MIROSLAV ORAVA
Miluji
Já bušič rozladěných pian pianin a fléten
sám rozladěný (jsem už pouhý křáp)
chřtánem si prolévám tvé jméno
Je to cosi co bych neměl raději vyslovovat
než abych zkazil tenhle nádherný koktejl
hlasů pocitů doteků
a štěstí
které vítr odnáší
návrat do přístavů kam se nelze vrátit
příboj krčem a výskot majáků
a do minulosti protažený první šedý vlas
Máš chuť poslední cigarety
a vlasy ti voní voní
voní dvaceti lety
(1969)
Nevymyslím nic co by se ti mohlo podobat
Nevymyslím nic co by se ti mohlo podobat
Být bohem a vymyslet třeba štěstí
až by člověk mohl být šťastný bez tebe
a třeba Aragonem být a vymyslet růži nejvonnější růži
pro tebe která sama jsi nejvonnější růží třeba modrou
nevymyslím nic co by se ti mohlo aspoň trochu podobat
Nevymyslím snění soumrak ani střelnici
protože to všechno jsi ty
nevymyslím potůček mlhu slunce ani nádraží
protože to všechno je neodmyslitelné od tebe
nevymyslím akord na kytaře
protože to ty mi vedeš prsty po strunách
A což teprve krajina posedlá tmou
dunění vlaku nočním údolím
zpěv jazzového zpěváka v okopu
klepání jež nenachází odpověď
sněhem zapadlý kříž daleko na Sibiři
(1969)
Píši epitaf
Uhnětl jsem víru a sklidil zklamání
bázlivé jak klokan
zamlklé jak svědomí
Ó dofialova stesku rudých vín!
Skládají máry
nenarozené děcko vzlyká ve spalovně
oči se puchejří: vařila
vařila myšička kašičku
čtu v očích které nevidím
v hlouposti je stesk mudrlantů
bláznivý krajíc života
kde chybí pecen
pohřební průvod růžičky a kvéru
dušiček kolotoč a purpur kléru
A žádná ti jak šutr nepodobná
z hromady kamení rozplizlá
Hledám pro epilog rým
cožpak vím pod kterou hvězdou spíš
a kdo na tě již dospělou po létech uléhá?
Snad tráva něžná
ó žlutozelený kraji plný rudých vín!
Smrkání do nebes rolet pohřebního gangu
Čtu zbylá slova slova zbylá na ocet
Mon cher! – to skákal pes přes oves
a teď už zase děcka vaří hlínu
bábovičky…
Jsem zase dítě
a plácám přes prsty prsť
nádobí zvoní
tuby pokřikují
reflektory se křižují
a tvoje smrt mě už nezajímá (nás – nikoho?)
Ať teče bílé panenské víno!
A báboviček sladkých ať je plný stůl!
A šlehaček dosyta na něj i na ně!
Ať vše je zase jako dřív!
Studem pročuraná tryzna se veselí
jsi zapomenuta
V koutě kuchyně
mezi odpadky
do zbytku hlíny po bramborách
prstem píši epitaf:
Prach jsi
A láskou co se ještě natrápíš
(1982)
Jak vítr
Vši
zadrbat a zahrabat
do kůže která byla vždycky proti mně:
když jsem spal budily mne
a když jsem je honil spaly
Vírou
jak před smrtí se nechat obejmout:
co trhalo mne aby nás spojilo
a computerovalo k zítřku
jak ráno kdy mělo vyjít slunce
Prší nesvítí láskou je třeba
ze sedliny vyškrabovat jak lžící
dychtivost a chtění i krásy něh
a bít
a nebičovat
Disku ó disku disku měsíci
už neplaň – tu máš dlaň!
Jak pláňka teď buď jak meč když v dlani vzplane!
Pán světa sám ten pán
na báni nebeskou v tu pláň tě věší
Měsíci poutníku pěší mezi větvemi
nadějí umírat a místo lože jen hoře
žlučí do nadějí plýtvat:
sen zdá se mi anebo jsem snem nesen
na zemi jež zdá se mi
Ránem
brzy nad ránem celý znehybnělý
ústrky odstrčený hledaný jak víla
tušeným sluncem zas čistá krev vlévá se mi
a zpívá vezpěvuje se mi
Tak zpívá když dohonila slunce
a měsíc se jí přišel na svou noc poklonit
a rozedrané v šerosvitu svítá
ráno kdy klanějí se králové
a mozku zvratky utrhané se vstehy vzpínají.
Rána! Zatínám pěsti
Kolem zas bloudí noc a návěstí
blikají modrá žlutá zelená a červená
a pěstí se pěstí ti co na náměstí
Ach Bože!
Ohni se tedy v ohni meči
jsou ti co stále brečí
a jiní zas co práskají jak žula
a jiní mrznou zas a jenom klek je hřeje
do naděje i beznaděje
Jak v pohádce:
lžíce po pravici – a nůž taky
vlevo vidlička jak prsty do očí
a deset prstů
a jedna síla
Den jako den
boje se bojí
a noc mu už jak ráno spílá
(1984)
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)