Unie českých spisovatelů za doby své existence vydala několik společných edičních projektů, jmenujme sborníky Na druhém břehu (2002), Psáno do budoucna. Česká literatura v evropském kontextu (2005) nebo Jiným hlasem. Projevy z konference Česká literatura v Evropské unii (2005) – oba vyšly díky příspěvku GUE/NGL Evropského parlamentu a zvláště Danielu Strožovi. V srpnu letošního roku vydaný ALMANACH NIBIRU 2013, s podtitulem „Znovu po konci světa“ (Balt-East, Praha 2013, 100 str.), žánrově označený jako Almanach členů Unie českých spisovatelů, přináší nikoli jen informativní přehled, reflexe, kritiky nebo literárněvědné analýzy, nýbrž „pouze“ původní uměleckou tvorbu.
Jde o projekt ambiciózní nejen formátem, použitým papírem a kvalitou tisku. Ediční práce na něm se ujala „kněžna české literatury“, jak bývá někdy nazývána – Ivana Blahutová. Neméně kvalitními ilustracemi texty doprovodil Oldřich Páleníček; kromě nich je do každého vydání vložen jeden volný grafický list. Co se však z úzce literárního pohledu jeví jako důležitější – „spanilá“ kniha přináší vesměs umělecky hodnotné prózy i verše našich předních slovesných tvůrců, českých, moravských a v neposlední řadě i dvou slovenských (Pavla Janíka a Jána Tužinského). Jde tedy o projekt do jisté míry reprezentativní, jenž jako by neměl mnoho společného se skromnými samizdatovými edicemi některých nynějších přispěvatelů, např. Ivany Blahutové nebo Miroslava Oravy.
Žijeme ve věku, který je plný zhoubných událostí; plný regionálních válek, domnělých revolucí, násilí všeho druhu, chorob i přírodních katastrof. Média je vděčně zprostředkovávají divákům a posluchačům lačným tragických novinek a různých senzací. Za všechny připomeňme jen nabídku satelitních televizních kanálů: Jak bude vypadat svět po zániku lidstva? Jaké zemětřesení způsobí srážka dvou zemských desek? Lze předvídat výbuch gigantické sopky, která kdysi málem vyhladila život na naší planetě? Přežijeme srážku Země s cizím kosmickým tělesem? Můžeme se vůbec připravit na světovou jadernou válku? Kdo je tím největším zvířecím rekordmanem v zabíjení? Atd.
Na vizi katastrofického vidění současného světa volně navázala editorka knihy Ivana Blahutová ve své předmluvě, když i „loňský letopočet 2012 byl spojen s další hrou na konec světa“: magickým datem konce světa (domněle podle mayského kalendáře) se měl stát 21. prosinec. Zemi měla ohrozit tajemná planeta Nibiru, podle níž dostal almanach název. A jistý katastrofický motiv (přímo či nepřímo – v podobě přímo tematizovaného kataklyzmatu např. válečného nebo i „pouhých“ obav o osud lidí) se line sborníkem jako červená nitka, tu více, tu méně viditelná. Je jakýmsi volným významovým svorníkem tohoto edičně výborně připraveného projektu; podle editorky spisovatele sjednocuje „kritický přístup k současné realitě, znepokojení z nebezpečných jevů a tendencí ve vývoji společnosti, protest proti stavu světa; a také přesvědčení, že krásná literatura se nesmí nikdy vzdávat svého skutečného společenského poslání, svých základních funkcí – estetické, etické a gnozeologické –, zejména když stojí proti apokalyptické přesile braku, stupidní zábavy a masmediálního vymývání mozků“ (s. 4)
Recenzovaný sborník je apokalypticky „diagnostický“, ale jeho protestní hlas ještě silnější, tedy velmi naléhavý, působivý, burcující. Není to fatalismus ani „zjevení“, byť to i ono už historie nejednou zopakovala, „story“ jsou sdostatek známy, jakkoli jejich aktéři vystupovali v různých kostýmech a používali nám třeba málo srozumitelná gesta. Nic však není nezbytné, predestinované, v konečné instanci záleží na lidech, zda přijmou svoji roli, vnucenou jim kýmsi (generály, finančníky, falešnými proroky, pudy nebo obyčejnými předsudky). Apokalypsa je trest, nikoli však fátum. Ještě je totiž možné všechno zvrátit, slyšíme společný hlas. A kdosi tiše přizvukuje… Nedivme se však těm černým barvám, tu a tam přece jen probleskujícím nebo vybuchujícím prostorem uměleckého slova. A nekaceřujme je jako „katastrofismus“ nebo dokonce „módní katastrofismus“.
Jen několik příkladů za všechny: Tužinského vize z povídky Šelest, která sborník uzavírá (vyšla v povídkové knize Niečo ako sen), konturuje „společnost“, která literaturu nechce a domněle ani nepotřebuje, tedy opuštěný svět bez literatury a jejího poselství, bez literárních postav, které mezi sebou a námi vedou dialog: text ve svých důsledcích připomíná antickou tragédii, otřásá námi, ale nepřímo vede i k mravní obrodě, ke katarzi. Sýsova aktualizace známé Nezvalovy básně v textu Na břehu řeky Sávy (Karel Sýs ji publikoval mj. v almanachu Terče mezi terči) představuje text, jenž svým étosem patří k nejpůsobivějším, které byly publikovány za posledních dvacet let. Zcela nový, dosud nepublikovaný text představuje Poema této zimy Pavla J. Hejátka, spíše melicko-lyrická než lyricko-epická báseň, spíše volně zřetězené pásmo relativně samostatných lyrických reflexí než dějově provázaná „básnická povídka“. Přímo pro almanach byla napsána i povídka Čas mečů Věry Klontzy-Jaklové; děj se odehrává roku 1648 a evokuje iracionalitu válečného běsnění, jímž jsou v davovém šílenství strženi i jinak čestní a vidoucí lidé. A taktéž povídka Václava France Modlitba pro Jovanku zavádí čtenáře stylem místy vzrušeným též do apokalypsy války, mj. spojené s „humanitárním“ bombardováním Jugoslávie. Povídka Ivany Blahutové Nibiru válku jako téma ztvárňovat nepotřebuje, vždyť nebesa jako by sama explodovala při marnotratném ohňostrojovém řádění a ozářená obloha budí dojem (nebo je to skutečnost?), že celou planetu zasáhla Nibiru a zbavila nás důvodu existence. Pavol Janík poskytl pro sborník svůj autorský výbor nazvaný Oprava Titanicu. Sám se sice označuje za „emeritního básníka“, jak jsme si mohli přečíst v posledním rozhovoru publikovaném na stránkách „Humanisti.sk.“, ale věřme, že jde jen o nadsázku, protože patří k nejlepším básníkům, které kdy Slovensko mělo. Michal Černík ve svém bloku dvaceti básní vytváří tematický protipól černé noci, do níž nás vtahuje např. próza Ivany Blahutové nebo Jana Tužinského, vždyť jde o básně toho nejčistšího humanistického kréda, čerpajícího jistoty v tradici národní, křesťanské a obecně lidské, aniž by sklouzly do nějakého módního konzervatismu. I básnická tvorba dalších přispěvatelů almanachu, jimiž jsou Taťána Králová, Miroslav Orava i Marie Veselá, představuje více než doplnění textu sborníku o osobité lyrické hlasy (jakkoli vesměs přinášejí výběry z prací zveřejněných už jinde), a to s neklamným „moravským přízvukem“.
Sborníku by slušel překlad do některého ze světových jazyků a zvláště nakladatel ochotný takový text vydat, zřejmě bez jakékoli podpory ministerstva české nekultury. Ujme se té práce někdo?
Autor: ALEXEJ MIKULÁŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |