Deníky, které následují, nebyly nikdy sepsány, kdyby však přece jen někdo z obou aktérů se pokusil ty nejvýznamnější okamžiky zachytit, odpovídaly by zřejmě následujícímu textu:
28. října 6,30… Vstávám. Žena ještě leží. V poslední dny je stále unavenější a zlobí jí bolest na hrudi a nepříjemný kašel. Jdu se umýt, nasnídat…
28. října 6,40… Vstávám. Muž už vstal. Zase kašlu a tlačí mi to na prsou. Trvá to už dlouho a antibiotika nezabrala. Zítra se mám dozvědět, zda nemám nějaký problém na plicích. Uvidíme. Udělám rychle snídani a začnu se připravovat, protože dnes je mužův velký den.
28. říjen 7,45… Oblékám se a ještě dopoledne se chci zastavit v laboratoři, abych zkontroloval výsledky nočního experimentu. Neměl bych se sice rozptylovat, když je dnes můj velký den. Trápí mě však kašel ženy. V noci i ráno zase kašlala…
28. říjen 8,35… Musím připravit slavnostní oběd. Před polednem přijdou mladí. Dcera se mnou půjde na slavnost. Bude se muset také připravit. Bude mít nové šaty. Já půjdu v těch starých, které se mužovi tak líbí. Tmavomodré. Nechala jsem si je ušít tehdy, když dcera promovala. Pak jsem trochu ztloustla a nedokázala je obléci. Nevyhodila jsem je. Byly ve skříni. Teprve před týdnem, kdy už bylo jasné, že muž dostane státní vyznamenání, jsem si na ně vzpomněla a zkusila je. Ke svému překvapení jsem je oblékla. Je ovšem pravda, že v poslední době jsem trochu zhubla.
28. říjen 8,50… Jedu autem. Volá mobil. Kamarád, náš lékař z Thomajerky. Chce mi jistě blahopřát. Pouštím hlasité mluvení. Slyším, jak se mě ptá, kde jsem. Odpovídám. Jestli mohu, tak ať k němu přijedu. „Děje s něco?“ Ptám se. „Děje.“ Odpovídá. „Přijeď, jsem v nemocnici.“ Je to ve směru mého ústavu. Co asi chce? Blahopřát mi mohl bez osobní návštěvy. Má asi jako obyčejně pro mne nějaký dárek a dělá s ním tajnosti.
28. říjen 10,00… Začínám vařit. Muž si „metál“ zaslouží. Po roce 1968 na tom byl špatně. Vyloučili ho ze strany za to, že se veřejně postavil proti vstupu vojsk. Zbavili šéfování týmu, ale nechali ho v něm. Snad i kvůli mně. Mívali jsme tehdy časté hádky. Já vstup vojsk uvítala, protože mi šlo o socialismus. Ne o ty hlavouny. K těm jsem nepatřila. Ale už tento postoj mi vynesl, ač jsem se o to moc nesnažila, profesorský titul a vedení katedry. Koho ovšem neblaží, když je dobře hodnocen…? Ale vař, holka, nebo to spálíš! Kdyby tak nebylo toho kašle!
28. říjen 10,05… Čekám před kamarádovou ordinací. Je ještě na vizitě. Spřátelili jsme se dávno. Ještě v gymplu. On šel pak na medicínu, já na chemii. Jezdívali jsme spolu na prázdniny a ženy vybrali vlastně skoro spolu. Byly kamarádky a tak jsme to měli jednodušší. V roce šedesát osm jsme už byli uznávaní odborníci. Mne pak za odpor ke vstupu vojsk vyloučili z KSČ, jeho jen napomenuli a za krátký čas i na to se zapomnělo. Stal se uznávaným profesorem, k němuž chodívali ti nejvýznamnější hlavouni. Po listopadovém převratu jeho ti noví zbavili vedením katedry, nechali však na klinice. I učit mohl. Byl nejlepší, tak proč ne? Vlastně i ti nejlepší, podle jakýchsi Občanských komisí, které nikdo nevybral, museli odejít. On měl štěstí. Před třemi dny u něj byla žena. Kvůli kašli. Poslali na řadu vyšetření, a že prý zítra bude vědět… A konečně jsem ho na konci chodby uviděl.
28. říjen 11,50… Oběd je pomalu hotov. Zvoní dcera. Otevírám jí. Přichází s oběma vnoučky. Její muž prý přijde později. Ráno o nedělích a svátcích hrává s několika kamarády malou kopanou. Prý kvůli kondici. Pak jdou na jedno pivo. Co na tom pivu ti chlapi mají? Kdyby si dali sklenku moravského?
28. října 11,50… Odcházím z kliniky. Nohy i ruce se mi klepou. To, co jsem slyšel, nedovedu ani domyslet. Řekl mně, že její vyšetření dopadla špatně. Rakovina! Metastáze! Že ženu ještě musí poslat na několik přístrojů, aby se předběžná diagnóza buď potvrdila, či vyvrátila, a hlavně zjistil rozsah, ale že podle jeho zkušeností musím počítat s tím, že vyjde z těch variant ta horší. Posadil jsem se na jednu z laviček na cestičce k autu. Co dál? Co mám dělat? Prý jí zatím nemám nic říkat, až se všechno ověří, že najde způsob, jak jí, co je potřeba, říci. Vědět všechno nemusí. Nechce, aby to vzdala. Den slávy se změnil na den hrůzy. Přítel mi ani neblahopřál k vyznamenání, ale mělo to vůbec smysl? Podíval jsem se na hodinky. Bude dvanáct. Do ústavu už nepojedu. Najednou všechno jako by bylo k ničemu. Objev, jenž může napomoci lidstvu v jedné nepatrné vědní disciplíně, pokud se ovšem potvrdí, už vůbec není důležitý.
28. října 12,46… Zeť konečně přišel. Blahopřál mi k vyznamenání – proč ale mně? Žes to s ním vydržela, smál se. Než se stačil svléci, je tu muž. Zpozorovala jsem, že nevypadá dobře. Zase mě však chytil kašel, tak jsem ani neslyšela jeho odpověď. Zeť i jemu blahopřál. Muž se zaškaredil. Neví prý, zda tam vůbec půjde. Brala jsem to jako gesto. Kvůli mně. Vyhodili mě totiž hned po listopadu. Musela jsem odejít nejen z funkce, ale i z fakulty. Jeho naopak vyzvedli. Byl přece „hrdina“, že pozvedl hlas proti okupantům! Také se hned stal šéfem ústavu. Ovšem jen do té doby, než zjistili, že je socialisticky naladěn. To již ti zbabělí, kteří před listopadem se neodvažovali ani pípnout, se snažili odstranit svoje výčitky svědomí. Vlastně měli-li jaké. A muž takovou výčitkou byl. To vyznamenání je stejně náplastí na bolístku, protože z vedení ústavu byl odvolán a ani neznal důvod.
28. října 14,05… Slavnostní oběd máme za sebou. Hovořilo se o všem možném. I o mém vyznamenání. Zeť stále mluvil o tom, že jsem si ho zasloužil. Dcera, chemička, jako já, že jsem ho měl dostat už dávno. Žena občas kašlala, sklidila za pomoci dcery nakonec nádobí ze stolu, přinesly pak kávu a zapálily si také cigarety. Já jediný nekouřil. Žena se s cigaretovým kouřem přímo mazlila. V tu chvíli jsem to cigáro v jejích rukou přímo nenáviděl, ale neřekl jsem nic. „Jak se těšíš na večer?“ zeptala se dcera. „Netěším, nechce se mi tam. Nevím, jestli tam vůbec půjdu.“ Podívali se na mne překvapeně. „Proč, prosím tě?“ Nevysvětloval jsem jim nic. Jen mávl rukou. Hlavou mi ovšem probíhal souboj myšlenek. Jít nebo nejít – ono hamletovské dilema. Jak se mohu těšit z úspěchu svého ega, když zítřek či některý další den se může a asi změní v tragédii? „Bylo by lepší, kdybych tam nešel,“ řekl jsem jen a šel k oknu dívat se na listí pomalu ze zeleného se měnící na žluté či pestrobarevné. Věděl jsem, že ti za mnou si vysvětlují má slova úplně jinak.
28. října 14,20… Najednou se obrátil a řekl nám: „Jdu si lehnout.“ Nečekal na cokoli a odešel. Podívali jsme se po sobě. Dcera jen řekla: „Dopiji si kávu a půjdu se domů připravit. Nic si z něj nedělej. Však ho znáš. Připravuj se taky.“ Vnuky dosud si v klidu hrající v koutku místnosti, kde mívali své hračky, jsme společně oblékli. Měla je hlídat dceřina tchyně. Když odešli, rozkašlala jsem se a nemohla kašel zastavit. Co mi zbývalo? Umýt nádobí a pak se začít připravovat. Jen kdyby ten kašel mě tak netrápil.
28. října 14,45… Lehl jsem si. Chtěl jsem být sám a rozmyslet si, zda opravdu na tu slávu, nejspíše na popravu, půjdu. Nespal jsem. Jen vnímal, jak ona kašle a kašle.
28. října 16,38… Byla jsem u něj. Měl zavřené oči, ale otevřel je, když jsem se u něj zastavila. „Nikam nepůjdu“, skoro zavrčel a pak se otočil ode mne. „To nemyslíš vážně?“ odpověděla jsem. A beze slova jsem odešla z ložnice. V obýváku jsem vytočila číslo profesorského kamaráda. Vzal to téměř ihned. Vypověděla jsem mu všechno. Mlčel. Teprve na konec mého sóla, řekl: „Jedu k vám. Neboj se, je to jen psychika.“ Pomyslila jsem si: psychika? Vždyť to je konečně den, kdy byl oprávněně ohodnocen. Kašel mně však stále sužuje. Musím si říci o něco na zklidnění, protože na slavnosti nemohu kašlem rušit.
28. října 17,15… Namísto ženy se ve dveřích ložnice objevil profesorský kamarád. „Co blbneš?“ začal. „Chceš jí zkazit den, na který se i ona těšila? Vždyť je to i její slavnost. Nebýt jí, nikdy bys to nedokázal. Zabezpečovala ti domov a ještě tě zaštiťovala, když´s byl v nemilosti. Bez ní bys rozvážel uhlí anebo prodával v drogerii. Máš k ní tedy povinnosti. Víš…“ sedl si do křesílka naproti posteli, „je, jak já říkám, pro vás Den odlétajících ptáků“. Otočil jsem k němu hlavu. Co tím myslí? „Prý před výbuchem sopky odlétají pryč všichni ptáci, ale jinak ten den je naprosto klidný, dokonce jako by se země chtěla před tím nadechnout a dopřát lidem klid a získat co nejvíc času na přípravu. Takový den je dnes. Ty další už budou ve znamení sopky. Takže chceš, aby ten výbuch sopky začal už dnes, anebo jí dopřeješ Den odlétajících ptáků?“ Jeho argument mě zvedl z lůžka. Chvilku jsem zůstal sedět na pelesti a pak se zvedl a začal oblékat. Jen si opakoval: Den odlétajících ptáků. V obýváku jsem zaslechl kašel. „Neboj se, dal jsem jí pro všechny případy prášky. Za několik minut kašel přejde a na několik hodin se ji uleví. Není vzhledem k její nemoci rozhodující. Jen průvodním jevem, který nám odhalil něco víc.“ Pak se zvedl a odešel do vedlejší místnosti. Mohl jsem se tedy, i když velmi pomalu, obléknout do připraveného svátečního…“
28. října 18,16… Stihli jsme všechno. I dcera přijela. Kašel mě přešel. Cítila jsem se jen velmi unavená. Muž zklidněný snad nějakými prášky si cestou stále nesmyslně šeptal: „Den odlétajících ptáků. Den odlétajících ptáků. Den odlétajících ptáků.“ Podívala jsem se na něj, zda mu nepřeskočilo. „Stěhovaví ptáci už jsou dávno pryč. Je ti něco?“ Poprvé od rána se usmál. „Je Den klidu, bezvětří, snad jako před bouří se i nejlépe dýchá. Je Den odlétajících ptáků. Važme si ho.“
Medaili převzal. Poté se ve čtyřech posadili u objednaného stolu ve vinárně, odkud bylo vidět rozsvícené město pod nimi. Pozdní večeře, víno a blahopřání několika dalších účastníků slavnosti, kteří měli stejný nápad jako oni. Těm, kteří přišli blahopřát, poděkoval a ptali-li se, jak se cítí, odpovídal větou, jíž nikdo nerozuměl: „Jako v Den odlétajících ptáků.“
Autor: JAROSLAV KOJZAR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |