V dějinách nastávají dramatické okamžiky, které jsou logickým vyústěním událostí, přirozeným aktem spravedlnosti, po němž obvykle nezůstává pouze čisté ovzduší, ale i negativní stíny. Výkladu událostí se dostává různých, často tendenčně zkreslených interpretací, neboť každý jen tu svou má za jedinou. Pravdu.
Nelze omluvit okupaci jiné země, rozpoutání války, fanatismus vedoucí k aktivnímu podílu německého obyvatelstva na rozpadu republiky, jakož i na teroru, páchaném na českém obyvatelstvu. Stejně tak nelze zpochybnit oprávněnost odsunu německých obyvatel nadšených fašistickou ideologií, jimž se dostalo vytouženého, ačkoli již nechtěného.
Jak se postupně kola války začala otáčet zpátečním směrem, nemnozí vystřízlivěli ze slepého fanatismu, většina však na svých postojích a nenávisti ke všemu českému setrvávala.
Když se pak v hektickém poválečném období předkládal konečný účet a došlo k definitivnímu řešení otázky národnostních menšin, nebylo snadné odlišit zrno od plev. Spravedlnost začala pokulhávat, což je smutným průvodním jevem všech zlomových dějinných období. Docházelo k excesům, které nemají nárok na omluvu. Třebaže nejsou stěžejní osnovou, dostává se jim významné role v románu Miroslava Skačániho POSLEDNÍ OBĚŤ VÁLKY (vlastním nákladem, 230 str.). Faktografickým podkladem se stala zapůjčená diplomová práce s poněkud problematickým názvem „Odsun a vyhnání německého obyvatelstva z Jihlavského jazykového ostrova – očima pamětníků“, datovaná rokem 2007.
Slovo vyhnání je samozřejmě zavádějící, nemístné a podbízivé, jednalo se přece o legitimní, mezinárodně stanovené řešení dlouhodobého problému, ovlivněného předchozími postoji odsunutých.
Skačáni ovšem nepřistoupil k událostem jako autor občas poněkud suchopárné literatury faktu, napsal plnohodnotný román se všemi náležitými dobovými atributy. Arogantní útoky na československou státnost, národností nesnášenlivost, vyhrocená rasová ideologie, vyřizování osobních účtů, zášť, nenávist, podlost, chamtivost, to vše v půdorysu původně zcela všedního, přirozeného milostného vztahu, násilně narušeného, ale nevychládajícího, opětovně rozkvétajícího na půdorysu otřesných dějinných událostí, a to způsobem padni komu padni. Neboť lidská malost rozkvétá na úhoru a nezná jazykových bariér.
V územních lokalitách s početnými menšinami výrazně ovlivňovala postoje některých protagonistů smíšená manželství, žel, klíčem otvírajícím a zavírajícím vrátka se stalo násilí, hrozby, útlak, vydírání nebo prospěchářství. Za pozornost stojí literárně málo komentovaný, rádoby neutrální, neprozřetelný, rozporuplný a vypočítavý, historickou zkušenost zcela opomíjející vztah části židovského obyvatelstva německé národnosti k „volání krve“ a následné okupaci, počátku jeho tragického konce.
Kniha je traktována do tří rozsáhlých kapitol. Zatímco prvním dvěma je vlastní dravý proud událostí, který strhává viníky i nevinné, třetí poněkud ztrácí na kompaktnosti a jednoznačné přesvědčivosti, pohnuté společenské události se stávají nepodstatnou kulisou osudů stárnoucích pamětníků a nepočetných potomků. Vyústění děje, v němž minulost nečekaně vytryskne jako zapomenutý spodní pramen inspirovaný dávnými křivdami, připomíná náhle odkryté pokřivené zrcadlo. Stín minulosti dostihne aktéry po mnoha desetiletích, odtud název knihy.
Skačániho román je nejen neobyčejně poutavou a výrazně emotivní četbou, ale také uměleckým svědectvím podávaným se záměrem dosáhnout maximální věcnosti. Vyznačuje se i některými neobvyklými, velice přesnými dobovými postřehy.
Pokud snad někdo pohoršeně pozvedne prst (na té či oné straně názorové barikády), zase platí, že každý jen tu svou má za jedinou: Pravdu. Její hledání je vždycky náročné a komplikované, nejednou již zcela nemožné, ale každý pokus je dobrým vykročením, jako je příběh Miroslava Skačániho dobrou četbou. Nikoli odpočinkovou, rozhodně však podnětnou. Jsou události, jejichž štít je poznamenán puklinami, v zájmu objektivity je však třeba mluvit i o nich.
Autor: FRANTIŠEK UHER
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |