Refýž na konci města byla prázdná.
   Pršelo.
   Pomalu jsem se tam přibrouzdával. Tramvaj nebyla ani v dohledu.
   Stála tam sama, v sychravém počasí. Měla na sobě červený svetr a přiléhavé, hnědé kalhoty – slámové vlasy. Menší.
   »Nejede«, řekl jsem jí.
   Zvedla líně obličej, létem ještě trochu sežehnutý a s křivým úsměvem dodala: »Nejede a pěkně prší, nemám deštník.«
   Ukázal jsem na nedalekou stříšku stanice.
   Přesunuli jsme se tam přes vozovku. Rychle jedoucí dodávka nás postříkala: »Hrome…« ulevila si.
   Zpod přístřešku, kde nepršelo, ani nefoukal syrový vítr, jsme viděli dlouhou šňůru magistrály. Tramvaj nebyla vůbec v dohledu.
   »Tak kam?« zeptal jsem se.
   »Do práce, ale nevím…« odvětila.
   »Po flámečku?«
   »Jak jste to uhodl? Táhla jsem to dva dny.«
   »A rande k tomu?«
   »Ale, když von je až vod Prachatic, a říká, že je rozvedenej.«
   »A co když není?«
   »Tak nevim, nějak se mně nezdá, že někdy nemá čas, prý musí skládat uhlí.«
   »Jestli je neskládá doma s manželkou.«
   »Bydlí tady na svobodárně.«
   »A tam za ním nemůžete?« stále jsem se vyptával.
   »Vrátnej mě tam nepustí.«
   »Tak mu něco«, zamnul jsem palcem a ukazovákem.
   »Kdepak, von se bojí…«
   Pak se chvíli odmlčela a bez vyzvání dodala: »Já mám ale eště jednoho...«
   »A ten«, dorážel jsem.
   »Ten už je starší, přes padesát.«
   »A má byt?«
   »Jo, bydlí dobře, sám. Chce stále, abych u něj byla, že mi všechno dá. Je hodnej.«
   »No tak… A chce na vás něco…«
   »Ne, až se tomu divím. Nic si nedovolí. To je divný, ne, pane?«
   »Proč,« dodal jsem. »Třeba je rád, že někoho u sebe má, že není sám, lidi sou divný.«
   »Snad máte pravdu.«
   »Tak se k němu nastěhujte, zkuste to…« doporučil jsem jí.
   Zavrtěla pomalu, trochu líně, na kluka ostříhanou hlavou: »To nemůžu. Víte, já sem toulavá. Já nikde nevydržim.«
   »A kdybyste se vdala, měla děti, kolik je vám?«
   »To nevim. Mně kolik je? Šestadvacet. Snad by mě musil tlouct, abych u něj zůstala. Nevim…« Stále drobně mžilo.
   Přejelo několik aut.
   »Hrome, že to nejede. Já nevim, co mně tam řeknou. Co myslíte?« zeptala se.
   »Kde a proč, co děláte?« rychle jsem se zeptal.
   »Dělám v kuchyni. Meju nádobí.«
   »V jaký kuchyni?«
   »V hospodě.«
   »V který?«
   »Za Vinicí.«
   »Jak se jmenuje?«
   »Na Zborovský. Už sem tam tejden. A teď sem tam dva dny nebyla. Bojím se.«
   »Vy jste jim nic neřekla, že nepřídete?«
   »Ne, vůbec. Nemohla sem.«
   »Proč?«
   »Seděla jsem přece v hospodách a pila pívo.«
   »Tak jste tam mohla zavolat, odněkud.«
   »Odnikud mě nenechaj zavolat…«
   »Tak z budky.«
   »Ta tam nikde nebyla.«
   »Voni vás nevyhoděj,« dodal jsem. »Maj málo lidí, potřebujou vás.«
   »Ale co jim řeknu, mně ale neni dobře, vopravdu ne.«
   »Hrome, ta tramvaj«, podívala se do dálky, kde všude jen mžilo, občas přeletělo kolem nás po silnici auto a drobný déšť s větrem jemně bubnoval na vlnitou stříšku našeho asylu.
   Sáhl jsem do kapsy pro krabičku cigaret, jednu vyťukl, zapálil si, pak jí nabídl.
   Zavrtěla hlavou a zase se tak trpce, napůl vesele a napůl smutně usmála koutkem úst, a jak pohla hlavou, malá drobná třináctka na jejím krku se zahoupala na laciném řetízku.
   Vyfoukl jsem zvolna kouř: »Tak vy tedy nekouříte… Ale kožený cigarety ano?«
   Zasmála se. »To teprve ne. Takovou prasečinu…«
   Usmál jsem se a dlouze vtáhl kouř.
   Hovor se vrátil zpátky ke svému tématu: »Ale v tý hospodě, tam vám slušně platěj, ne?«
   »Dávaj mně tisíc korun.«
   »A stravu«, dodal jsem.
   »Jo, oběd za tři koruny a večeři mám zdarma.«
   »To je dobrý, ne?«
   »Tuhle jsem měla vepřovou, zelí a knedlík, a pak sem si řekla eště vo jednu. Furt jsem měla hlad a najednou jsem se přejedla, bylo mně blbě, šlo to ven.«
   »Když je to gratis, tak ste se přecpala, co?«
   »Tak nějak… Ale co mně řeknou?«
   »Snad to tam někdo umyl za vás.«
   »Tam nikdo není. Jen jedna stará bába.«
   »Ta to asi všechno nezvládla, co?«
   »To ne…«
   »Tak to ládovali těm kunčaftům na špinavý talíře«, řekl jsem mezi jedním šlukem.
   Zasmála se.
   »No, už to jede,« postřehla v dálce pohyb tramvaje.
   Přešli jsme na refýž.
   Červený vůz se k nám z dálky volně blížil. Stále padal slabý déšť.
   »Jedete se mnou desítkou?« zeptala se.
   »Jedu«, přisvědčil jsem.
   Mlčeli jsme až do příjezdu vozu.
   Típl jsem cigaretu. Nastoupila první. Píchl jsem lístek. V poloprázdném voze jsme se přesunuli za střed. Sedl jsem si na sedátko za ní. Vůz se zvolna rozjel. Naklonil jsem se k ní a ona se na vnější straně u okna ke mně pootočila.
   »A co jste dělala předtím, než přišla ta hospoda na Vinici?«
   »Dělaly sme s mámou v jednom ouřadě. Uklízečky.«
   »Tam platili lepší«, vyptal jsem se.
   »Taky tisíc korun…«
   »Ale dali vám rekreaci nebo tak, ne?«
   »Ne, to měli jen pro sebe, pro ouředníky a pro pány inženýry.«
   »A kde jste byla předtím?« vyzvídal jsem.
   »V domově důchodců. Tam to bylo dobrý. Ty starý lidi byly hodný. Tam jsem taky uklízela.« »A co ženský v kuchyni, ty si tam asi nahrabaly, ne?« jen tak jsem poznamenal.
   »To víte, že se ptáte. Až mně těch starejch lidí bylo líto. Byli takový hodný a vopuštěný…«
   »A proč jste odtamtud odešla?«
   »Málem by to na mně svalili, že tam taky kradu… A pak, pohádala jsem se s vedoucí.«
   »Co vám řekla?«
   »Pohádaly sme se a ona pak řekla, že má auto a já že ne. Tak jsem se urazila a vodešla.«
   »Kvůli tomu autu?«
   »Jo.«
   »Ale to je přece blbost, ne?«
   »Já nevim,« dodala, když se již tramvaj zvolna blížila k Vinici. »Já tady budu přestupovat«, oznámila mně. »Vystupujete taky?«
   »Já jedu dál,« řekl jsem jí.
   A pak jsem se ještě naposledy zeptal: »A jak se jmenujete?«
   »Marie,« odpověděla, zarazila se a dodala: »Ale to jméno se mně nelíbí. Říkaj mně Rio. To se mi líbí. A vy?«
   »Já jsem Petr.«
   »Taky sem jednoho znala. Bylo to šofér, co jezdil s mlíkem.«
   Tramvaj přibrzdila.
   Zvedla se, podala mně ruku, smutně se usmála, jak to dělala asi vždy a již na odchodu dodala: »Přijďte se tam někdy za mnou podívat. Na tu Zborovskou. Jestli tam eště budu. Víte, že jsem toulavá. Ste ženatej, ne?«
   Přikývl jsem se slovy: »Tak se mějte, nashle, Rio.«
   »Nazdar, Petře.«
   Vůz zabrzdil, vystoupila s lidmi a ztratila se v davu, na chodníku kde mžilo a padala sychravá, polopodzimní mlha s deštěm. Rozjížděli jsme se dál do města a zvolna a pomalu stoupali tratí ke krematoriu…

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]