Sedmnáctého srpna tomu bylo deset let, kdy opustila naše řady česká komunistická novinářka a bojovnice proti fašismu Věra Picková. Když nacistické Německo okupovalo naši vlast, vstoupila do odboje. Byla zatčena, uvězněna v koncentračním táboře Ravensbrück, kde se sblížila s novinářkou Jožkou Jabůrkovou i spisovatelkou Milenou Jesenskou. Po listopadovém převratu vykonala záslužnou práci v péči o hroby a památníky osvoboditelů od fašismu a bojovníků za svobodu. Byla mezi iniciátory obnovy hanebně zpustlého Lidického růžového sadu. Spoluzakládala Společnost Julia Fučíka, velmi se angažovala, aby byla znovu vztyčena Fučíkova socha, jakož i socha Jožky Jabůrkové.
   Na připomenutí této uznávané veřejné pracovnice, dobrého člověka, otiskujeme přepis jejích vzpomínek na prázdniny na Podkarpatské Rusi v osudovém roce 1938. Vzpomínky na konci života zaznamenala na magnetofon.
   mh


   Na Podkarpatské Rusi to vypadalo podobně jako na Slovensku, i když nám se vše zdálo jiné. Kroje byly jiné, židovské děti měly na hlavách alespoň papírové čepičky, protože Žid prokazuje bohu úctu tím, že má přikrytou hlavu – a dlouhé kudrnaté pejzy. Lidé tam nosili krásné kroje, chodili bosí nebo měli postoly, v lepším případě z vydělané kravské kůže pantofle; pořídili jsme si je, muselo se v nich šlápnout do vody a nechat pořádně namočit, aby se přizpůsobily noze. Chudší si kupovali kus pneumatiky a uvazovali si ho kolem chodidla.
   Uviděli jsme tam, co je doopravdy bída. Na východním Slovensku taky žádné bohatství nebylo, ale na Podkarpatské Rusi to byla přímo hrůza. Pravda, bylo tam pro nás lacino. Tři vajíčka za korunu, kus špeku za korunu. Prostě naturální hospodářství, co si vypěstovali, to snědli, a za příležitostně utržené peníze se kupoval petrolej, sirky.
   Podívali jsme se i na Duklu, už tenkrát figurovala ve válečných análech. Jelo se tam vlakem skrz sedm tunelů až nahoru a dolů jsme šli pěšky. Ještě v roce 1938 jsme potkávali dvacet let staré připomínky první světové války: zbytky přileb, zarostlé cesty, zapomenuté hřbitůvky. A to jsme pořád nevěděli, co se děje ve světě. Byl rok 1938, červen, červenec, kus srpna.
   A jak jsme putovali po Podkarpatské Rusi, podívali jsme se do Mukačeva, to bylo židovské město se vším všudy. Peníze jsme s sebou nenosili, měli jsme však poštovní spořitelní knížky a na kterékoli poště jsme si mohli vybrat peníze. V malém městečku za Mukačevem jsme si tak zašli na poštu a chtěli sto korun. Poštmistr nám řekl, že nemá, ale kdybychom přišli zítra, nějaká „Marjána Kovalčuková má syna na vojně a bude mu posílat, tak to bych vám mohl vyplatit“. Pravda, posílala jen padesát korun, ale i to byl tenkrát dost slušný peníz.
   Dostali jsme se do Koločavy, kterou jsme si představovali velice romanticky podle Olbrachtova románu Nikola Šuhaj loupežník. Nocovali jsme v hospodě u Žida, zřejmě v posteli, v které spával i Ivan Olbracht; našli jsme tam zastlané pyžamo a povlečení vypadalo, jako by se od jeho dob nepralo. Viděli jsme to opravdové židovství, to náboženství, jak ovlivňuje celý život: například ve veřejích byly mezuzy (schránky s pasážemi z Tóry) a u nich nádobka s kořením – tak voní země zaslíbená.
   Viděli jsme také, jak připravují šábes, a zažili, co obnáší: Přišli jsme k Židovi, už bylo taky k večeru, ale ještě nevyšla první hvězda, ale než jsme se dohodli, vyšla. A teď malér. Neměli jsme co jíst, chtěli jsme vajíčka a chleba a špek, a oni nesmějí o šábesu prodávat. Takže s velikou bolestí ve tváři hospodská položila na pult čtyři vajíčka – pro každého jedno – kus slaniny a chleba a řekla: „Vemte si to!“ My jsme mysleli, že je to zadarmo, jenže když skončil šábes, přihrnula se na nás, abychom to zaplatili, protože to už směli kšeftovat.
   Tam jsme taky zažili svatbu. Slavili už třetí den, namazaní, že už ani netancovali, jenom přešlapovali a podupávali. Vymámili jsme na nich drimbu (brumle). Vypadá jako železná přezka s železným jazýčkem, která se dává do úst – a na jazýček se drnká. Naposledy jsem její zvuk slyšela ve filmu Tisícročná včela, od té doby jsem ji nikde neviděla. Sice jsem ji přivezla do Prahy, ale někde se nakonec ztratila.
   V Koločavě jsme se podívali, kde žila Eržika. Nechtěli jsme ji vidět, abychom nepřišli o iluzi toho, jak ji viděl Nikola Šuhaj – krásnou a jedinečnou. Zato jsme se vypravili na poloninu Boržavu, o které jsme slyšeli. Tyto výběžky Karpat jsou porostlé travou a Boržava je jedna z nejkrásnějších. Ubytovali jsme se tam na chatě a šli se pobrouzdat po polonině. Je to tam zrádné: spadla mlha a spustila se bouřka. Blesky se křižovaly, práskalo to kolem nás, nic veselého. Narazili jsme na salaš a promočení na kost vešli. Pastýři nás posadili k ohni, kluci se svlíkli do trenýrek a sušili se, načež vyzvali nás, dívky, abychom svlékly všechno mokré. Byly jsme na rozpacích, nakonec jsme to udělaly tak, že jsme se všelijak skrývaly, aby nás neviděli, a něco jsme ze sebe stáhly. Bylo by to o život, ten déšť byl děsivý. Tenkrát nás obdivovali, že jsme z Prahy, okukovali nás jako exotickou zvěř, a říkali: Vy musíte být strašně bohatí. Vy určitě denně vyděláte aspoň korunu…
   Z poloniny jsme pokračovali k Siněvirskému jezeru (největšímu na Podkarpatsku). A zase bouřka. Přicházela tam nečekaně, o to však děsivěji. Kolem nás práskalo, vršek byl holý, sem tam opálený strom, jak do něj udeřilo, a nečas se hnal za námi. Ztratili jsme cestu, sedli si na zadek a sjížděli jsme, jak se dalo. Tenkrát byly kvalitní látky; já měla manšestrové kalhoty a vydržely to. Sjely jsme úplně dolů do vsi, kde nebyla žádná značka, a hledali jsme nocleh. Nakonec jsme našli čtyři oborohy, kupky sena kryté stříškou před deštěm. Tam jsme zalezli. Dědečkové čučeli z okna, babičky jim zakrývaly oči, protože my chodily v krátkých kalhotách, to tam v životě neviděli, ženich viděl nohy své nevěsty akorát o svatební noci a kdoví jestli – a tady byly hned dva páry hezkých dívčích nohou.
   Odtamtud jsme se dostali až do Bohdanu, nejdelší obce v Československu; dlouhá byla 70 kilometrů. Když se provdalo děvče na druhý konec a chtělo navštívit rodiče, byl to pěkný výšlap: Bohdan Luh, Bohdan Kvasny atd., ale pořád Bohdan. Byla tam chata Klubu českých turistů, klíč od ní měl strážce klauzury, něco jako hrázný – když se spouštěly klády, staral se, aby se zvedla voda.
   Dal nám trošku kukuřičné kaše mamaligy, byla dost trpká, a nechal nám celou chatu k dispozici. Přenechal nám také chleba a špek a zbytek, říkali jsme si, seženeme po lese. Ubytovali jsme se, dříví jsme našli kolem, kluci šli shánět houby, že si uvaříme polívku. Zůstala jsem doma udržovat oheň, kluci šli na houby, Věrka že natrhá maliny, těch tam bylo ohromně. Kluci se vrátili s houbami a po chvilce i Věrka a pustila se do nich. Že takový blbý vtipy si vyprošuje, že když chtějí taky trhat maliny, a ona je osloví, že mají odpovědět, a ne bručet. A kluci se ptali, kde to bylo, ona ukázala, a oni že byli na opačné straně. A Věra, když si uvědomila, že se přetahovala o maliny s medvědem, omdlela. My jsme medvěda nepotkali, ona ho taky neviděla, jenom se s ním přetahovala.
   A to už jsme byli nedaleko nejvýchodnější hranice Československa. Podívali jsme se na tamní nejvyšší horu a pak na místo, kde se stýkaly hranice tří zemí: Československa, Rumunska a Polska. Na tom hraničním kamenu jsme byli všichni, jen fotky se nezachovaly: patnáctého března, když nás okupovali Němci, jsem všechny spálila.
   Ale to bylo až o sedm měsíců později. Teď jsme dorazili do nejvýchodnějšího československého města Jasini. Koupili jsme si Lidové noviny, tenkrát to byl solidní, slušný, inteligentní a kulturní deník. Úvodník měl titulek Wellcome, Mr. Runciman. A my jsme nevěděli, kdo to je…

   Připravil kp

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]