JIŘÍ STANO
Předák katolické menšiny
Už nám dlouho není po chuti,
snaha Duky vetřít se do vládnutí
a vytvářet dojem, víc než milo,
kropenkou světit, že vše je boží dílo.
Otázka otázek
Jak ukázal průběh hladký,
vše, co bylo – prý – ukradeno,
vrátilo se zpátky.
Dodnes se té operaci tleská.
Kdy však bude navráceno
to, co bylo uloupeno dneska?!
chý
PřeVIPováno
Rozumu zavřeli bránu,
ve vládě ovšem nejvíce,
odborníků jak šafránu
a VIPů tisíce.
Bitva o feldvébla
Ministr na obraně
nebyl tak honem –
až po plácnutí dlaně
Berlína s Pentagonem!
Zahraniční investor
Výnosy zlaté by byly,
rostly by mnohokrát,
kdyby Češi nelenili
a nechodili v noci spát!
Koberec
Zázračná tkanina,
využitá z obou stran –
pod ní leží špína
a nahoře místo pro mejdan!
Křižáci před Damaškem
Dolarovou víru
nepřijali zcela.
Odpověď hned zněla:
Na Sýrii síru!
2013
Nervy máme v háji,
kýbl je už plný.
Straky k zobu mají
pouze zlaté zrní!
Štiřín
„Český Honza bez majetku
k štěstí míval blíže,
proto rozdám zbylou špetku,“
praví jeden kníže!
Souboj o matku měst
V době televize a internetu
začali se rvát
jak biřici ze středověku
o pražský magistrát!
LUBOMÍR BROŽEK
Curniculum
Někdo má kočku,
někdo psíka,
někdo svou krásnoočku,
po které se mu stýská…
Já mám své curniculum, víte?
Do světa vpadli jsme. Po hlavě. Jak vesnický rváč
vstříc pěsti. S takovým křikem,
až věčnosti hrklo v pendlovkách
a ve tmě
bylo slyšet škrabat nehtem
smrtelnou vteřinu. Jako když hluchý
ladí kytaru k odrhovačce do zblbnutí:
O té strašné šichtě,
co k smrti v zádech bolí, jak milování lvic.
Však o tom se nezpívá: Kam odcházejí lvice.
A co je za obzorem a zda se člověk může utopit
v pouhé slze. V takovém malém nic.
Po strunách stéká pot.
Z notové osnovy vzlétají ptáci a křičí: Krev, krev…
Až v žilách mrzne zpěv
v té písni dokola a vždy o poznání hloub,
až na kost slov.
Jsme loďka na hladině bytí,
již touha, slepý lodivod,
vede vlnobitím,
než roztříští se o život.
Taková blbá odrhovačka, povídám,
chytí i němou za stydký pysk. Curniculum se usmívá:
Zvlášť v úplňku ženy,
kdy kvetou vagíny a metafory. Stačí sprchnout trošku
a mužské bejlí už už vysemenit.
To věčné odlévání sochy metodou ztraceného vosku…
Odpovím: Noc už dávno není novicka,
co do snů skočí pro pérečko,
aby ho mohla laskat a mnout a stiskat.
Do poslední noty. A pak ho za klobouček vetknout.
Hvězdné sperma nade mnou a uvnitř: Tma.
Ze všeho, co jsme prožili,
jenom ta tma pod kloboukem. Piliny.
A trocha plyše. Medvídek na hraní, co osaměl,
když skončil čas her
a přezrály maliny.
Snad záhy. Jistě přesně.
Jako když tleskne
dlaň o dlaň. A párek molů vzlétne
v šatech svatebních. Než prokouše se do poslední nitě
tmy rozedrané do krve, pitomý pár molů
neřekne si: Já přece vím, že chcípnem.
To jenom v paměti krev nezasychá.
Chcípnem a pak se zakopem.
Do samého ticha.
Ani myš nezakníkne v kořenech stromu,
jímž třese smrt, když život zůstal za plotem.
A uvnitř? Kdo ví…Úzkostný křik dítek,
které se mají narodit. Možná velké pohřebiště
slov. Anebo slonů… Neb o to jde:
Dojít až na konec. Rituálně
dotýkat se klů. Než je zavane písek.
Jako když v Braillově písmu slepec čte
kroniku ztracených bitev.
Toť vše: Curniculum vitae.
Ne přečten být. Dočíst se.
Stručná historie jednoho fotbalového zápasu
Mimo čas. Mimo svět. Věčná neděle.
Na plácku nekonečně malém andělé
mají zívačku.
Fotonové bezvětří. Nic v ničem,
které chce být čímkoliv. Míčem,
bohem, klukem s dírou na zadku:
Jedna klička, druhá a… Big Bang!
Tribunami se vlna valí! Až za horizont událostí
je slyšet: Góóól! A prostorem
s ozvěnou se hvězdy řítí
Rudí obři a Bílí trpaslíci,
komety…, hmyz lapený v jantaru a dinosauří kosti,
dějiny Sumeru, záplavy v Egyptě,
hieroglyfy v nitru pyramidy,
Byzanc podřezaná jako dobytek,
Řím, co v zlatě utopily hnidy.
Pater noster, který patra míjí
hledaje ztraceného syna.
Milenci choulící se k sobě, aby nebyla jim zima
v davu, jenž pod okny řezníků pachem krve šílí
cestou na porážku.
Item slza, co nechtěla být sama a pro samou lásku
(bez cavyků, čistě,
jak to jenom slza umí, když nalezne svůj pád)
spadla do bludiště.
A tam ji spolkl had,
jenž polyká říše
a slzy. Můžeme kličkovat,
křičet faul a klamat tělem,
on dostihne nás přesně. A bude k ránu
a v koupelně před zrcadlem budeme si říkat: Takovou ránu,
neměl ani Pelé!
A bude noc. A my,
jako hmyz
lapení reflektory uprostřed hřiště,
budeme ve finále. Někdo snad vzkřikne:
Za pravdu! Vlast…, anebo, co já vím:
Vojáci, dějiny na vás hledí! Případně: Více světla!
V takové chvíli pár přátel mít, to už je hvězdný tým.
V takové chvíli je člověk vždycky sám.
Za brankou stojí Bezejmenná, aniž by co řekla,
jenom se dívá. Neptá se: Kdo nakopnut byl do řiti
a kdo ke hvězdám?
Kdo přihrávku nechytil
a kdo malou domů?
Ona se neptá: Kdo s kým a proti komu?
Co na tom záleží, až světla zhasnou a po tmě
budeme spolu hubou v hlíně rýt.
Hosté jsou domácí a domácí jsou hosté.
Takové ticho, že v ochozech je slyšet,
jak se tím tichem prohryzává myš,
a té myši kručí v břiše.
Příbuzní, kantoři, šéfové, hráči a rozhodčí,
úředníci z berňáku, milenky, rowdies, hospodští kumpáni…
Za brankou stojí Bezejmenná. Neptá se: Kdopak se za námi
v tom tichu otočí?
Jenom se dívá.
Všechno je náhle prosté. Pohladit trávě vlasy:
Už jsi taky sivá.
Vzpomínáš, holka, když jsme byli zelenáči?
A tráva se vzepne
jako za mlada
a šeptne, že ještě cítí deště,
že i když tak sama lehá v noci, nechce
uvadat…
Dotknout se trávy. Toť vše.
Na značku z vápna položit míč.
Za brankou stojí…: Ač mám ji na jazyku, nelze vyslovit.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |