V letošním roce si veškerý slovanský svět a evropská i světová kultura připomněly 1150. výročí příchodu byzantských filozofů Konstantina-Cyrila (826 nebo 827 v Soluni – 14. února 869 v Římě) a jeho bratra Metoděje (816 nebo 820 v Soluni – 4. dubna 885 na Moravě) na Velkou Moravu roku 863. Vědecké konference, přednášky, shromáždění a mnohé další vědecké a kulturní akce proběhly u nás, na Slovensku, v Makedonii, Bulharsku, Srbsku, Charvátsku, Polsku, Slovinsku, Rusku, Ukrajině i v dalších slovanských i neslovanských zemích, a vyvrcholily XV. mezinárodním sjezdem slavistů v běloruském Minsku.
   O soluňských bratrech Konstantinu-Cyrilu a Metodějovi existuje velmi bohatá odborná literatura jak ve slovanských, tak také v neslovanských jazycích. Připomenu zde pouze některá základní fakta o jejich životě, která můžeme nalézt kromě jiného v tzv. Životě Konstantinově (ŽK) a Životě Metodějově (ŽM), a některá jejich významná díla.
   V poselství moravského knížete Rostislava k byzantskému císaři Michaelu III. se mj. praví: Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů.
   Tvůrci slovanského hlaholského a cyrilského písma a slovanského písemnictví, byzantští teologové a vynikající filologové Konstantin-Cyril a Metoděj a jejich četní žáci a spolupracovníci se stali zakladateli slovanské filologie. Patří tedy k prvním slovanským filologům a překladatelům, kteří byli odchováni antickou a byzantskou kulturou. Dosud se bohužel málo zdůrazňuje účast soluňských polyglotů a šířeji Slovanů v literárním a kulturním životě v byzantské říši. Apoštolové se odvážně postavili proti trojjazyčníkům (tj. zastáncům hebrejštiny, řečtiny a latiny) a prosadili staroslověnštinu jako čtvrtý bohoslužebný jazyk. Na cestě do Říma, kam soluňští bratři odešli vysvětit své žáky na kněze a předali ostatky třetího římského papeže sv. Klimenta, někdy na podzim roku 867 pobývali v Benátkách. Tam ostře proti Konstantinovi vystupovali biskupové, kněží a mniši proto, že Slovanům pořídil knihy. Konstantin jim odpověděl: Zdaž nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tři jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché?
   Příchodu na Moravu předcházela důkladná příprava učence, myslitele Konstantina Filozofa, jeho bratra Metoděje a četných jejich žáků na misi, která měla obyvatelům Velkomoravské říše poskytnout světskou a teologickou osvětu. Konstantin Filozof byl jedním z nejvzdělanějších a nejváženějších mužů v tehdejší Byzanci. Měl bohaté diplomatické a misijní zkušenosti. Jeho starší bratr Metoděj zase kromě misijních zkušeností získal jako igumen (opat, převor) také organizační a výchovné zkušenosti. Nemůžeme vyloučit, že Konstantin Filozof pracoval na vytvoření slovanského písma a zapisoval slovanská slova řeckým písmem ještě dříve, než byl se svou družinou vyslán na Velkou Moravu. Císařova výzva, aby šel na Velkou Moravu kázat a učit ve slovanském jazyce, pak završila Konstantinovo úsilí o vytvoření definitivní podoby hlaholice.
   Můžeme důvodně předpokládat, že žáci a spolupracovníci, kteří pomáhali soluňským bratrům při překladech a redakčních úpravách bohoslužebných textů z řečtiny už před příchodem na Velkou Moravu i v letech působení na Moravě, byli Slované. Nelze však zcela vyloučit, že mnozí ze spolupracovníků mohli být Řekové, kteří byli dostatečně vzdělaní, znali soluňské slovanské nářečí a patřili do jejich okruhu ještě před moravskou misí. Konstantin Filozof byl jedním z nejvzdělanějších a nejváženějších mužů v tehdejší Byzanci. Měl bohaté diplomatické a misijní zkušenosti. Jeho starší bratr Metoděj zase kromě misijních zkušeností získal jako igumen také organizační a výchovné zkušenosti.
   Profesor filozofie na konstantinopolské (cařihradské) univerzitě Konstantin měl úzké styky s císařským dvorem. Vykonal několik diplomatických zahraničně politických a domácích náboženských misií. Měl jedinečné řečnické schopnosti, znal dobře mnoho jazyků a bohaté antické a byzantské kulturní dědictví. Z jeho děl, která napsal vytříbeným řeckým jazykem, uveďme jeho studentskou oslavnou básnickou skladbu na počest sv. Řehoře Nazianského, která se zachovala v staroslověnském překladu (má 14 veršů), dále tři Řeči o nalezení a přenesení ostatků sv. Klimenta a Hádání se Židy o pravosti víry. Polemiku vedl Konstantin podle zásad, které prosazoval Sokrates.
   Konstantin je tvůrcem nejstaršího slovanského písma hlaholice, určeného pro slovanský jazyk (staré makedonské slovanské nářečí z okolí Soluně, které nazýváme staroslověnština). Hlaholice znamená začátek slovanského písemnictví a byzantsko-slovanských kulturních styků. Vytvořil je na základě řeckého fonologického systému a jemu odpovídajícího systému malé řecké alfabety. Konstantin-Cyril vytvořil na základě hlaholice rovněž novou číselnou soustavu. Grafémy pro ryze slovanské hlásky odvodil z některých abeced semitských (hebrejsko-samaritánských a koptských) jazyků. Hlaholská grafika dokázala zachytit všechny fonetické zvláštnosti soluňského slovanského nářečí a tehdejších i pozdějších slovanských nářečí (jazyků) vůbec. Touto nejstarší hlaholicí je psána velkomoravská literární památka Kyjevské listy.
   Ve 14. kapitole Života Konstantinova se mj. praví: Nedlouho potom se mu zjevil Bůh, který vyslechl modlitby svých služebníků, a hned složil písmena a začal psát slova evangelia: Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo. Byla to pravděpodobně první věta z Evangelia sv. Jana, kterou slyšeli moravští Slované v srozumitelném jazyce při liturgii na Velikonoce 2. dubna 864 v stoličním městě Rostislavově (P. Piper).
   Ještě před příchodem na Moravu Konstantin přeložil do staroslověnštiny (církevní slovanštiny) evangeliáře v Konstantinopoli (Cařihradě) a po příchodu na Velkou Moravu pak se svým bratrem Metodějem a mnoha dalšími svými žáky a spolupracovníky všechny ostatní bohoslužebné texty.
   Konstantin však nebyl jen tvůrcem slovanského písma, nýbrž také zakladatelem slovanského spisovného jazyka a filozof. Málo se například ví, že na průčelí univerzitní knihovny St. Genevieve v Paříži se mezi jmény světových filozofů nachází také jméno Konstantina-Cyrila. Konstantin je tvůrcem první literatury v Evropě v mluveném (hovorovém) lidovém jazyce. První mezi evropskými národy uvedl hovorový lidový jazyk do liturgie. To je jeho stejně významná zásluha jako vytvoření hlaholice, neboť mělo dalekosáhlý význam pro kulturní vývoj všech slovanských národů.
   Hlaholicí byly psány první překlady evangelií, které si soluňští bratři a jejich družina přinesli s sebou na Moravu a jimiž začíná cyrilometodějská literatura. Konstantin-Cyril je autorem traktátu, napsaného původně řecky, v němž uvedl zásady, kterých se držel při překladu evangeliáře do staroslověnštiny. Po dokončení překladu celého čtveroevangelia na Moravě (Evangelium sv. Marka, Jana, Lukáše a Matouše) Konstantin-Cyril napsal oslavnou básnickou skladbu, tzv. Proglas neboli Předzpěv ke čtveroevangeliu, která je nejstarší slovanskou básnickou skladbou vůbec. V něm Konstantin-Cyril rád obrazně podával pravdy a měl podle jedinečného znalce staroslověnského písemnictví Josefa Vašici (1884–1968) jemný smysl pro stylovou krásu. V odborné stati vysvětlil principy a požadavky překladatelské praxe. Zařadil k nim mj. dodnes aktuální požadavek, aby překlad vystihl všechny významové odstíny originálu. Prosazoval originalitu každého jazyka, věrnost (nikoli otrockou) a jazykovou správnost překladu.
   Hlaholské písmo, hlaholice, souvisí se slovesem glagolati, což znamená mluvit. Také hláska G v cyrilici se jmenuje glagol. To sloveso nacházíme nejen ve staroslověnštině, nýbrž také ve staré i obrozenské češtině, v makedonštině, bulharštině, v srbštině i v ruštině. O vzniku hlaholského písma existuje mnoho svědectví. Uveďme aspoň, že se o tom zmiňuje například mnich Chrabr (konec 9. – začátek 10. století, mnohými ztotožňován s Naumem) v traktátu O písmenech, který je svéráznou obranou slovanského písma. Hlaholským písmem, které se používalo hlavně v 9. a 10. století (ponechme zatím stranou jeho používání charvátskými glagoláši na dalmatském pobřeží, v Istrii a na četných ostrovech Jadranu až do 20. století), jsou psány všechny literární památky na Velké Moravě.
   Je bez jakékoli pochybnosti, že Konstantin-Cyril a Metoděj i jejich četní žáci dokonale znali jazyk slovanského obyvatelstva Soluně a jejího okolí. To dobře věděl i byzantský císař Michael III, když je poslal na Moravu. V poselství slovanského knížete Rostislava a Svatopluka se mj. praví: Jsme Bohu díky zdrávi. Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované však jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyložil. /…/ Tehdy císař Michael řekl filosofu Konstantinovi: Slyšíš, filosofe, co praví? Jiný to nemůže vykonat leda ty. Hle, tu máš hojné dary, vezmi si svého bratra opata Metoděje a běž. Vy oba jste Soluňané a Soluňané všichni mluví čistě slovansky.
   Dnes se málo ví nebo se vůbec neuvádí, že někdejší označení svatí, kterým jsme soluňské bratry v minulosti označovali a označujeme dodnes, znamenalo něco jako dnešní titul akademik nebo profesor.
   Při sestavování hlaholského písma a při prvních překladech liturgických textů, které přinesl na Moravu, Konstantin zcela přirozeně a logicky vycházel z makedonského slovanského nářečí z okolí Soluně. A na Velké Moravě spolu se svým bratrem Metodějem a se svými žáky a spolupracovníky, z nichž známe jmény tzv. sedmipočetníky (I agii eptarithmi) Klimenta, Nauma, Sávu, Angelarija a zdejšího Gorazda, pocházejícího z nitranského knížectví, vytvořil velkomoravskou literární školu, v níž získali duchovní vzdělání mnozí zdejší kazatelé, překladatelé, opisovači, rychlopisci (tzv. skoropisci) a osvětoví pracovníci, kteří pomáhali při překladech a přepisech bohoslužebných textů i při šíření osvěty. Vedle soluňských bratří měli všichni sedmipočetníci s největší pravděpodobností filozofické a teologické vzdělání a byli polygloty. Metoděj určil Gorzda za svého nástupce. Na otázku Koho pokládáš, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?, Metoděj ukázal na Gorazda a odpověděl: Je to muž svobodný a z vaší země, dobře obeznalý v latinských knihách a zbožný. Vezmeme-li v úvahu Gorazdovu vzdělanost, jeho znalost latinského jazyka a jeho společenské postavení, pak můžeme předpokládat, že by mohl být členem poselstva, které vyslali Rostislav se Svatoplukem k byzantskému císaři. V takovém případě by mohl spolupracovat na překladech liturgických knih už v Konstantinopoli.
   Ve Velkomoravské literární škole vzniklo mnoho originálních a přeložených literárních děl. Uvedu aspoň ta nejvýznamnější a nejznámější. Jsou to kromě legend o soluňských apoštolech, tj. kromě Života Konstantinova a Života Metodějova, překlad evangeliáře, tzv. Kyjevské listy a Vídeňské listy, knihy Nového zákona, známé jako Apoštol, Žaltář, snad Starý zákon kromě knih Makavejských a četná další liturgická díla, z nichž mnohá nesou na sobě pečeť ducha Konstantina-Cyrila (J. Vašica). Jejich autory byli kromě Konstantina a Metoděje vysoce vzdělaní a filologicky fundovaní spolupracovníci soluňských bratří, kteří byli s největší pravděpodobností Slované z Makedonie, z okolí Soluně. Uvedený Život Konstantinův a Život Metodějův, kteréžto vznikly na Velké Moravě, jsou významným pramenem pro české a slovenské dějiny v 9. století. Mají jedinečný styl a vytříbený jazyk a znamenají umělecký vrchol staroslověnského písemnictví na samém počátku obecně kulturního vývoje.
   Někteří ze sedmipočetníků, např. Kliment Ochridski (asi 840 v jihozápadním Bulharsku – 27. července 916 v Ochridu) a Naum Ochridski (asi 830 – 23. prosince 910 v Ochridu), po vyhnání z Moravy (885–886) rozvinuli v bulharské Preslavi a v makedonském Ochridu rozsáhlou činnost a vytvořili tzv. Preslavskou a Ochridskou literární školu. Preslavská literární škola rozvíjela činnost v posledních desetiletích 9. a počátkem 10. století. K překladům děl byzantských autorů (mj. Jana Zlatoústého, Řehoře Bohoslovce aj.) a kanonických textů vznikaly podle byzantského vzoru četné originální úvody nebo přepisy, obrany a chvalozpěvy slovanských knih a slovanského písma, dále originální nebo překladová díla historická, homiletická, hagiografická, poučné kompilační sborníky aj. Uveďme, že vynikající byzantský právník Metoděj přeložil na Velké Moravě z řečtiny nomokánon, tzv. Zákon sudnyj ljudem, tj. soudní zákoník pro laiky, který je nejstarší slovanskou právní památkou. Metoděj použil ve svém překladu právních termínů velkomoravských, s nimiž se seznámil ve styku s lidem.
   Ochridskou literární školu založil v makedonském Ochridu koncem 9. a počátkem 10. století Kliment Ochridski. Hlavním úkolem školy byl rozvoj církevněslovanského písemnictví v cyrilometodějském duchu. Klimentovým nejbližším spolupracovníkem byl Naum Ochridski. Spolu vychovali mnoho stovek žáků. Podle některých znalců bylo v ochridském literárním centru sestaveno několik děl tzv. kanonické literatury. K nim patří 1. Assemanův evangeliář (kodex), psaný tzv. oblou hlaholicí a obsahující nejstarší slovanský sborník životů svatých, v němž se přistoupilo ke kanonizaci slovanských světců, mj. Konstantina-Cyrila, Metoděje a Klimenta. Nyní je uložen ve vatikánské knihovně. 2. V makedonském Ochridu byly napsány na konci 10. nebo počátkem 11. století Zografské evangelium (Codex Zografensis) a Mariánské evangelium (Codex Marianus). První z nich bylo objeveno v Zografském klášteře na Athosu a od roku 1860 se nachází v Petrohradě, druhé evangelium objevil roku 1845 ruský slavista Viktor Ivanovič Grigorovič (1815–1876) rovněž na Svaté hoře a je dnes uložené v Moskvě, stejně jako tzv. Ochridský praxapoštol z 12. století psaný cyrilicí (původně psán hlaholicí), dále Sinajský žaltář, četná poučení a pochvalná slova Klimenta Ochridského aj. Významné je kaligrafické umění pracovníků Ochridské literární školy. Zpočátku byly texty v Ochridu psány hlaholsky, později také cyrilicí, která od 12. století zcela převládla.
   Otázku, jaké byli slovanští apoštolové národnosti, považuji za zbytečnou, tudíž za pseudootázku. Za nejdůležitější pokládám skutečnost, že to byli Slované svým geniálním dílem, svým vzděláním, svými jedinečnými znalostmi slovanských a dalších jazyků. Že to byli slovanští učenci a zároveň také byzantští filozofové. Byzantská kultura nebyla pouze zkostnatělá a konzervativní, jak se často prezentovala v 19. a počátkem 20. století. Byzantská kultura byla mimořádně aktivně působící kultura. A zároveň byla aktivně přijímána. Bádání ukazují, že existovali Slované, kteří dovedli přijímat od Byzantinců to nejlepší, všechno to, které potřebovali. Platil zde mužský a ženský princip. Poskytující strana a rozumně přijímající strana na základě svých potřeb a na svém území. Každé přijímání obohacovalo, plodně rozvíjelo a zdokonalovalo domácí literární a obecně kulturní vývoj.
   Vynikající ruský učenec Dmitrij Sergejevič Lichačov přirovnává kulturu, dějiny národní kultury, k hudebnímu dílu, k velké symfonii, která se rozvíjí podle nějakých svých vnitřních zákonitostí. Každá kultura má svoje vnitřní zákonitosti. Kultura je jako konkrétní osobnost. Podřizuje se svým zákonům a má svůj charakter. Cyril a Metoděj jsou jako první noty symfonie, jako ouvertura, říká D. Lichačov. Pokud orchestr začne falešně, z dalšího hraní nebude nic. Cyril a Metoděj byli tou ladičkou, která určila začátek tohoto významného sboru.
   Cyrilometodějská tradice patří spolu např. se svatováclavskou, husitskou aj. k tradicím, které kontinuálně trvají dodnes. Hlásí se k ní jak církev, tak také literární tvůrci, historiografové, jazykovědci, výtvarníci i hudebníci. Ta tradice není snad pouze česká nebo slovenská, makedonská či bulharská, je to tradice obecně slovanská a celoevropská. Římská církev si byla vědoma významu myšlenky univerzalismu, kterou prosazovali soluňští bratři na Velké Moravě. Proto zřejmě u příležitosti 1100. výročí úmrtí Metoděje prohlásil papež Jan Pavel II. oba bratry za patrony Evropy. V témže roce zařadilo UNESCO jubileum Metodějovy smrti i celistvé dílo soluňských bratří do klenotnice evropské a světové kultury. Dílo soluňských bratří Konstantina-Cyrila a Metoděje je i po více než tisíc sto padesáti letech živé.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]