Poté, co všechna média ve službě velebeného konce dějin a restaurace nejlepšího ze všech možných a nemožných řádů si libovala, že všemu pokroku zakroutila krkem a k tomu si pouštěla (a nově i nazpívala) písničku baviče třicátých let, baviče hopsem hoptam, písničku zesměšňující už slovo pokrok, posluchači jednoho letního Radiofóra nevěděli, mají-li věřit svým uším. Dala se tam slyšet jakási návštěva, že u nás nemáme v lásce pokrok.
Byla dlouho na tropickém sluníčku a dostala úpal? Anebo je to fór Radiofóra?
Po mnoha letech nekompromisního vytrvalého zatracování pokroku najednou děsná lítost, že Češi jsou konzervativní a nevidí, ba nechtějí vidět úžasný pokrok, jemuž se říká flexibilita. Zabedněně lpí na místě, kde se narodili a(nebo) vyrostli, kde mají přátele, lásky, oblíbená místa a mluví se hodně nebo třeba jen trošinku jinak než jinde. Místo aby si každou chvíli sbalili svých pět švestek (ti ještě pokrokovější mají sbaleno hned, majíce švestky jen dvě) a vydali se s lehkým srdcem za prací na tři čtyři roky nebo jen měsíce, a pak zas někam dál, kde podnikatelé až příliš podnikaví najdou o chlup lepší podmínky na vytřískání co nejvíc prachů.
A tak znělo: Stěhujte se, pořád se stěhujte. Změna je život.
Báječný život. Sice báječný život pod psa, pod psa mnohem většího, než o jakém sepsal knihu Viewegh.
Vida, najednou se na pokrok, spočívající v rezignaci na domov a ve volbě celoživotního kočování (nejsnadněji v maringotce), pějí ódy, a kdo není s námi a nezpívá tuto firemní písničku, čepelem v tu zrádnou hruď. Případně pojdi si v tom svém domově.
Neboť není nad pokrok. Naši buditelé měli nás radši nechat spát. Už bychom, probuzeni zvoněním klíčů od bytů, v nichž už nebudeme doma, možná se ani nedomluvili česky. A to by byl ten pravý pokrok.
Není-liž pravda.
Jeliž, amen.
Autor: alch
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |