Literární činnost Františka Uhra je jako řeka, jejíž stále širší proud nic nezastaví na cestě k moři. Ponechám na povolanějších, aby posoudili díla básnická, aforistická a na poli epigramů, budu se věnovat jeho žni v žánru detektivky v uplynulých dvou letech.
Hned na úvod je třeba vyslovit, že nejde opominout jeho tvorbu v oblasti detektivních povídek, které pravidelně vycházejí ve sborníku Jedním dechem, což je publikace, která každý měsíc představuje, co se v oblasti žánru detektivní povídky urodilo. K tomu je zapotřebí ihned dodat, že tuto svoji činnost autor zhojnil sbírkami povídek v Navě Plzeň (Mrtvá jako Pompeje, 2011 a Mrtví na pozdrav neodpovídají, 2012), v Mobě Brno (Osamělý jezdec, 2012) a ve Víkendu Praha (Smrtonosná žárlivost, 2012). Když to stručně shrnu, jde o povídkovou tvorbu ojedinělou co do rozsahu a zvláště literární kvality.
Uher je však mimořádně čilý i na poli detektivního románu. V roce 2011 vydal v Akcentu Třebíč Vzdálený jez, v tomtéž roce v Mobě Brno A třetí taky krade. Ke zmíněným se přidává v závěru roku 2012 román UPROSTŘED SNĚŽENÍ.
Tentokrát jde o příběh se zimní kulisou. Začíná obrazem, který se nepochybně vryje do paměti a provází nás až do posledních stránek románu. Neodolám, abych necitoval poslední řádky z úvodní stránky:
Sněžilo stále hustěji, jako kdyby se někde nahoře protrhla obrovská peřina a rozdovádění andílci v ní přičinlivě mávali křidélky, aby se toho studeného nadělení co nejrychleji zbavili.
Nedokouřená cigareta v koutku mužových úst působila nepatřičně, ale koho to zajímalo? Hodinky, které měl na zápěstí, ukazovaly za minutu šestnáct. Nebo za minutu čtyři. Těžko posoudit, neustále pokračovaly v zavedeném koloběhu.
Nehýbal se ovšem už.
Stále seděl opřený o buk a stále byl mrtvý.
Když se na dalších stránkách dozvíme, že mužští u piva v hospodě postrádají štamgasta, navrátilce z české komunity v Kazachstánu, který žije ve staré chalupě na jedné ze samot, možná začínáme něco tušit, s postupem bohatého děje nejspíš stále víc, kdo že tam seděl mrtvý, ale s jistotou se to dozvíme až v závěru knihy.
Umně vystavěný příběh zkušeného autora se odehrává v průběhu jedné zimy a samozřejmě ve známých lokalitách, v nichž je Uher jako doma, neboť jde o Vysočinu, místo, kde žije a píše. Tentokrát jde o samoty v katastru, kde velí policejní stanici místní rodák a policejní matador, který se svými podřízenými řeší ledacos svérázně, ale bezesporu účelně a převážně úspěšně. Z běžných obyvatel vsi se tu často setkáváme s hajným, hrobníkem, knihovníkem, slečnou známou lačností po mužích, poštovní doručovatelkou, která roznáší zásilky na lyžích, což je pro ni současně trénink, neboť běhá závodně. Své místo tu má i akademická malířka; tu kdysi do přestavěné hájovny přivedl místní sochař. Když pak zcela náhodně dojde k odhalení závažných trestných činů, ujmou se vyšetřování inspektoři z kriminálky.
Všechno se více méně točí kolem velkého případu, na jehož vyřešení mají zájem nadřízení v policii i správní orgány, ale v jeho stínu je často zmínka o muži ze samoty, po němž už týdny není ani památky. Jak už to bývá, všechno nafukují nejrůznější fámy a dohady v rámci někdy až přebujelé lidské fantazie.
Poutavý příběh přebíráme jako korálky na stužce a díky častým odbočkám se nám zdá, že se snad ani nedobereme konce, ale to nás jen autor záměrně vede cestou, kterou si zvolil, a informace pouští po kapkách, aby udržel naši pozornost.
Natruc tomu, že píše o mnoha nectnostech lidského rodu, a to nemám na mysli pouze pachatele, píše se vzácným nadhledem a porozuměním ke svým postavám, není však sporu o tom, na čí straně autor stojí.
Uprostřed sněžení je román, jenž bezesporu uspokojí i náročného čtenáře. Z celého textu je znát, že František Uher je také básník a aforista, příběh v jeho podání nepostrádá optimismus a naději, že mohou přijít lepší časy. V neposlední řadě je kladem i skutečnost, že neplýtvá zbytečně slovy.
Autor: MILAN DUŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |