupu. Propagovalo se falešné pojetí mírového soužití, nová vůdčí role inteligence. Vše ve jménu tvůrčího marxismu. Otvírala se cesta ideologické diverzi.«
Když Sartre vyjadřoval pocit hnusu, měl na mysli kapitalismus. S tím je možno souhlasit i dnes. Ovšem současně Sartrovy ideje nemohou být programem radikálně levicového intelektuála, když píše nebo hovoří o budoucí socialistické společnosti.
Vzdělaní stoupenci kreativního socialismu by však měli vzít na vědomí, že Sartrovy ideje mají stále ve světě nemalý vliv. Seminář o jeho díle uspořádala dokonce konzervativní VŠE, kde jsem měl možnost vystoupit, podobně jako v Liberálním institutu či na vysoké škole ODS zvané CEVRO. A je dost lidí, kteří naslouchají, i když ne vždy souhlasí a někteří přímo polemizují. Proč ne?
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)