Nemáte někdy pocit, že zemi, kterou jste znali a měli rádi, vám někdo krade před očima? Nemizí kolem vás budovy, které se vám líbily a o kterých jste se bláhově domnívali, že tady budou věčně, protože jste je považovali za vznešené a dokonalé? Nejsou tyto starší stavby nahrazovány monotónními krabicemi (jak krásné jsou ve srovnání s nimi panelákové králíkárny)? Nezdá se vám, že se ztrácí celé ulice nebo stromy a aleje, že se louky a pole proměňují v betonové a asfaltové planiny, a co hůř, že se setkáváte s lidmi, kterým přestáváte rozumět, i když mluví stále ještě vaší mateřštinou? Pokud tohle všechno cítíte, nepodléhejte splínu. Je to optický klam.
   Jak tuhle iluzi prokouknout? Povzneste se! Povzneste se opravdově. Ne, nenastupujte na přeplněném letišti do Airbusu nebo Boeingu, to by bylo k ničemu. Nastupte do stroje z obrazů Kamila Lhotáka, nebo aspoň do takového, který se těm Lhotákovým podobá. Nastupte do letounu, aby vás unášel řekněme tři sta metrů nad zemí. To bude bohatě stačit. Už Hermann Hesse udělal před pětaosmdesáti lety to samé a jeho tehdejší splín byl pryč. Se svými radostnými dojmy se svěřil v povídce Cesta vzduchem (česky vyšla v útlé knížce O létání, Argo 2009).
   S využitím Hesseho slov mohu říct, že země, kterou vidíme z automobilů nebo autobusů, kterou známe z vlaků nebo chůze po zaprášených chodnících, ta chmurná země z cementu, je jen fikce. Čechy i Morava nejsou ani z betonu, ani z asfaltu, netvoří je jen satelitní městečka, supermarkety, logistické zóny, plechové montovny nebo dálnice. Naše země se stále sestává především z lesů, polí, luk, pahorků a řek. Všechny novostavby jsou, ke zlosti developerů, pořád jen malými jizvami na jejím těle. Dráty a kabely ji i dnes svazují jen nepatrně. Stačí přidat pouhých pár set metrů vzduchu mezi sebe a zemi, mezi sebe a jednadvacáté století, a hned zapomínáme na bídu a sprostotu. To, co nám přišlo významné je najednou titěrné a nepodstatné. Kdeže jsou všechny virtuální či mobilní sítě! Zde už nemají moc televizní obrazovky. Krajina z výšky je pestrá, zlatavá, zelená i modravá, zvlněná do něžných křivek a rovněž vonící.
   Zamíříme-li na západ, protáhneme-li se údolím jižně od Čerchova do Bavorska, nebo vydáme-li se severně a proklouzneme-li mezi Orlickými horami a Jeseníky ke Kladsku, či východně překonáme Vlárský průsmyk, zjistíme, že zemské hranice jsou jen iluze, že svět je jeden, že veškerá jeho parcelace, politika a boj o moc či majetek v těchto teritoriích jsou z ptačí perspektivy směšné a malicherné, ba přímo nepochopitelné.
   Máte-li strach, že vám ve vzduchu bude zle, zapomeňte na něj. Nevolno vám může být jedině na zemi. Když se povznesete, zcela jistě se vám uleví. Uvědomíte si, že řád světa neurčují korupčníci, handlíři s čímkoliv včetně vlastních názorů, obchodníci s deštěm, že chod země neovlivňují právníci s jejich vrtkavými právními názory, ani rasisté a další kazatelé černobílého (nebo spíš hnědobílého) vidění, že se naše budoucnost nerodí „dealem“ za zavřenými dveřmi, ale že ji určuje příroda.
   Jen to lidské snažení, které je v souladu s přírodou, s jejími pravidly a estetikou, může být trvalé. Je bláhové ničit, co už se osvědčilo, a nahrazovat to zdánlivě lepším. Příroda totiž, když si zamane, smete všechmo lidské haraburdí i pýchu přívalem vody nebo nárazem větru. Tohle je pravda. Objev je to nelítostný, ale zároveň uklidňující.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]