„Co Čech, to muzikant.“ Kdeže ta hrdá slova jsou! Dnes žijeme ze vzpomínek na kdysi četné Hašlery, Kmochy, Ježky, Smetany, Dvořáky, Werichy a Voskovce… Slyšet vlasteneckou píseň, povzbuzující našeho strádajícího ducha, se rovná procentu pravděpodobnosti výhry ve Sportce. Muzikálnost českého národa pomalu a zřetelně zaniká v cizích textech, ale i v krásném slově, v poezii. I Morava, kdysi proslulá blízkým vztahem k lidové písni, jako by ztrácela dech. Básníci živoří za peníze získané z jiných osobních aktivit, též dosti často vlastní vinou (nejsou dostatečně srozumitelní a adresní), ale i vinou preferované pravicové kritiky, těhotné všudypřítomnou pseudovědeckostí slova, která sice nabádá, ale nic neřeší, je jalová, málo srozumitelná. Taková kritika, zdá se, je bezradná. Nerespektuje možnosti prostého, méně než ona informovaného konzumenta slova, chce nesmyslně a účelově vychovávat, nenabádá autory k svobodnější volbě formy, která povzbuzuje k vlastenectví, k všeobecnému lidství, ohleduplnosti, velkorysosti, k chápání mnohotvárnosti tohoto světa, jeho rozdílných ideologií. Oč větší hodnotu má slovo, či melodie která hladí, vyvolává vzpomínky na okamžiky, které jsme kdysi dávno prožili, a hlavně povzbudí, když dochází dech a když ho začínáme hodnotit pouhými emocemi, jež mohou být, konec konců, vlastním zrcadlem.
Pro mne nastal čas, kdy mi přestávají vadit dehonestující nálepky, jako insitní – naivní, a dokonce i kýč, kterého si velmi vážil mistr českého slova a humoru Miroslav Horníček. Svět je plný černohumorného kýče. Hlavně politického, tam je dostatek živné půdy. Tak proč by umění nemělo reagovat adekvátně a hledat odezvu v oblastech, v kterých lidé žádají uvolnění ducha, pomalu se potápějícího do neustálé honby za různými, hédonismem páchnoucími odezvami, které lze snadno získat za peníze?
Tištěné slovo ovládají války, vraždy, hádky, neporozumění, honba za penězi a mnoho jiných nekulturních požitků. Nedostatkoví Chaplinové opět emigrují, a když ne fyzicky, tak zcela jistě duchem. Touží po noblese Francie a svobodě Švýcarska, protože doma nic takového nenacházejí. Chtějí-li být úspěšní, mnozí se prodají za požadavky, které určuje společnost postrádající slušnost, setrvávající ve vlastním sebeuspokojení a verbální přítulnosti k velkému bratrství, které většinová demokratická společnost neakceptuje, proto se vytrvale hlásí ke kulturním formám, jež dnes zdobíme předponami pseudo- nebo post-.
Jenže nejen obecné dějiny se opakují. I kultura a umění mají své návraty. Začínají trpět nostalgií po tom, co bylo. Láska nenachází odezvu jen v mezilidských vztazích, ale i tam, kde se člověk stává hodnotným člověkem – v kultuře národního ducha a jeho materiálních potřeb, které společně zaručují setrvání vlastenectví v nás.
Autor: JAROSLAV VÁŇA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |