Existuje ve společnosti něco jako antikomunistická psychóza?
Samozřejmě, v dnešní společnosti taková psychóza skutečně existuje. Z toho vyplývá, že vás například práce redaktora Haló novin okamžitě společensky řadí do určité skupiny. Všechno, co není takzvaný mainstream, tedy to, co lidé mají naoktrojováno a nařízeno »jako že je správné«, lidem připadá něčím podezřelé a divné. V případě zmíněného listu je to ještě silnější, neboť Haló noviny jsou většinovou společností mnohdy brány jako institut zkamenělého pomníku minulosti. Ostatně myslím, že jim tato image vyhovuje.
Je možné v dnešní době docílit svobodného myšlení?
Jsou zhruba dvě cesty, jak se takového myšlení dopracovat. Jedna cesta je, že máte názor, který jste si vytvořil na základě životní zkušenosti. Nikoli tedy názor převzatý, ale verifikovaný vaším životem. Tím, co jste schopen posuzovat. Zkušenost je ale složitější a člověk se může domnívat, že jeho zkušeností je ve skutečnosti to, co vidí, čte a poslouchá v médiích. Často si to lidé myslí. A tím, že to okolí potvrzuje, protože všichni včera koukali na seriál, nebo na zprávy, a teď si o tom vyprávějí, tak to je ona zmíněná verifikace! A také lidská touha po společenství, po tom být uvnitř toho společenství, ne na jeho okraji. Toto vede člověka k tomu, že si řekne: »Ono to tak nějak asi je«, a bere to jako svou zkušenost. V ten okamžik je ovšem už manipulován, v ten okamžik se stává kolečkem v soustrojí, které už nemyslí po svém, ale je zmanipulované.
Co to znamená myslet takříkajíc po svém?
Já myslím, že to lze definovat poměrně snadno. Každý člověk má své autentické zájmy. A právě zájmy jsou dokonalým vodítkem jeho svobody. Například když někdo něco podniká, a samozřejmý zájem prosperovat. Podřizuje tomu i výběr toho, co vnímá. Například ho bude štvát, že vláda zvyšuje daně. A bude se pohybovat ve společnosti lidí, kteří budou říkat, že zvyšování daní je špatná věc, tak si začne myslet, že zvyšování daní je za všech okolností špatná věc. Už neudělá ten krok, že si řekne, vážně, k čemu je to vlastně potřeba? A nejde zpátky, neptá se, zdali je to pro to, že chce stát poskytovat nějakou službu. Někteří to však udělají. A proto také lidé nejsou manipulováni stejně, neexistuje stejná úroveň manipulace. Ostatně také si myslím, že zvyšování daní je špatné. Je to můj názor podložený jednak zkušeností, jednak přesvědčením, že stát by měl být maximálně štíhlý.
Máte-li svůj vlastní podložený názor, tak to je první předpoklad k tomu, abyste mohl uvažovat svobodně. Pouhý předpoklad, neznamená to ještě, že skutečně budete.
A druhý způsob jak se dopracovat ke svobodnému myšlení?
Druhou cestou je, že člověk hodně selektuje média. Podle svých zájmů má nějaký výřez, který mu bude potvrzovat, to, co si myslí. Anebo je schopen naopak média úplně vstřebávat v celé šíři, což je ovšem nesmírně obtížné a člověk tím stráví třeba celý den. Ale také ho to může k něčemu vést. Ale zase: Aby mohl správně selektovat, potřebuje nějaké vzdělání a zkušenost. Je to složitý proces. To nejdůležitější je mít nějakou pevnou základnu. Být v něčem autenticky ukotven. Mít nějaký pravdivě zdůvodněný hodnotový systém. Pak jste na nejlepší cestě, mít svůj vlastní názor a stávat se svobodnějším.
Myslíte si, že tak postupuje většina lidí?
Většina lidí tak bohužel samozřejmě nepostupuje. Většina sice má svůj autentický zájem, jenže pokud jim společenské okolí řekne, že jejich zájmem je ve skutečnosti něco jiného – tím myslím například onu verifikaci mediálního obrazu – z nejistoty přikývnou a řeknou, ano, mým zájmem je něco jiného. A jdou třeba volit někoho či něco, co by v životě podle svých zájmů nevolili! Ale protože jejich nejistota a neukotvenost jim velí být za všech okolností součástí nějakého společenství, ve kterém se cítí být socializováni nebo dokonce existenčně chráněni, tak to učiní. A to je princip, na němž stojí většina manipulací.
Je možné se tomu nějakým způsobem bránit?
Jak se tomu bránit? Více číst, více zkoumat každou věc, každou skutečnost, každou k uvěření předkládanou pravdu! Není to o tom, že člověk bude sedět ve studovně, nebo v laboratoři a tam předkládané informace poměřovat. Zkoumat je musí naopak svým přirozeným rozumem, a musí být schopný vytvořit si společnost, nebo mikrospolečnost, alespoň v rámci rodiny, v které zkoumá společně, zdali tomu tak je. Protože při společném zkoumání reality je vždycky větší šance, že nejste ve slepé uličce.
Můžete uvést nějaký příklad?
Když mi ve zprávách tvrdí nějaký zjevný nesmysl, přičemž rozum i zkušenost mi říká, že je to jinak, nesmím se bát svůj názor hájit i proti oné „potvrzující“ většině. Pokud jde o média, existuje praktická pomůcka: Pokládat všechno, co se v nich objevuje, primárně za virtualitu. Nikoliv, jak se říká dnes, že 80 procent je skutečnost a 20 procent nesmysl. Ve skutečnosti je to zhruba obráceně a ještě v horším poměru. Pokud člověk k tomu přistoupí, že média jsou jen zábava a nebude si všímat toho, co mu v nich tvrdí, udělá si odstup od mediálního světa a přijme, že se jedná o hru, která nikam nevede, tak se mu trošku více vynoří před očima obrysy reality. Té nevirtuální. Ve skutečné realitě člověk opravdu nachází své zájmy – podle toho ji také pozná. Zase tak složité to není. Zkoumat pravdivost a nepravdivost toho, co se na nás valí, lidé vždycky uměli a umějí, vzdor všem manipulacím.
Umí to lidé i v současnosti?
Jistě, ale dnes to lidé umějí jen v kritických situacích, kdy jde o život, nebo o chleba. Pak jednají přirozeně, a proto pro někoho překvapivě správně. V relativně klidných dobách reagují jako zlenivělé stádo, které si říká, že je to nakonec jedno. Buď k volbám nejdou, čímž vlastně volí také, anebo jdou a nahází hlasy do volebních uren podle toho, co jim říkají média. Pak jsou ty zmíněné kritické situace, kdy lidé volí jinak, protože jim něco hlubokého uvnitř říká bacha, jde do tuhého! Problém je ale v tom, že média umějí vytvořit i iluzi krize a strachu a voličům říkají, kde je naděje a ukazují falešný směr. Volič přijme stres a společnou hladinu skepse a uvěří té naději. A je v tom znova! Ale myslím, že když jde doopravdy do tuhého, voliči ještě umějí jednat pravdivě, podle svých autentických zájmů! Když jde právě o ty úplně základní věci, jde všechno stranou a člověk jedná svobodně. A mnohdy sám sebe překvapí.
Jak lidé podle vás vnímají politiku?
Když se lidé hrozí, co že se to v té politice děje, obvykle si představují, že politika je nějaká státní instituce. Něco vně. Politika ale není instituce. Stát je instituce. A aby mohl fungovat, má instituce, které jsou naplňovány dle určitého klíče, pro který existuje aktuální model, kterému říkáme politika. Politika jako instituce vně našich životů však není. I když se média snaží dokázat denně opak.
Politika je společenský rámec pro každodenní život kteréhokoliv člověka. Pro to, co kdo dělá, nebo pro to, co si nepřeje, aby mu dělali jiní. Takže když někdo nadává na politiku, je ve skutečnosti nespokojen sám se sebou. Se svou neschopností nebo pohodlností něco se svým životem udělat. Jenže to předpokládá nejprve si o svém životě a svých zájmech něco svobodně myslet. A jsme opět na začátku našeho rozhovoru.
Hovořil RADOVAN RYBÁK
Autor: PETR HÁJEK, RADOVAN RYBÁK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |