Jindřich Mann, narozený roku 1948 v Praze dceři Heinricha Manna a Ludvíku Aškenazymu, čtenářům Aškenazyho Dětských etud (1955) dobře známý jako čiperný, zvídavý, vynalézavý a přemýšlivý Človíček, vypráví v titulní kapitole své knihy POSTE RESTANTE (Labyrint, Praha 2012), jak v emigraci, kam se dostal s rodiči a mladším bratrem roku 1968, míval sny o návratu do Prahy, kde na něho na poště čeká dopis, adresovaný Jindřich Mann, Praha, poste restante (tj. uložený na poště, dokud si ho adresát nevyzvedne, pozn. pro čtenáře, který už koresponduje jen esemeskami). Nápad, aby si takový dopis napsal sám, zůstal bizarním nápadem. Zato osmnáct let po návratu z exilu někdejší Človíček napsal knihu Prag, poste restante (Rowolth 2007) a pak ji pro českého čtenáře „přeložil, přepsal a doplnil“, např. o kopii dopisu své maminky kamarádce Cilce, kterou mu věnovali po německém vydání knihy v Lübecku; není to dopis ledajaký, Leonie Mannová podepisující se jako Goši, v něm vypisuje, jak přežila v Praze válku, když se jí nezdařilo včas zmizet s maminkou do Švédska, a jak její Ludvík Aškenazy z redakce pražského rozhlasu, s nímž má „roztomilého synka“, „je strašně hodný“.
Jak je vidět, Jindřich Mann, který se rozhodl vypátrat co nejvíc o rodině Mannů i o rodině svého otce (mj. dovodil, že tento otec se narodil v polské Stanislavi, a ne v Českém Těšíně, jak se stále uvádí), dočítal se i o sobě. Některý znalec díla Heinricha Manna jistě časem vysleduje, zda a případně jak souvisí poutavé vypravěčství vnuka Jindřicha s jeho dílem. Český kořen Poste restante je českému čtenáři už naprosto zjevný. Stačí nahlédnout do Dětských etud Ludvíka Aškenazyho; Poste restante má s nimi mnoho společného jak motivicky (třeba prohlížení fotografií), tak i stylisticky (u Aškenazyho při prohlížení alba „zašelestí pavučinkový papír“, v Poste restante „hedvábný papír se vzorkem pavučiny tiše šustil“. Hlavní je ovšem shoda v úsilí a umění porozumět lidem a jejich skutkům, událostem a oněm zvláštnostem života, jimž se říká tajemství. Poste restante napsal zvídavý a přemýšlivý Človíček, jemuž se zdařilo nezestárnout, člověk, jenž dokázal uchovat si a dokonce rozvíjet dětskou představivost.
„Vše se odehrává na jevišti mé představivosti,“ upozorňuje Mann na to vše, o čem mlčí prameny, dokumenty, rodinná tradice a dějiny, a čeho se dokázal dobrat svou živou a přesvědčivou představivostí. Ani na okamžik ho však nenapadne se jí předvádět a vychloubat, právě naopak, své bravurní vyprávění omlouvá, na scéně jeho představivosti je prý „občas prachšpatná akustika. Přitom sedím v lóži, kterou jsem pro tyto účely sám navrhl“.
K vrcholným místům Poste restante jistě náleží stránky, kde si Mann i díky svým celoživotním zkušenostem filmaře představuje, jak se natáčel nacistický propagandistický film Vůdce daroval Židům město. Kapitolu krutě ironicky pointuje poznání, že nákladnou výpravu celého štábu do Terezína zorganizoval televizní režisér pan B. z Berlína, jen aby na konci svého dokumentu postavil vnuka druhé ženy Heinricha Manna do sychravého vichru někde „nedaleko bývalé, značně poddimenzované latríny“ a položil mu slabomyslnou otázku, co říká líčení, jak jeho babička Mimi byla z Terezína ne zachráněná, ale vyšla poznamenaná „grimasou strnulého utrpení“ ohnutá, ochrnutá a vyřízená.
Laskavý sebeironický vypravěč Jindřich Mann dovede být, narazí-li na (ne)lidskou bezohlednost médií, těžící efekty z lidského utrpení, pěkně jízlivý. Ale to je jen neodpáratelný, nutný, důvěru pojišťující rub knihy, jejíž líc je hřejivá moudrá vlídnost sama. Mannovo poste restante je přes některá selhání paměti v pohledu na první dvě desetiletí, kdy zde autor žil, a zjednodušující zprostředkovaný obraz dvou desítiletí, kdy žil za železnou oponou, zásilka dobré životní míry, zásilka, jaká se nekazí, a tedy může si na svého adresáta, svého čtenáře, počkat, až už na knižním trhu nebude novinkou. Není to sezónní zboží.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |