Nad knihou Jiřího Zizlera IVAN DIVIŠ / VÝSTUP NA HORU POEZIE (HOST, Brno 2013)
Chovám jako relikvii telegram, který mi Ivan Diviš poslal do koleje na Jarově. Obsahoval výzvu, abych neprodleně dopravil kopii sbírky Newton za neúrody jablek k němu do redakce. Byl totiž odpovědným redaktorem mé prvotiny a hrozně ho rozčílilo, když sazeči odmítli vysadit verš „sem tam ňákej mrd a odpovědnost prd“. Křičel: „Voni jak dejchaj to olovo, tak sou pohlavně zvrhlí, a proto nesnesou prasečinku na papíře!“
To bylo na začátku, v roce 1967.
A na konci? V roce 1996 na Bítově se nechal slyšet: „Rovněž tam neměl co pohledávat Karel Sýs, úkladný bolševik, nadto drzý.“
Diviš byl nejlepší, když byl ještě bolševik. To by ovšem řekl on, já bych to definoval jinak: Když ještě cítil s chudými tohoto světa. Když byl něco mezi prvotním komunistou a fámulem Ježíše. Když měl svůj styl, dosud nezasažený umělým šílenstvím. Tím myslím LSD a prášky polykané s chlastem.
To se dnes nesmí říkat. Proto v knize není ani v rejstříku zaznamenán Zdeněk Frýbort, který by o člověčině svého nejbližšího kolegy a přítele leccos řekl. O jeho fingovaném podřezávání se na pavlačovém záchodě Mf, o kymácivých cestách do Hloubětína, ale taky o setkání po Divišově návratu z Německa, jež se nekonalo. Zavolal mu a dozvěděl se, že „Mistr přijímá“ každý čtvrtek od 10.00 do 12.00 ve Slávii. Zdeněk ho poslal do prdele a už se nikdy na tomto světě neviděli.
V rejstříku chybí i Daniel Strož, osobnost pro Diviše úhelná. Mohl by vydat svědectví o skutečné situaci básníka ve Svobodné Evropě, kde pod dohledem dvou prudérních Emeričanek nalepoval a zakládal výstřižky.
Věřím, že Diviš i jeho čtenáři byli nejšťastnější nad Deníkem molekuly, nad Eliášovým ohněm. On i oni něčemu věřili.
„Ano. Ano! / Viděl jsem v kině / Krivorožskou Komsomolskou – / do slova, do písmene vysokou pec mládí, / zubící se děvčata, a chlapci / s hajdalácky včelenými ušankami / lezli po konstrukcích, / mráz jim jablíčkoval tváře, / pranic nedbali na oznobené ruce, / ohřáli si je nad koši písniček, / zevnitř je zahřívala sálající pravda / a vichr zdraví, pravý sibirák, / rozšlehával všechen popílek i kouř / po obzoru vymeteném slávou!“
Pak, zdá se, aspoň pro něj pravda dosálala.
Je paradoxní, že mám doma Divišovy sbírky zachráněné z knihoven, odkud byly posílány do vyhnanství týmiž knihovnicemi, které dnes na oplátku vyhazují na mráz knihy básníků mé generace. Věru smutné defilé razítek: Deník molekuly – Okresní knihovna v Jičíně, Eliášův oheň – Závodní knihovna ROH neznámo kde, Umbriana – Okresní lidová knihovna v Lounech, Rozpleť si vlasy – Místní lidová knihovna Klášterec nad Ohří, První hudba bratřím – Místní národní výbor v Jaroměři…
Tak se mocní tohoto světa chovají k básníkům vždy a všude.
Umbrianou se Diviš vrhl na kolena před Holanem. Hrubín mi vyprávěl, jak nemocného básníka obtěžuje, jak je nešťastný, že od něj opisuje poetiku. Podobně soptil Kamil Lhoták na Tomáše Bíma, že mu maluje balóny a motocykly. A že je dokonce prodává dráž!
Pro mne byl však Diviš osoba posvátná. Neházel po mně rukopisy ze schodů, jak zhusta činíval. Naopak. Pravda je, že jsem sice nebyl úkladný, ale drzý. Když mi František Doubek namaloval obálku k Newtonovi, vydal jsem se přes celou Prahu do pro venkovana neuvěřitelné dálky – do hloubětínské ulice Na Rolích, a zvonil a zvonil, až byl redaktor ex offo nucen vyjít k vrátkům a skrz plot pochválit a tím i schválit grafický návrh.
„Tady – / na hutích citu, / nouzová stavba předsevzetí – / číslo osmdesát osm…“
Tady hořela adresa v Eliášově ohni.
Po zpáteční cestě na Žižkov jsem se vznášel, hřeje na prsou tvář své první knihy. Vzpomínku nemůže smazat ani pozdní opilecké blábolení.
Pravda dosálala, ale nová se nezrodila. Lépe už bylo. Když Daniel Strož v roce 1981 Divišovi vydal Odchod z Čech, ani básník ani nakladatel nemohli tušit, že pravda přikráčí vlastním tempem, které nelze zrychlit ani zabrzdit:
„Varan dueluje s kobrou ve stínu termitiště, / Jindřichův Hradec prodán západoněmeckým turistům / co filmová kulisa, / v propadlém Mostě točí Amerikáni: / Josef P. se moh po..... / Praha / proměnila se prý, když k nám vjeli, / v jediný obrovitý Codex Gigas: / hovno kodex: v důkaz, že v oné zemi pobíhá / čtrnáct miliónů grafomanů, / zato tam neslouží / ani jeden voják…“
Básnické jasnozření? Leč ani ono nedozřelo na samo dno. Němcům a spol. jsou prodána všechna města, ale nikoli za účelem filmování, nýbrž vysání do mrti. Zem už nemá čtrnáct milionů obyvatel, scvrkla se, ale pobíhá v ní pět milionů totálních analfabetů a pět milionů analfabetů in spe. A vojáci? Přeuniformovali se na žoldáky a ve zbylých kasárnách čekají, jestli je pošlou okupovat Irák nebo Golany.
Básník to přesně věděl, ale už nedokázal ani svým svrchovaným uměním odvrátit nenávist, nenávist k sobě za to, že se vždycky postavil na stranu, která zklamala jeho příliš čistou a měkkou duši. Cesta zpátky byla pevně zarubaná a nepříčetná zlost Prométheovi sežrala játra.
Autor: KAREL SÝS
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |