Nijak se nezdráhala mu vyhovět prakticky v čemkoliv. Nakonec nežádal o nic, co by nebylo splnitelné. Navíc, byl to přece její manžel.
   Dávala mu tím však najevo, že je svolná podělit se o svůj čas a energii. Pak to musela, samozřejmě tajně, dohánět. Vidinou užitečnosti se Konstantýna pozvolna připravovala o svoji suverenitu, kterou už nikdy nezískala zpět.
   Tento fakt se mu s každým jejím ústupkem vpisoval do povědomí. Přestávala pro něj být rovnoprávným partnerem. Jakkoliv si namlouvala svoji nepostradatelnost, obracel se tento pocit proti ní samé a upevňoval jí k nohám těsné okovy, ke kterým se nadále s postupem času přidávaly těžší a těžší závaží.
   Jednoho dne si uvědomila, že se už nemůže hnout.
   Právě v této situaci, kterou začínala brát prostě jako svůj osud, ji zastihl dopis.
   Manžel dostával veškerou korespondenci do práce, takže tohle psaní chápala jako vzácný záchvěv důkazu své vlastní existence.
   Už dávno jí nikdo nepsal, protože se dobrovolně izolovala od všech známých i příbuzných.
   Považovali ji za šťastně provdanou a oddanou manželku. Našli se i takoví, co jí to záviděli: Prožívají jistě naplněný život, jestliže k němu nikoho dalšího nepotřebují. Není to krásné?
   To si nakonec namlouvala i ona sama. Očekávala za svoji oběť přirozený vděk, ale hledala by marně.
   Její úpěnlivá snaha ji zvrátila na pozici privilegované, může-li vůbec někomu být užitečná.
   V obálce byla jednoduchá pozvánka. Pozvánka na výstavu obrazů. Odpoledne ve tři, jen pro pozvané. Vlastně zde ani nebylo její jméno. Někdo jim to hodil do schránky, nejspíš omylem.
   Pro ni to však bylo znamení, že o ni projevil vnější svět zájem.
   Onen jemný, ale ostrý paprsek, co se jí zabodl do zřítelnice a ona najednou prohlédla.
   Rozhodla se, že půjde.
   Do nákupní tašky si vložila své jediné krásné šaty, lodičky i poslední slzu parfému z dávných dob a jako by šla nakoupit, odešla krátce před třetí z domu. Bydleli v centru města a galerie byla vzdálená jen několik minut pěší chůze.

   Přišla s krátkým předstihem. Na toaletě se převlékla, upravila a posvátně nanesla parfém. Všední šaty srolovala, aby se nepomačkaly a vložila je do tašky. Cítila se jako zločinec. Když si obula boty na podpatku, připadala si náhle neobvykle krásná a důstojná. Tašku s všedním oděvem a botami dala v šatně usměvavé staré paní.
   Zhluboka se nadechla a vstoupila do výstavního sálu. Všichni přítomní se k ní otočili, protože muž, který se chystal hosty uvítat, přechodně ztratil řeč. Hleděl na ni s otevřenými ústy jako na přízrak.
   Vyzařovalo z ní jakési podivné světlo, hlavně kolem hlavy a zářilo, jako zlato-žlutá aura.
   Ve skutečnosti to byla jen hra odpoledního zešikměného světla, dopadajícího kulatým střešním okénkem do místnosti, do jehož silného proudu zrovna vstoupila. Nastalo hrobové ticho. Konstantýna se mírně pousmála a protože zrovna stála se světlem v zádech, rozšířily se jí zorničky, až skoro vyplnily celé duhovky, teď nezvykle obkroužené tenkým smaragdovým proužkem.
   „K umění“ - začal konečně muž na malém podiu svoji řeč - „patří schopnost vnímat všemi smysly zázraky, co nám život s královskou velkorysostí, bohužel však tak bolestně zřídka předkládá…a teď jsme se, dámy a pánové, právě stali svědky jednoho z nich…“
   Nemluvil však o vystavených dílech.
   Lidé tleskali a obraceli se k užaslé Konstantýně, která se nepohnula z místa. Odhrnula si jen pramínek vlasů a mezi prsty jí probleskly louče světla. V sále to zašumělo.
   Muž sestoupil z podia a hosté se rozestupovali, aby mu k ní umožnili průchod. Kurážný vystavující umělec, který původně mínil sám uvést svoje dílo, teď pokládal analýzu výtvarné tvorby za malichernou. Měl pocit, že slyší znít zvláštní chrámovou hudbu. Samozřejmě se mu to jen zdálo, protože v hrobovém tichu by bylo slyšet i spadnuvší jehlu. Přistoupil k ženě, které za patnáct let manželství narostly vlasy až k bokům. Fascinován si ji prohlížel, od hlavy k patě. Doma nosívala hřívu zapletenou do copu a omotanou kolem hlavy. Každé ráno si vytvořila tuhle korunku, ve které vlasy dokonale uchovávaly svůj lesk a pružnost. Teď rozpuštěné splývaly v malých vlnkách.

   Její manžel ji v průběhu let již dávno nevnímal. Když s ní mluvil, něco buď dělal, nebo v něčem listoval. Přestala pro něho hmotně existovat. Byla neviditelnou chápavou pomocnicí v domácnosti. Žil si svůj život, plný zajímavých setkání, profesionálních úspěchů a mimomanželských afér. Představovala dokonalou manželku - domácí zvíře.
   Když se vdávala, byla plná elánu, sebevědomí a plánů. Chtěla děti a soudržnou rodinu. Tahle touha ji pohltila. Dětí se však nikdy nedočkala. Chyba nebyla v ní, jak se po celou dobu tajně vinila, ale spočívala v jednoduchém chirurgickém zákroku, kterýmž si její muž nechal přerušit chámovody. To pro případ, aby ho některá z jeho přítelkyň nemohla vydírat nemanželským dítětem. Byl na sebe pyšný, že umí myslet na všechno.
   Konstantýna přenesla svůj instinkt mateřské starostlivosti na svého chotě, s čímž byl nad míru spokojen. Jeho příjmy umožnily, aby zůstala v domácnosti. Přál si to, jak rád zdůrazňoval - pro klid v domě.
   Co tím myslel, nebylo nikdy docela jasné.
   Všechnu svoji pozornost zaměřovala na jeho potřeby a přání, která ráda plnila bez mihnutí oka. Sama pro sebe již nebyla důležitá. Postupně přestávala mít jakékoliv nároky, touhy nebo přání. Vlasy si splétala po zvyku a už dávno se ani nepodívala do zrcadla. Nechtěla se nejspíš v jeho odlesku setkat se svým pokorným, pohledem.
   Teď se však cosi změnilo. Na toaletě galerie se přece jen pozorně do velkého zrcadla podívala, aby zkontrolovala své oblečení. Napřímila se a uvolnila svá úzkostně zdvižená ramena. Sotva znatelně vypnula hruď a hlava se jí sama od sebe vymanila ze své klasické polohy hřbitovní sochy.
   Takhle tu teď stála ve výstavní místnosti, jako rozvinutá ušlechtilá růže, na dlouhém stonku.
   Malíř k ní přistoupil a do ticha pateticky řekl: „Tady je to pravé, nenapodobitelné umění.“
   Někdo začal pomalu tleskat a ostatní se spontánně přidali.
   Konstantýna předpokládala, že se brzy probudí.
   Když se tak nestalo, rozbušilo se jí v panice srdce.

   „Miláčkové! Tak kde to vázne?“, zazněly hlasité výkřiky a do místnosti vpluly tři rozjařené dívky s mladým mužským doprovodem. Kde je pan umělec? Zmeškali jsme něco?
   Hosté se probrali z letargie, způsobené chvilkovým omámením. Konstantýna udělala krok stranou a vystoupila tak z onoho proudu zázračného světla. Tím jako by rázem ztratila svůj lesk. Pootočila hlavu a světlo jí stáhlo zorničky do ostrých teček. Klavírista začal preludovat a bouchlo několik zátek šampaňského.
   Umělec se vzpamatoval, i když v něm ještě dozníval nepopsatelný pocit, který mínil zpodobnit ve svém příštím obraze. Stisknul Konstantýně ruku, zašeptal „omluvte mne“ a odběhl za dalšími příchozími. Už se nevrátil.
   Přišlo jí to vlastně vhod. Využila vzrušení z nově příchozích dam a pánů a rychlými kroky se vytratila. V šatně si vyzvedla tašku, na toaletě vklouzla do původních šatů a zrovna jako Popelka z bálu utekla z galerie.
   Cestou domů cítila, jak se jí vrací sebedůvěra. S každým krokem v ní rostlo přesvědčení, že má právo na svůj život. Doma se znova převlékla do krásných šatů a vlasy prostřela přes ramena. Postála před zrcadlem, ale v tomhle prostředí – obklíčená luxusním bytem, tím němým svědkem svého údělu – si už tak výjimečná nepřipadala.
   Z chodby se ozvalo štrachání klíčů.
   Vběhla do ložnice a chvatně se svlékala. Roztrhla si šaty na přední straně a nevratně je tím znehodnotila.
   Na tom teď už ani nezáleželo. Rychle se převlékla do domácího oblečení. Prsty hbitě zaplétaly cop a ramena se jí samovolně vytáhla k uším. Když manžel vstoupil, měla už oči pokorně sklopené a hlava v mírném úklonu opět nabyla výrazu hřbitovního anděla.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]