Úvodem hlas zdravého liberálního rozumu: „Máme to s literaturkou českého literárního rybníka dost na pováženou, že? Marnost nad marnost. Čtete – a jen zíráte! Klikatí se to odnikud nikam, tisíce odboček a žádný mravně silný příběh, tisíce plků a chimér, které jednoho znudí, druhého dokonale otráví, třetí to po první straně odloží jako blábol chorého mozku. Případy pro psychiatry: třeba ten Fencl, co si hraje na spisovatele, jak ten nedoštudovanej škrabák píše a píše a píše; mno, to by ještě nevadilo, ale on to vydává, jemu to tisknou, jako tomu pozéru Georgievovi, Hejátkovi, nebo tomu nýmandu Sýsovi. No jistě, máme svobodu projevu. Nikdo už nemůže zakazovat nikomu, aby psal o svých psychózách, o své obsedantní maniakální posedlosti, ale máme i svobodu nečíst, není-liž pravda!?“
I tak může reagovat nejen měšťák na literaturu, která nekonvenuje jeho vkusu. Jistě i na dvě knihy Ivo Fencla (1964 v Plzni), jakési prózy-neprózy a básně-nebásně, jakési postmoderně vážné, tragikomické hříčky pravdy i hry na ni. Obě „zrcadlení“ byla vydána pod názvy ROK JORIKY (Plzeň, Imago et Verbum, 2012, il. Václav Malina) a STYKY S JORIKOU s podtitulem „Obvyklý případ doktora Jekylla a pana Hyda“ (Příbram, Periskop, 2013, doslov Martin Petiška). Zvláště ta druhá, vydaná jako 23. svazek edice Báseň na sobotu za redakce Karla Sýse, jako by se vzpírala jakémukoli žánrovému uchopení. Že by báseň v próze?
Uměleckou metodu Fenclovu je dosti obtížné definovat: jakkoli je blízká široce chápanému postmodernismu, nechybí v ní ozvuky umělecké avantgardy, poetismu a surrealismu, tzv. pábitelského stylu apod. Autor nabízí řadu aforismů a sentencí, domnělých klíčů k textu, jako že vše „se vlastně skládá z mikroskopických cihliček“ (Rok Joriky, 1936), abychom snad hledali jeho nejmenší stavební kamínky; na jiném místě čteme názor, že umění, včetně slovesného, nenapodobuje život, nýbrž my napodobujeme umění, a zvláště televizi; tato sentence vyznívá wildeovsky, ale nic z toho neberme stoprocentně vážně. A hlavně ne doslova.
Kombinuje se tu řada stylů, takže máme dojem, že do jednoho literárního příběhu, potažmo příběhů (epizody či postavy), je zasazen jiný a z něj vyrůstá zase další, že se tyto příběhy a fragmenty vrství, zauzlují, rozvolňují a uplývají kamsi, aby se opět kdesi vynořily a staly se třpytkami, návnadami pro čtenářské vědomí. Je to umění lyrické, dramatické, epické, filmové, comicsové? Umění „pro elitu“ nebo „pro lid“? Možná všechno dohromady, jistě se na ně intelektuální čtenáři, zážitků chtivé ryby, dobře chytají… Samozřejmě jen pokud mají dostatečnou „čtenářskou encyklopedii“ (U. Eco), protože Fencl počítá se čtenářem znalým, hodným významu slova „sečtělý“, zvídavým, ochotným dešifrovat jeho někdy jemné narážky a vstupovat do intertextové hry, těšit se z ní. Například část 13. kapitoly „Ostrůvek jich dvou“ je zasazena do matrice epizody z Foglarovy Chaty v jezerní kotlině, částečně evokuje Foglarovu poetiku četnými motivickými i jinými shodami, ale nalezneme (nejen) narážky na Karla Maye, Raye Bradburyho, A. C. Doyla, Jeana Paula ad. Ocitáme se, a to nejen v této jedné epizodě, v jakémsi nejistém literárním světě, v němž „sekundární“ literatura replikuje na „primární“ literaturu, jako by ji napodobovala a strhávala do sebezáhubného víru.
Had požírající svůj ocas? To ovšem za předpokladu, že to vše bylo důsledně jen „jako“ a „jakoby“, jen na oko, že ten představený a matoucí svět nemá žádnou autentickou rovinu. Ale tu text má, a má jich hned několik. Jistě má vztah k „uvědomělému šílenství“ vypravěče, jen nepřímo korigovanému autorem. Touto „autentickou rovinou“ se stává vypravěčova spalující touha, vystrkující růžky z každého jeho gesta a rozhovoru, nutkavá posedlost milovanou osobou, onen „průšvih“, který, spojený s láskou jako „vážnou nemocí“ či „psychickou chorobou“, jak by napsal Platón, mohl prožít každý z nás, pokud jeho srdce nezamrzlo v ledu. V této „psychologické“, možná až „psychiatrické“ rovině jde o dílo, možná paradoxně, autentické, málo postmoderní, samozřejmě pokud chápeme psychickou realitu jako realitu svého druhu a sen jako její legitimní výraz. A co se druhé roviny „autenticity“ týče: zobrazená skutečnost je přesně lokalizovaná, nechybí četné plzeňské aj. detaily místopisné, reální lidé (spisovatelé i se jmény), včetně motivů úzce autobiografických, např. profese vypravěče je identická s tou, kterou podle životopisné poznámky vykonává samotný Fencl coby pracovník „ostrahy“ městského muzea a úřadu…
Vypravěči Marvinu Lorencovi se nedaří ve „vnější“ realitě skoro nic, je to outsider až romanticky soustředěný na „svou“ lásku, snění a psaní, jako zaměstnanec ovšem tzv. slušný, spolehlivý, ochotný etc. Všechny jeho snahy sblížit se s Jorikou jinak než „hopkirkovsky“ selhávají, a přesto nepůsobí primárně trapně či směšně právě kvůli schopnosti snít a vyprávět, tomu nejvíce přesvědčivému. Epickým snům, představám a vizím věříme více než realitě, jsou totiž prezentovány s větší slovesnou jistotou než ty „reálné“ kulisy a skutečné (předpokládané) role. Epizody „dobývání“ a „styků“ s milovanou osobou jsou ovšem zabudované do banální, vnější a ničím neozvláštněné reality a pohled má i cosi společného s voyeurismem (vypravěčem vytrvale popíraným). Nejcennější však zůstává svět vypravěčovy fantazie a sémantické hry, při níž rovněž ožívají „umělé“ postavy a motivy generační povahy (známé z dětské četby, z tzv. triviální literatury, ale i motivy filmové, dobový pop etc.), kdy vypravěčovo nejen láskou „choré vědomí“ (dodejme, že i sobecké) je stále více „kontaminováno“ literárně sekundární či dokonce terciální realitou. Napodobujeme umění, zvláště to filmové a televizní?
Chtělo by se napsat, že Fencl dokáže banalitu, onu „gumu“ obklopující každého z nás a vnucující mu stereotyp jednání, ozvláštnit estetickými prostředky. Je jistě podstatou básnického, umělecky básnického vidění světa vidět vše jinak a nově, dezautomatizovat vzorce vnímání, gesta, miskoncepce, umělé asociační spoje, včetně těch navozených a převzatých ze zkonvencionalizované a zbanálněné literatury, filmu, ale i propagandy apod. Fantazie zde umožňuje vyvázat se z tohoto sevření, vidět věci dvojí či trojí optikou, navázat kontakt s neviditelným Hopkirkem rozmlouvajícím s postavami při vědomí, že tyto sice mají vlastní život, současně však vznikly produkcí či projekcí autorovy (nebo vypravěčovy) mysli, že vstupují do literatury a podřizují se jejím konvencím. Tato slovesná realita zakládaná „chorým vědomím“ je ovšem permanentně zpochybňována vypravěčovou skepsí, ambivalentností, „nespolehlivostí“; dokonale ji ilustruje závěr první prózy, tedy Roku Joriky, v níž je Jorika jako předmět touhy nahrazena „Dívkou s lokýnkami“, a čtenář se třeba může těšit na další pokračování „marného milování“.
Kompozice obou knih, obzvláště však Styků s Jorikou, je rekurzivní, plná schválností a odboček, jakoby schizofrenická či spíše dvojtvářná (prosvítá jimi ironická janusovská tvář, dvojbytí pánů Jekylla a Hyda). Jako kdyby popírala učení, že počátek a závěr jsou neurastenická místa kompozice (J. Hrabák). S nadsázkou napsáno: text by docela dobře mohl začínat kdekoliv a končit na kterékoliv straně, protože epizody jsou rozvolněné, scény jakoby aditivní (volně se k sobě přiřazují) a přítomnost vypravěčova „ducha“ je nejednou nejistá. Rozvolněný fantazijní tok zde může připomínat jakési asociativní pábení. Hrabalovští antihrdinové (Bohumila Hrabala v této souvislosti nelze nevzpomenout) prostě vykládat musejí, nelze jim jinak, jejich slovesný proud je podoben lavině, která semele vše, ale nikoli aby ničila, nýbrž aby z hlubin vynesla na světlo vše krásné a úžasné, diamanty slov a záblesky štěstí. Fenclův vypravěč je „posedlý“, a to svou láskou a fantazií (s níž dívky, např. dříve Ivanu, poté Joriku pronásleduje a v očích většiny postav se zesměšňuje), ale nezazlívejme mu to, je to puzení stejně neodbytné jako ono pábitelské; fantazijní proud se samozřejmě přelévá i do jazykového výrazu.
Rozbor, na který zde není místo, by patrně ukázal, že obě „joričí“ knihy, zde hodnocené jako celek, se podstatně liší stylem výpovědi, i jinak. Je např. zřetelné, že Rok Joriky je psán vědomě „barbarským“ stylem: verše, které kompozičně onu první „novelu“ rámují, nejsou mnohdy ničím jiným než prózou rozepsanou na nestejně dlouhé řádky typu „Abych nebyl tak sám / Monika mě jednou pozvala / na návštěvu“, které před banalitou zachraňuje permanentní sebereflexe subjektu („Jednou po svatbě vzala / Monika Jakuba do knížky, / kterou jsem napsal v úterý“, s. 9), její jazyk, plný elips a osamostatněných větných členů, je poměrně banální, zatímco v druhé knize přibývá metaforičnosti, jistě ve prospěch slovesného tvaru. Styky s Jorikou místy opravdu připomenou báseň v próze.
A dovětek „zdravého“ rozumu? „Z toho, co tady kritik vychválil, je každému jasné, že knížky jsou, promiňte mi ten výraz, ale nemohu jinak, úplná kravina, žvanění, tlachání o ničem, tak, tak. Číst něco takového může jen psychopat nebo „intelektuál“, což je vlastně totéž. Zaplať pánbů, o něco takového by žádný zdravý člověk nestál. Vzhůru k něčemu pořádnému, boys!“
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)