V r. 2001 byli zájemci o historii Prahy připraveni o vzácnou příležitost poznat téměř zapomenuté období kulturního vývoje svého města, protože tehdejší magistrát neprojevil zájem o významný projekt kolektivu autorů z Technické univerzity Drážďany pod vedením profesorů Waltera Schmitze a Ludgera Udolpha, jenž uspořádal putovní výstavu pod názvem Tripolis Praga – Die Prager Moderne um 1900 a vydal rovněž její katalog. Slavnostní vernisáž výstavy se konala v květnu r. 2001 v Drážďanech a později byla výstava k vidění kupř. v Berlíně, Lipsku, Liberci, Olomouci – ovšem ne v Praze, jejíž historii se dalekosáhle věnuje! Zde byla instalována teprve v r. 2008 pod záštitou Pražského literárního domu autorů německého jazyka ve spolupráci s Novoměstskou radnicí Prahy 2 a Středoevropským centrem Technické univerzity Drážďany.
Na základě důkladného studia dobových materiálů (seznam děl pro citaci či využití jako výtvarné přílohy v německém i českém jazyce zabírá 17 stran) autoři představili Prahu nejen přelomu století, ale i druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století jako moderní velkoměsto Čechů, Němců i Židů a pražskou modernu v její multinárodní podobě. Autorský kolektiv se věnuje této problematice systematicky, vytvořil při univerzitě Středoevropské centrum (Mittel-Europa-Zentrum), které vydává knihy kupř. v nakladatelství Amazon. Jako příklad zmiňované produkce lze uvést publikaci Deutsche - Tschechen - Böhmen: Kulturelle Integration und Desintegration im 20. Jahrhundert autorů Alice Staskové, Steffena Höhna a Ludgera Udolpha von Böhlau (r. 2010). V českém překladu název zní: Němci – Češi – Židé: Kulturní integrace a desintegrace ve 20. století.
„Katalog Buch“, tedy kniha vydaná u příležitosti výstavy, je rozdělena do 11 kapitol, mapujících kulturní a především literární vývoj Prahy kolem r. 1900. Autoři zdůrazňují ekvivalentní podíl všech tří národností na utváření duchovní identity Prahy. Nenechávají stranou ani významné dobové události, viz např. asanaci Židovského Města či zlomové vlivy první světové války.
Na samotném začátku knihy jsou uvedeny zdravice tehdejšího českého prezidenta – Václava Havla, saského ministra vnitra a drážďanského primátora. Ve zdravici saského ministra vnitra Klause Hardratha se připomíná konference Weltfreunde (název sbírky F. Werfela), kterou uspořádal Eduard Goldstücker r. 1965 na zámku Liblice jako symbol znovuobjevení pražské moderny. Drážďanský primátor Dr. Herbert Wagner připomíná kulturní svazky Prahy a Drážďan již na počátku 20. století, neboť Franz Kafka a Franz Werfel bývali hosty Hellerauer Festspiele (Hellerau je název drážďanské čtvrti, centra umělců); autor připomíná záměr Kafky zařídit si byt v Berlíně, kde chtěl bydlet s Felice Bauerovou, nábytkem z Hellerauer Deutsche Werkstätten. Také uvádí, že už r. 1997 podporovalo Mitteleuropa Zentrum na Drážďanské universitě tyto snahy, podporovalo také výstavu o F. Kafkovi, uspořádalo rovněž v Kamenici u příležitosti Německo-českých literárních dnů výstavu Böhmen am Meer – Literatur im Herzen Europas, česky Čechy u moře – literatura v srdci Evropy.
V úvodu W. Schmitz a L. Udolph uvádějí, že tehdejší Praha se mohla jevit jako město roztržky a sváru, boje dvou národů – Němců a Čechů, v němž němečtí židovští autoři razili pojem „trojího ghetta“ (jazykového, sociálního a národního), např. Pavel Eisner; F.Werfel se cítil být básníkem „bez lidu, bez země“, Prahu cítil jako „denní trauma, kde se nic neděje, ochromující ghetto, /…/, hloupý svět, z něhož nevychází žádná nebo neupřímná aktivita. /…/“ Na druhé straně ovšem docházelo k vzájemné výměně informací a vzájemnému obohacování se a učení. Taková multikulturalita byla nanejvýš produktivní, ovšem také ne vždy harmonická a neprobíhala vždy v míru. Autoři také neskrývají, že situaci navíc komplikovalo postavení Židů, jejich sebeprosazování se mezi oběma národnostmi. (Věnují tomu kapitolu pod názvem Židovská renesance.)
Částí úvodu je také stať Praha kolem r. 1900 – Trojměstí a jeho veřejnost, v níž autoři mapují společenskou situaci v Praze (viz kupř. zmínka o procesu s Omladinou), analyzují vztah všech tří národností a věnují se též představení sportovního (tělovýchovný spolek Sokol) či kulturního života Čechů a Němců (viz názvy německých či českých novin a časopisů či připomínka českého projektu Ottova slovníku naučného). Součástí kapitoly je také rozsáhlá informace o „světě německých spolků a sdružení“, i když některé z nich měly jepičí život. V 90. letech 19. století bylo podle autorů evidováno 80 spolků pražských Němců. Scházeli se na veřejných místech, v kavárnách, nočních lokálech (Montmartre), veřejných domech, bytech, salonech, četli především noviny Bohemia.
V první kapitole publikace TRIPOLIS PRAGA. Die Prager Moderne um 1900 – o „německé Praze“ – autoři obšírně a komplexně mapují život spisovatelů německé národnosti. Uvádějí, že „oficiální papežové literatury“ – Friedrich Adler a Hugo Salus – jsou, na rozdíl od svých literárních vzorů – Goetheho a Schillera – ne přátelé, ale žárliví soupeři. Jejich rivalita přivodila spolku Concordia hanlivý název Discordia. Autoři rovněž konstatují, že kolem r. 1900 dochází k vytvoření generačních společenství, která se už nescházela pouze v kavárnách, ale také pořádala různé akce, sestavovala publikace a časopisy, např. ve stylu neoromantismu, mystiky, symbolismu. Kolem r. 1900 se zformovalo i na „provinciálně zpozdilé“ pražské literární a kulturní scéně první secesní hnutí, které proklamovalo „autonomii umění“. René (Rainer) Maria Rilke začal r. 1896 organizovat Svaz modern, předsevzal si dokonce vytvoření Volné scény podle berlínského vzoru tzv. intimního divadla, „které otevře bránu dílům z nějakých důvodů oficiální scénou zavrhovaným.“ Jeho plány se ovšem neuskutečnily.
Autoři nenechávají stranou ani významná kulturní a vzdělanostní centra německé Prahy, především Ferdinandovu univerzitu (pražská univerzita se r. 1882 rozdělila na německou –Ferdinandovu, a českou – Karlovu), Německý dům na Příkopech (tehdy korzo pražských Němců) – později Slovanský dům, Nové německé divadlo, slavnostně otevřené r. 1888. V souvislosti s tím připomínají, že E. E. Kisch r. 1942 v Jarmarku senzací psal o jisté anomálii, svědčící o vzájemné rivalitě, totiž o tom, že německý tisk nereferoval o českých představeních a český o těch německých. Výjimku činila operní a koncertní představení, ovšem ne vystoupení Enrica Carusa v Praze.
V souvislosti s pražskou činohrou zmiňují autoři osobnost Heinricha Tewelese, mladého redaktora Bohemie, také 13 let dramaturga Německého divadla, od r. 1900 redaktora Prager Tagblattu, později opět působivšího v Německém divadle jako jeho ředitel. Za jeho éry se konala např. slavnost Gustava Mahlera (r. 1912), jemuž autoři také věnují nemalý prostor. Teweles byl rovněž spisovatel novel, měl pochopení pro sociální otázky své doby, je autorem „Lingvistických klábosení, besed, hovorů“, které nabízejí humoristickou formou jazykovědné poučení.
Kapitola se uzavírá medailony dalších osobností té doby, především Reného (Rainera) Marii Rilka, světově uznávaného lyrika (W. Schmitz ve svých heslech analyzuje básně Das Lachen des Pán Mráz, č. Smích pana Mráze, v katalogu s ilustrací M. Slevogta, a přeloženou Národní píseň), dramatika, rodilého Pražana, jenž zde prožil – jak psal Sidonii Nádherné – jedinečné dětství, žil si jako v bavlnce, „opečováván rodiči“. Později ho chápal spíše jako bezútěšné, poznamenané stále se opakujícími nedělními korzy s jednotvárnými lidmi. Prahu dokonce vnímal – jak psal opět Sidonii – jako „ikonu“ tehdy hrozícího životního pochybení. Proti tomuto pocitu provinciální malosti stavěl „eine Vaterlandslosigkeit“, tj. pocit bezvlasti, který by se dal podle něj v pozitivním slova smyslu chápat jako příslušnost k celku. Rilke spolupracoval s Concordií a ještě horlivěji se Spolkem výtvarných umělců v Čechách. V dopise hraběnce Dobřenské vzpomínal na své sympatie k Janu Husovi, k českým dívkám a vyznával se z obdivu k tajuplné Praze. Soudobý kritik F. V. Krejčí ho pochválil za citaci českých autorů, proklamoval jej jako nanejvýš povolaného prostředníka mezi oběma kulturami. Rilke tuto roli nepřijal, Prahu zaměnil za Mnichov, očekávaje tu „svěžejší vzduch“. V kapitole Odchody a úniky autoři vzpomněli také jeho pobytu v Paříži. Byl tu poprvé v srpnu 1902 a stále se do ní vracel. Na naléhání břeclavského profesora se rozhodl napsat monografickou studii o Rodinovi, u kterého pracoval jako tajemník. Rilkova díla překládal do češtiny kupř. Pavel Eisner.
Autoři neopomíjejí ani dramatika, syna továrníka z Hořic Fritze Mauthnera, současníky nazývaného „Budhha od Bodamského jezera“, spisovatele, novináře, filozofa.
Za nejznámějšího představitele pražského německého novoromantického směru považují autoři Huga Saluse (1866–1929), jehož dílo básník, romanopisec a novinář Paul Leppin ocenil slovy: „/.../ Krajiny a obrazy, hudební zpěvnost, svit měsíce za kvetoucími jabloněmi byly pro něho čisté symboly./../“ (viz str. 52), což bychom od porodníka neočekávali (viz heslo v Literatuře s hvězdou Davidovou I., pod zn.jp, str. 307–9). V této souvislosti si dovolíme narážku na dobový vtípek, podle něhož Salus nevytváří jen literární díla, „ale jako porodník celé nové generace básníků.“ Autoři mu věnují dosti značnou pozornost v osmi heslech: W. Schmitz mj. cituje několik slok z jeho satirické básně o Berlíně, jež byla na výstavě prezentována s ilustrací E. Thönyho.
Výše zmíněný Paul Leppin vyrostl v chudých poměrech, od r. 1897 do r. 1928 pracoval (až do nemocí vynuceného penzionování) jako zaměstnanec Pražského poštovního a telegrafního ředitelství. Psal lascivní písně a těžkomyslné básně, hledal pospolitost, miloval slavnosti. Psal také prózy (Daniel Jesus, Severinova cesta do temnoty), jimiž (chtěl v nich odhalit obscénnost a blasfemii) se ovšem ocitl na pokraji zájmu. Napětí mezi generacemi Pražské moderny inspirovalo F. Werfela k jedné scéně v novele Das Trauerhaus (Dům smutku), a sice k setkání básníka E. v. Pepplera (zlomyslný portrét Leppina) s „mladším“, ale úspěšným spisovatelem – tj. Werfelem samotným. V poválečné době se stal Leppin „trubadúrem staré Prahy“; tak ho oslavil O. Pick ve své básni. Leppin zemřel na syfilis r. 1945. Jeho román o Severinovi patří k žánrům německy psané pražské literatury, která se tehdy začala etablovat. Odpovídá na českou dekadenci Jiřího Karáska ze Lvovic, s nímž se Leppin přátelil. V setkání Severina s písařkou Zdenkou, ztělesněním měšťanského života, se tematizují národní odlišnosti obrazu Prahy: nejprve jím vedena, začíná chápat „pozvolna tichou řeč města, jíž Severin, ‚dekadentní Němec’, naslouchal citlivěji než česká dívka. Odhalil jí utajenou fantastiku města ponurých věží a šlechtických paláců.“ (viz Severinova cesta do temnoty, str. 20). Ovšem hledání vydavatele románu bylo obtížné. Nakonec se jeho tisku ujalo mnichovské vydavatelství. Ono k názvu pravděpodobně připojilo podtitul Pražský strašidelný román. Kurt Pinthus psal ve své recenzi: „Toto je strašidelný román, v němž nevystupuje žádné strašidlo netajeně šířící hrůzu. /…Ale/ zasahuje nás hrůza, již život, dění skrývá.“ Hlavní postavou je úředník Severin, „divák vlastního života“, neschopný pravého citu, toužící po štěstí a skutečném životě, který „dopřává květiny i hrůzy“ a který s bouřlivými událostmi rozpráší každodennost; touží po životě, který ovšem zná jen z knih. Kvůli své životní slabosti je schopen zničit život jiných, např. své zrcadlové figury, židovského knihkupce Lazara Kaina. „Vytvořit umělý život, který je nezaměnitelně podobný tomu skutečnému a který se může vylepšovat“ je pro něj stejně fascinující jako pro J. D. Esseintese, předobrazu evropské dekadence z románu Jorise-Karla Huysmanse. Severin je neschopný lásky, stojí mezi dvěma stejně typizovanými ženskými figurami, Češkami: Zdenkou, měšťankou, a Myladou, děvkou. První bezcitně opouští, druhá ho zapudí, on nenachází sílu k „velkému“ nihilistickému „činu“, nenávisti a zničení, beze studu se spokojí s jednou nocí u Mylady po výhře v tombole. Není mistr, jen hříčka náhody. Kniha byla příznivě oceněna, kupř. Arnem Novákem. Leppin se dlouhá léta přátelil s Elsou Laskerovou-Schülerovou. V r. 1933 básnířka prchla před nacisty do Švýcarska a tehdy Leppin napsal rozsáhlou esej, v níž ocenil autorčiny zásluhy u příležitosti jejích 60. narozenin. Zachován je nedatovaný, kratší typoskript, a zde výběrově citovaný, rovněž nedatovaný manuskript. V 30. letech se spojení mezi Elsou a Paulem přerušilo.
Pro úplnost je nutno dodat, že autoři knihy ani v této kapitole neopomněli připomenout slavné osobnosti české kulturní scény, případně ty s ní tradičně spojované: máme na mysli hesla o Juliu Zeyerovi a Alfonsi Muchovi. Poslední část kapitoly je věnována německým výtvarným umělcům; na výstavě byl prezentován kupř. návrh Diplomu Svazu výtvarných umělců R. Teschnera, který studoval na Pražské akademii a poté Vídeňské uměleckoprůmyslové škole. Potom žil a pracoval střídavě v obou městech.
V kapitole věnované rozvoji „české Prahy“ připomínají autoři nejprve urbanistický vývoj naší metropole; čtenář se tu mj. dozví, že mezi lety 1881–83 navrhlo město mnoha obcím možnost připojení se, ale využily toho jen Vyšehrad (1883), Holešovice (1884) a Libeň (1901). Do r. 1922 se město skládalo z 8 čtvrtí. Pokračovala „čechizace“ Prahy.
Dosti obsáhle autoři informují o asanaci Židovského Města i protestech proti ní, které vyvrcholily Velikonočním manifestem „Českému lidu“ z 5. 4. 1896, který podepsalo 173 osobností kulturního života. Jeden z iniciátorů, Vilém Mrštík, napsal polemickou stať Bestia triumphans; v témže roce se stal spoluzakladatelem „Klubu za starou Prahu“, existujícího dodnes.
Bylo postaveno několik monumentálních staveb, staroměstské mlýny zničil požár, byla zničena i vodárna, která byla potom vystavěna ve stylu novorenesance. Na místě židovského ghetta byla postavena Pařížská třída. R. 1873 byl položen základní kámen ke střední lodi sv. Víta. Město se modernizovalo, vybudovala se kanalizace, osvětlení a byla zavedena tramvajová dráha. V r. 1895 se objevily první automobily, r. 1896 se hrály první filmy. Během 2. poloviny 19. století a na počátku století 20 byla postavena řada známých a architektonicky významných budov – Rudolfinum, Národní muzeum i Národní divadlo, Obecní dům, Průmyslový palác, autoři neopomněli zmínit ani výstavbu Slavína, kde jsou pohřbeni mj. A. Mucha, J. V. Myslbek, L. Šaloun, J. Vrchlický nebo E. Destinnová.
Mezi lety 1891 a 1908 se konalo v Praze pět velkých průmyslových a kulturních výstav. Začaly Všeobecnou zemskou výstavou v r. 1891. Zpočátku to byla společná akce Čechů a Němců, ti se však obávali, že výstava vyvolá konkurenční boj, a proto ji bojkotovali. Jejími mecenáši se nakonec stali pražští průmyslníci a bankéři, mj. František Křižík, Jan Otto aj. Obsahovala 140 architektonických objektů a přitáhla skoro 2 miliony návštěvníků. Byla „mišungem“ věcí, znaků, představ, mýtů: většina staveb ukazovala představu čistého světa „ve formě letohrádků, romantických pavilonů a idylických rolnických domů“.
Autoři připomínají i význam české univerzity. Od r. 1870 totiž podstatně vzrostl počet českých i moravských gymnazistů. Pokud chtěli navštěvovat nějakou českou univerzitu, měli smůlu. Moravští studenti mohli studovat ve Vídni. Univerzita Karlova se nazývala od r. 1654 Karlo-Ferdinandova. Němčina byla dekretem z r. 1784 prohlášena vyučovací řečí, ovšem existovaly také české přednášky, např. v oboru porodnictví. Od r. 1850 existovaly mimořádné profesury s českou řečí pro rakouskou historii, pro slovanské řeči, pro klasickou filologii aj. Nejvíce se problém vyhrotil na Filosofické fakultě, tehdy ještě spojené s přírodními vědami. Na ní se vzdělávali gymnaziální profesoři, kteří předávali vědění českým studentům a intelektuálům. Vídeňská vláda to vzala konečně na vědomí zákonem z 28. 2. 1882 a rozdělila UK na českou a německou. Obě nesly nadále název Karlo-Ferdinandova. Jejich jmění bylo rozděleno – ovšem ve prospěch Němců. Obě směly používat společně staré Karolinum. Němci vstupovali ze strany Železné ulice, Češi z Ovocného trhu. Aulu používali střídavě Češi v liché dny a Němci v sudé. V semestru 1891/92 disponovaly obě univerzity čtyřmi fakultami. Českou navštěvovalo více studentů a mohla se spolehnout na „věrnější“ profesory, německá měla vysokou fluktuaci profesorů; r. 1911 tu vyučoval dva semestry A. Einstein. Po FF UK se rozdělily další vysoké školy. R. 1869 se rozdělila dnešní ČVUT.
Další část kapitoly zaujímají opět medailony známých osobností, především T. G. Masaryka a ostatních odpůrců pravosti Rukopisů. Není opomenuta ani tzv. Hilsnerova aféra, v níž se angažoval rovněž T. G. Masaryk.
Vzájemné vztahy mezi mladými Němci a Čechy názorně dokumentuje heslo H. Mottela Scéna rvačky před kavárnou Continental, na výstavě prezentované ve formě kolorované pohlednice. Autor hesla uvádí, že tato jediná čistě německá kavárna byla „němým svědkem“ ostrých střetů především v období kolem r. 1900.
Další heslo H. Mottela – pod názvem Kavka na dubové větvi (emblém Hermanna Kafky) – se věnuje problému antisemitismu. Pražští Židé se ocitli během tzv. Badeniho nepokojů (ministerský předseda hrabě Badeni povolil r. 1897 úředníkům Rakouské monarchie užívat vedle němčiny i češtinu, což se setkalo s tvrdým odporem německého obyvatelstva a došlo k velkým nepokojům) mezi nacionálními frontami. Luza ničila židovské obchody a nijak ji nezajímalo, zda se vlastník hlásí k pražským Němcům nebo Čechům. Židé tvořili co do počtu poměrně malou skupinu, čítala na přelomu století cca 26 400 osob, které byly dalekosáhle svázány s německou kulturou a řečí. Zaměstnanci v Kafkově obchodě byli Češi a byly mezi nimi rozšířeny antisemitské předsudky. Když je Hermann Kafka označil za „placené nepřátele“, vytkl mu syn v dopise, že to způsobil svými výbuchy hněvu. Ve skutečnosti mnohé zlobilo, že musí pracovat pro Žida, jenž dává přednost němčině. Prekérní status Židů mezi Němci a Čechy symbolizuje také Kafkův obchodní emblém. Český význam rodinného příjmení připomíná představa kavky, kterážto s ohledem na německy mluvící zákazníky sedí na dubové větvi.
V kapitole Česká moderna autoři připomínají osobitost modernistického umění, které bylo podle nich idealistické a individualistické; v souvislosti s tím jmenují O. Březinu, P. Bezruče, J. Kvapila, s nímž Moderna „vtrhla“ do Národního divadla. Realizoval zde koncepci Maxe Reinhardta a moskevského MCHATu. Vedle dalších jmenují také K. Hlaváčka a citují Leppinovu analýzu sbírky Mstivá kantiléna, o níž kritik prohlašoval, že je to kniha „pomsty a hladu, touhy a výsměšného vzdoru vůči smrti. Svému lidu věnoval tuto knihu, v níž byly ukryty jeho rány a jeho nenávist, jeho strach a jeho vnitřní modlitby. Svému lidu, jenž ho nechal umřít jako chudého a smutného, aniž by ho poznal.“ Výtvarní umělci založili umělecké sdružení Mánes, které vydávalo od r. 1896 svůj časopis, a od r. 1898 vystavovali svá díla.
Z časopisů připomínají autoři Volné směry a Moderní revui pro literaturu, umění a život, která vycházela v letech 1894 až 1925. Vydávali ji Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic. Poškorpili se s F. X. Šaldou a hledali nový publikační orgán. Věnovali prostor beletristice, filosofii, estetice, společenským a politickým otázkám, stejně jako kritice literatury, divadla, výtvarného umění a hudby. Dopisovali si s francouzskými, německými, skandinávskými aj. autory. Novum moderny představoval sešit Oscara Wilda z června 1895, v němž Oskar Panizza prezentoval obranu homosexuality. Vydavatelům se podařilo získat ke spolupráci i vynikající autory, např. S. K. Neumanna, V. Dyka, K. Tomana, O. Březinu, J. Zeyera. Otiskovali i cizojazyčné texty, např. básně Rilkeho, Dehmela aj. K dočasným spolupracovníkům patřil i Paul Leppin. Uveřejňoval zde české recenze a divadelní kritiky. Překládal významné texty evropské moderny. K časopisu patřila i „Knihovna Moderní revue“.
Několik dalších hesel autorský kolektiv „Tripolisu“ věnuje českému výtvarnému a hudebnímu umění; připomíná mj. osobnosti J. Preislera, J. Uprky, J. V. Myslbeka, J. Zrzavého, A. Dvořáka, J. Suka aj.
Poslední hesla kapitoly představují Katolickou modernu a její osobnosti, mj. Josefa Floriana. Byl vydavatelem, vydával mj. Josefa Čapka, také překlady, např. F. Kafky. Vydal celkem 300 knih, r. 1917 vydal Rilkův text Láska Magdalenina v překladu malíře a grafika J. Marka, jejž autor (podle titulního listu) objevil v Petersburgu a přeložil. Ve skutečnosti ho objevil v jednom pařížském obchodě s náboženskými předměty o Velikonocích r. 1911 a krátce nato přeložil.
Pokračování v některém z dalších čísel Obrysu-Kmene
Autor: ALENA VOLKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |