První pohled na obálku knihy Marie Michlové PROTENTOKRÁT aneb ČESKÁ KAŽDODENNOST 1939-1945 (nakladatelství ČAS, Řitka 2012) dával tušit, že půjde o vypsání osudu jedné rodiny. Maminka s kočárkem, několik děcek, faksimile domovského listu, v pozadí Prašná brána… Mladá historička (narozená 1989) však shromáždila zajímavý výběr faktů, příběhů a kuriozit z četných publikací a vzpomínek, jimž však dodala jistý esprit a smysl pro humor, pokud to chmurné téma dovolilo. Historie je vážná, závažná a sem tam naštěstí i úsměvná, přestože v pointě úsměv zmrzne na rtech. Knihu vřele doporučuji, a abych čtenáře navnadil, nedá mi to, abych místo nikoli nezbytného hodnocení uvedl několik mírně komentovaných střípků protektorátní mozaiky, jak je autorka sesbírala.
Problémem doby bylo jídlo, přesněji řečeno jeho nedostatek a bídná kvalita. Český člověk si poradil s Rakouskem a věřil, že si poradí i s Třetí říše. Tu a tam se to povedlo. Nejčastěji sedláci schovávali a pašovali slepice, neboť za to hrozil nejnižší trest – pokuta sto korun a 14 dní vězení. Za neodevzdání povinných dávek byly tresty drakoničtější.
V houfu bylo tepleji a bezpečněji. V dubnu 1939 chodili dům od domu náboráři s přihláškami do Národního souručenství. A výsledek: v Čechách přihlášeno 99,2 %, na Moravě 98,4 % mužů.
Beneš na nátlak Britů dával národu v rádiu pokyny. Když ale 28. ledna 1943 vyzval k sabotážím, ne-li k povstání, lidé v protektorátu věděli, že na povstání celého národa je ještě brzo. Zatím kreslili na německá auta srpy a kladiva, anebo vyměňovali poznávací značky za nápisy „ČSR“ anebo „SSSR“.
Mnozí však na okupaci dokázali vydělat, respektive měli na to dostatečně silný žaludek. Dobře se vedlo prodavačům zatemňovacích pomůcek. Zatemnění však využívali zloději, ale i taxikáři (což se vzájemně nevylučuje), kteří pod záminkou špatné viditelnosti zvyšovali ceny.
Vše české bylo potlačeno. Na jevišti se nesmělo říci „kus české půdy“, nýbrž „kus dobré půdy“. Jak přibývalo válečných soupeřů, nesměla se jména jejich zemí na jevišti objevovat, a tak hrdinové jezdili místo do Londýna do Madridu a místo ginu a whisky pili slivovici a pivo.
Film coby opium mas byl podporován. Počet diváků se oproti 1. republice zdvojnásobil – ročně 127 milionů návštěvníků celého tisíce biografů!
Pro české umělce vymysleli tzv. svatováclavské orlice. Dostali je například Max Švabinský (toho autorka omylem označuje za sochaře), František Hrubín… Autorka uvádí, že „Jaroslav Seifert, ve víře, že Německo zvítězí, prohlásil, že by Češi měli projevit vděk Říši za její ochranu“.
Určitou volnost skýtal sport. Němci však záhy zavedli před začátkem každého zápasu povinné hajlování. Kolečka ostrouhali lyžaři. Po odtržení pohraničí a Slovenska přišli o hory. Navíc se ale lyže delší než 180 cm musely povinně odevzdat armádě. Proto mnozí přesedlali na bruslení, které nepodléhalo rekriminaci.
Tělovýchovná jednota Sokol byla sice činná v odboji, ale rovněž požadovala vyhostit Židy, kteří se do republiky přistěhovali po roce 1918.
Dnem 1. září 1941 museli Židé starší šesti let povinně nosit žlutou šesticípou hvězdu s písmenem „J“ uprostřed. Hvězda připomínala hvězdu amerických šerifů. Židovský chlapec Petr Ginz si zapsal: „Když jsem šel do školy, napočítal jsem šedesát devět ´šerifů´, maminka pak jich napočítala přes sto. Dlouhá třída je nazvána Mléčná dráha.“
Záhy přišel zákaz prodeje holicího mýdla, ovoce, ořechů, marmelád, džemů, sýrů, sladkostí, ryb, drůbeže a zvěřiny Židům. Sbohem šoulete!
Podle autorky se však občané ani tak nezajímali o omezení svobod, například o zavření vysokých škol, jako o zvýšení žlabů.
Pravda je, že si Goebbels poznamenal do deníku: „Vůdce si velmi cení práce českých dělníků. Dosud nebyl hlášen jediný případ sabotáže. A to, co Češi vyrábějí, je dobré, funkční, spolehlivé a pevné. Jsou pilní a spolehliví. Jsou pro nás cenným přínosem.“ V roce 1944 působilo ve válečném průmyslu už více než 50 procent všech pracovníků v protektorátu.
Módní časopisy propagovaly střízlivé pracovní modely, noviny přinášely střihy a postupy spočívající v obracení látky a spojování dvou ošumělých šatů v jedny. V roce 1940 časopis Eva předestřel čtenářkám typ ideální protektorátní ženy: má být štíhlá, útlá, ale „nemá být oloupena o oblost a plnost tvarů“, což mi nějak nejde dohromady.
Dámské kostýmy měly zvýrazněný pas a vycpaná ramena, frčely zvonové skládané sukně, kloboučky, šátky, pleteniny, v létě boty na klínku. Kloboučky se nosily nepřirozeně šikmo. Stejně šikmo nosili lodičky němečtí letečtí mechanici, ale i naši letci v Anglii – snad to byla nějaká epidemie, svědčící, že se světem to jde nějak našišato!
Paradoxně teprve konec války přinesl i silnou vlnu sebevražd. Za okupace se tolik chtělo žít a přežít, dočkat se osvobození a míru. Sebevraždy páchali zejména Němci, kteří pochopili… a kolaboranti.
Snad ještě překvapivější byla vysoká porodnost – vrcholu dosáhla v roce 1944. Mělo to své příčiny: dospěly silné poválečné ročníky, klesl průměrný věk nevěst (vdát se znamenalo vyhnout se pracovnímu nasazení). Také se věřilo, že početnější národ spíše přežije. A zcela prozaická příčina: nebylo uhlí, nebyl plyn, lehneme si do peřin. Byty byly zatemněné, chodilo se brzo spát…
Útěchu poskytoval rozhlas. S vykuchanými přístroji si domácí kutilové poradili a tak z londýnského rozhlasu plynuly záhadné věty, které vzrušovaly fantazii: „Vlaštovka vyletěla“, „Zdena zdraví Mirka“, „Brzy bude jaro…“
Jaro bylo potřeba. Autorka cituje anonymní svědectví: „Žijeme v trvalém patologickém napětí… V jakémsi organizovaném šílenství. Zajímalo by mě, jestli se všichni nezblázníme štěstím a svobodou, až válka skončí, nebo jestli budeme příliš unavení.“
Jak to dopadlo, všichni víme. Vlastně nikoli, mnozí na osvobození již zapomněli, mnohým pomohli zapomenout překabátění „historici“. Ale to už je jiná kapitola jiné knihy, která bude jednou teprve napsána.
Autor: KAREL SÝS
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)