EVA FRANTINOVÁ
Bez názvu
Víno se odrazilo ode dna
(žízeň je bezedná)
Vzkaz
Láhev bloudící v moři
nepřestane se moři kořit
xxx
Ramínko si zvyklo na šaty
a šaty na ramínko
kdo si zvykne na tebe
prázdná sklínko?
Lék po znovínsku
Láhev červeného v křesle z ratanu
po ústech stůně
(dnes s ní zůstanu)
Objetí
Pod listy platanu
s baculkou sklenky na terase
dostala tě inspirace!
Přijdu hned!
Docházím pod vinnou révu
– na hodiny zpěvu…
Přístav
Posedět U červené číše
oddaná polednímu klišé:
v sandálech tričku
nabírat výšku
stávat se básní – ta se napíše
pod cypřišem
za zdí o níž si chladím tváře
a zapomínám na diáře
Druhého září
S vývrtkou v ruce
pijeme – rozlévané slunce
Ze sbírky Básně pro vás
JIŘÍ KNOPP
Báseň pro vás
Nad mými verši netřeba se ptát,
co tím chtěl básník říci,
měly by jako oheň plát
a burcovat k činům spící.
Jsou těžkopádné jako kroky oráčů,
bezbranných žen a bezdomovců,
nelétají jako míčky žonglérů
lehounce až do nebeských bran,
ale naléhavě křičí
jak hejna krkavců a vran.
Má slova jsou těžká jak životy prostých lidí,
burcují ušlápnuté, kteří ještě neprohlédli,
a ukazují na ty, kteří nás ke dnu táhli,
do bídy, mravního bahna, do bezmoci,
co poníženě vzhlíží k Americe
a dolaru se klanějí jak cvoci,
přežvykují oukej, tajming, flexibil,
podvodem získali zlaté cihličky
a bez lásky cukrují na mobil.
Tak už je prohlédněte, lidičky.
Vojenská mise
Čekají vás válečné vřavy a řeže,
jděte a šiřte slávu českých reků,
český král krvácel a vleže
nabízel království za koně.
A co vy budete měnit v horách Afganistanu
a kdekoliv bude vaší síly třeba?
Svou čest za kousek chleba?
Hrst stříbrných, zacinká umíráček,
ale někdo z vás se vrátí s medailí na prsou.
Osvobození
Vyťukáváme holí
svůj dlouhý život do dláždění města,
co bylo, to už dávno není,
byla to dlouhá cesta…
Radost i pláč do zapomnění.
Ale jsou dny, které vrostly do naší kůže
jak vytetovaná kotva do paže námořníka.
Ten den, kdy zbavili jste nás mříží,
kdy sovětský voják s rudou hvězdičkou
zašlapal vlajky s hákovými kříži,
ten nádherný den, tak krásně čistý,
to vydechnutí úzkosti a strachu,
ten kámen odvalený z našich nahrbených zad,
ten plamen míru zažehnutý vámi,
ach díky vám vy mladí muži,
kteří dřív než lásku poznali jste smrt.
My tu u vašich hrobů stojíme v němé pokoře,
nenecháme, pokud živi budeme
poskvrnit vaše činy
úšklebky hlupců.
Obavy
Strachoval jsem se o svůj život,
pak o tvůj, má lásko
a o životy našich dětí.
Teď, stár jak Metuzalém,
třesu se o životy srnek, žab a hadů
a ptáků v povětří,
o budoucnost naší planety,
Slunce a Vesmíru…
Dušičky
Stojím tu shrbený
a otírám mramorovou desku,
svíčku jsem zapálil
(koupil jsem ji v Tescu),
ach maminko, tatí,
není tu na tom světě žádná zábava,
žaluji vám, jako malý kluk.
Řežou tu do mne hlava, nehlava,
a vy jste mne neslyšeli,
jak bolestí jsem křičel?
Teď je mi hej, mám umělou kyčel.
Odcházím pomalu, dech se mi krátí…
Ještě že mne nevidíte,
ach mí drazí – táto, máti…
Tesknota
Stačí na chvíli vypadnout z rytmu,
jen si tak odskočit od žentouru
a najednou přepadne tě smutek,
že už tu nebudeš…
Co zbude tu na zemi z tvého bytí?
Tvá dcera má po tobě nos
a syn se jako ty zubí.
Kdo se tvými úspěchy chlubí?
tvé šaty po tobě nikdo už nosit nechce,
mohly by ale ještě zahřát bezdomovce.
Naše rodina
Jsem stále s vámi,
maminko, táto, dědo, babi,
strejdové a tety.
Vzpomínám na vás den co den.
Ó jak jsem vám stále více podoben
úsměvem, chůzí, rukou mávnutím,
jako děda někomu stále mluvím do duše,
jen nejsem útlý v pase jako teta Miluše.
Jako typ, mami, mám srdce na dlani
a jako ty, táto, vlasy havraní.
Přijďte k nám jako tenkrát v neděli,
vroucí čaj s medem, bábovka na stole,
teplo sálá z rozpálených kamen,
budem se držet kolem ramen
a nikdo z nás nepůjde z kola ven.
Amen…
Hřbitovní
Jdu od hrobů svých drahých,
sebral jsem suché listí,
vytrhal trávu, omyl náhrobní kámen,
zapálil svíčku a řekl ámen.
A rodičům jsem zalhal:
Žiji v pohodě a nic mne nebolí.
Jdu cestou mezi hroby,
čtu jména lidí, které jsem tak dobře znal,
ty už také, šeptám si jen pro své uši,
a tady Věrka – taková to byla kráska,
marně je volám, už jsou dávno hluší,
ach, prohodit s nimi jen pár vět…
Nešel jsem tudy dneska naposled?
Rozhovor s otcem
Táto, už slábnu jako ty,
když se z tebe stával kmet
a sedával jsi na té čalouněné židli.
Už bychom spolu nevytáhli strom
s kořeny a balem…
Stáří se přibližuje valem
a naše duše mizí v dáli.
Už je to tady, čeho jsme se báli,
tak podej mi ten štafetový kolík.
Stojím tu dlouho, už jsem vystál dolík…
Rozhovor s matkou
Těžko mě, mami, k tobě asi pustí,
to víš – do nebe každý nemůže,
a já jsem nějaké hříchy utržil,
když sám bez tebe jsem žil.
Už jsem neslyšel tvůj hlas,
tam nechoď, dávej pozor, tohle nesmíš…
Pohlazení tvé ruky ucítit na skráni
jak lehký vánek, který se vznáší nad strání
plné chudobek…
Mami, už vím co je to samota.
Života ubývá
Skloněný jako vrba nad hladinou,
vidím na ní temné stíny,
vzduch je cítit omladinou
a mladými víny.
Ale pro mne to není,
bystřina skáče po kamení,
ale hrana ještě nezvoní,
čeká však na znamení.
Řeka nespěchá, ví, že se dočká,
převozník ale už chystá si vesla.
Mé volání o pomoc zpět ozvěna mi nesla.
Nepatřím na tento svět
Jdu známou ulicí
a nepoznávám lidi.
Jsou jiní než my zamlada,
slyším jen: super, špice, mega, oukej,
život je pro ně velká paráda.
Asi už nepatřím na tento svět,
je plný falše a nablýskaných pozlátek
a lidé jak stádo vyplašených telátek
kupují v marketech ohňostroje.
Krásu na pár vteřin…
Jen tak
Jen tak si na písku s vnoučkem hrát
a zpívat mu o tom, jak skákal pes,
čekat až začne slunce hřát,
aby i zítra bylo jako dnes.
Jen tak si hrát
a nepřemýšlet, kdy bude konec světa.
Půjdeme domů, stmívá se,
babička s večeří čeká…
Loučení
Loučili jsme se každodenně,
schováni před hvězdami
za posledním rohem,
řekl jsem jí nashledanou,
ale měl jsem říci sbohem…
Dokud mé srdce bude tepat
Dokud mé srdce bude tepat,
budu vám říkat,
co nebude vám vhod.
Nesmí být na světě nic
co není lidské,
matky s prázdnými klíny
a děti bez náruče,
zoufalá ruka na poplach tluče,
beznaděj a smrt se blíží
a co ty, Ježíši Kriste, kde jsi?
Ještě jednou
Ještě jednou to roztočit,
tak jako zamlada
a zpívat a tančit
a pít na krásu žen,
smát se jak racek chechtavý,
a potom zavolat selaví…
Byl tady kdosi,
teď už ale není,
jste poslední, pane,
kdo se na něj ptá…
Má vlast
Na břehu řeky Labe roste bodláčí,
po břehu řeky kráčí stín,
den co den vítr víry roztáčí,
ten starobylý český mlýn.
Do Němec krev mou řeka odnáší,
já chřadnu, žloutnu, sesychám,
svou mízu všude hledám,
běžím po uschlé louce, pospíchám…
Což už se nikdo nebude bít za svůj národ,
kde zůstal kdysi chrabrý český lev?
Odnesla řeka naší krev a sílu
a zůstal jen vzdor a hněv.
Smrt
Smrt na nás čeká, je blizoučko,
cítíme ji v podžebří i na jazyku,
jezdíme na plný plyn,
ale dnes jsme měli kliku.
Jiní přišli na řadu,
ale zítra se budeme rozpočítávat.
Jakou bude mít osud náladu?
Budu psát veselou báseň,
anebo hořkou baladu?
Tenkrát
Byli jsme jak utrženi ze řetězu,
zdivočelí z konce války,
z kvetoucího bezu,
z džezu a ticha míru,
z odklizených barikád
a rozstřílených balustrád,
z veršů Majakovského,
z hrdinů Mladé gardy,
z Julia Fučíka.
Podávali jsme si ruce,
zvedali je k přísaze
a vířili až do rána
slavnostní tance.
Všem stejné šance
a nikdy už bídu!
Ve jménu lidu
šli jsme předělávat svět.
Hrom burácel na čistém nebi
a my jsme beze smyslu spěchali
jak nenasytní milenci
uskutečnit velký sen…
A tak se nám smějte,
spílejte nám, uvažte ke kůlu,
zapalte hranice
a spalte nás na prach.
A přece jednou přijdou jiní,
aby to znovu zkusili…
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)