Vzhledem ke strachu všech rozumných bytostí z duchovního zhoubného nádoru, jenž metastázoval v celé české kotlině a opanovává tak výklad historie, aby paralyzoval budoucnost, nelze než s vděčností přijímat každý, byť skromný lék – nikoli jen tišící prostředek. Jeden z takových medikamentů nese název Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava, Svazek 1 (Scriptorium 2012).
Jedná se o komentovaný sborník dokumentů týkajících se jak samotného atentátu, tak následné tzv. heydrichiády. Vpravdě velkolepou vědeckou práci archivářskou a historickou, provedenou s mimořádnou akribií, ale i odpovědností, odvedl Vojtěch Šustek z Archivu Hlavního města Prahy. Klobouk dolů nejen nad kvalitou Šustkovy publikace, ale též nad jejím rozsahem: Kniha má na 1200 stran a váží 2080 gramů!
Svazek 1 obsahuje vedle vlastní Šustkovy práce (význam a účel edice, charakteristika obsahu, kritika pramenů a zejména velmi cenná studie o politické a policejní správě v tzv. protektorátu Čechy a Morava) 137 dokumentů, týkajících se akce československého zahraničního a domácího odboje proti Heydrichovi a zahrnujících dále denní a situační zprávy velitele nacistické Bezpečnostní policie a Bezpečnostní služby (SD) v protektorátu. Dokumenty provází rozsáhlý poznámkový aparát, který sám o sobě dává knize ještě další dimenzi. Jak Šustkova práce, tak dokumenty jsou zveřejněny v české a německé jazykové verzi, což jen podtrhuje pracnost celého projektu.
Na otázku, co jej k takové práci vedlo, Vojtěch Šustek odpověděl: „Dělal jsem to i proto, že se nemohu zbavit dojmu, že přibližně od poloviny 90. let dochází v řadě našich médií k překrucování historického povědomí, z Němců se dělají trpitelé a mučedníci a z prezidenta Beneše pomalu zločinec. Dává se tak zapravdu v podstatě nacistické propagandě, která tvrdila, jak se mají Češi v protektorátu dobře, že všichni spokojeně pracují a kolaborují. Takže jsem chtěl české veřejnosti předložit důkaz, že opak toho, co se dnes tak houfně v médiích uvádí, je pravdou. Český národ se choval během okupace statečně a na své dědy a otce můžeme být pyšní.“
Šustek také upozornil na to, že jedním ze zveřejněných dokumentů je i původní tzv. Pannwitzova zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha, o které se po desetiletí tvrdilo, že se ztratila, a kterou se Šustkovi podařilo získat z německého Spolkového archivu.
Tzv. Pannwitzova zpráva, která u nás byla už dříve publikována (nakladatelství BVD, Praha 2011), vznikla až v roce 1957 (po návratu „gestapáka“ Heinze Pannwitze ze sovětské internace) a veřejnosti ji zpřístupnil australský historik českého původu Stanislav Berton. Ohledně rozdílu mezi oběma „Pannwitzovými zprávami“ Vojtěch Šustek uvedl: „Původní zprávu napsal (Pannwitz) na podzim v roce 1942, tu druhou pak sepsal jako memoáry, když se vrátil převychován KGB do západního Německa. V některých detailech jsou obě zprávy totožné… V jiných bodech je však zpráva z roku 1957 pravým opakem toho, co napsal v roce 1942. Z té druhé celkově vychází Pannwitz jako kriminalistická hvězda, uvážlivý člověk, vlastně humanista, který varoval před masakrem v Lidicích. Na rozdíl od originálu rozvíjí v novější verzi tezi, že Češi posílali denně tisíce udání na gestapo, což byla lež. Vyzněním svých memoárů Pannwitz vlastně odporuje sám sobě. Právě z jeho původního hlášení do Berlína je totiž patrné, jak obrovské zdroje museli Němci v souvislosti s atentátem v Čechách nasadit a jak bezradní byli kvůli nedostatku informací z českého prostředí.“
V té části své vlastní práce, kde Šustek pojednává o kritice pramenů, nelze opomenout pro mnohé možná až šokující informace o kdysi prominentním autorovi literatury faktu Miroslavu Ivanovovi.
Karel Sýs, sám autor jedné knihy na „heydrichovské“ téma, několikrát poukázal nejen na kontroverzní Ivanovův morální profil, ale i na – mírně řečeno – podivný styl jeho práce. Dostalo se mu za to okřikování ze strany Ivanovových přátel, ačkoliv Sýs mohl sledovat počínání tohoto prominenta minulého režimu zblízka a sám byl svědkem, ale i aktérem spektakulárního mediálního, ale i soudem podbarveného duelu Ivanov – Vaněk alias Jindra ve druhé polovině 80. let. (Kauza Ivanov – Vaněk by mohla být tématem samostatné knihy.)
Na Ivanovovu adresu Vojtěch Šustek ve své studii uvádí: „Dalším zdrojem nepravdivého historického povědomí o operaci Anthropoid se stala práce populárního autora literatury faktu Miroslava Ivanova… První Ivanovovou prací o heydrichiádě je kniha Nejen české uniformy. Poprvé vyšla v roce 1964, později vycházela už pod názvem Atentát na Heydricha. Stala se bestselerem u laické veřejnosti. Dokonce i v 90. letech na tuto knihu někteří historici odkazovali jako na odbornou literaturu. Je psána formou monologů skutečných nebo Miroslavem Ivanovem vymyšlených pamětníků (toto stejně jako další zvýraznění autor).
Tato vyprávění svědků jsou autorem obratně a působivě propojena, doplněna informacemi a interpretována… Různá klišé komunistické propagandy v Ivanovových knihách byla veřejností většinou považována za nezbytný ústupek cenzuře… Nepravdivá Ivanovova nařčení některých parašutistů ze zbabělosti (např. Františka Pavelky), nebo dokonce i z konfidentství (např. Libor Zapletal), neměl kdo vyvrátit… Spisovatel Ivanov měl od šedesátých let, podobně jako Čestmír Amort, privilegovaný přístup do archivů a ve společnosti pozici prominenta.“
Když se v druhé polovině 80. let rozhořel nenávistný boj mezi Ivanovem a Ladislavem Vaňkem – „Jindrou“, kdysi hlavním zdrojem Ivanovových znalostí o atentátu, a Ivanov obvinil Vaňka (byť právem) ze spolupráce s gestapem a jako mystifikátora, použil při tom Ivanov informace, kterých se mu dostalo od již zmíněného S. Bertona, přičemž však „u laické veřejnosti vyvolal dojem, jako by to byly jeho vlastní poznatky“.
V. Šustek dále píše: „Nejen v případě Ladislava Vaňka nepociťoval Miroslav Ivanov potřebu prověřovat informace pamětníků. Kromě toho se sám programově pouštěl do fabulací, s jejichž pomocí domýšlel a dotvářel děj. Nebyl historik, nýbrž spisovatel a chtěl psát knihy, které se budou dobře číst a koupí si je hodně čtenářů. Tomu podřizoval opravdu všechno a s politováním lze konstatovat, že v případě své knihy o heydrichiádě také historickou skutečnost, čest a důstojnost válečných hrdinů i vlastní autorskou hodnověrnost.
Velmi výstižně charakterizoval způsob své práce sám Miroslav Ivanov. Učinil tak během hovoru s MUDr. Milanem Zapletalem. Ten spisovatele v 60. letech navštívil a chtěl ospravedlnit svého bratra – člena paraskupiny Bivouac Libora Zapletala – jehož Ivanov ve své knize nespravedlivě označuje za konfidenta gestapa… Miroslav Ivanov tehdy odpověděl bývalému vězni v Auschwitz Milanu Zapletalovi: ´Víte, já jsem pro koncepci své knihy potřeboval vedle hrdinů kladných, jako byl třeba Valčík a nebo ti atentátníci, také hrdiny záporné. No a za záporného hrdinu jsem si zvolil vašeho bratra.´ Ivanovovu dílu o historických událostech spojených s likvidací Heydricha by zde nebyla věnována tak velká pozornost, kdyby tolik neovlivnilo povědomí široké veřejnosti o tomto historickém dramatu.“
Na podzim tohoto roku by měl Vojtěch Šustek vydat druhý díl svého monumentálního díla, takže si, kdož se zajímají o historii nacistické okupace a druhé světové války, si už mohou ve své knihovně dělat místo.
Autor: EMIL HRUŠKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |