Způsob, jakým přemluvila střelce ve své škole, vyzbrojena toliko svou vírou, ukazuje, že od druhých nemusíme vždy čekat jen to nejhorší.
Barack Obama v lednu, když vyzýval Američany, aby zvýšili tlak na politiky za přijetí legislativy ke kontrole střelných zbraní, varoval: „Každý den očekáváme, že počet Američanů, kteří zemřou před hlavní střelné zbraně, poroste.“ Úterý (20. srpna) začal jako každý jiný takový den. Zatímco legislativa zůstávala ležet osiřelá v Kongresu, dvacetiletý Michael Hill vešel do Vědecké akademie Ronalda McNaira Decaturu v Georgii, se samopalem a s 500 náboji, s myšlenkou, že „nic nezůstane živé“.
S 870 dětmi ve věku 5-11 let uvnitř, s Hillovým doznáním, že přestal brát léky od psychiatra, bylo velmi pravděpodobné, že se národ podívá do hlavně další děsivé školní střelby. Naštěstí pro všechny si Hill vybral jako rukojmí školní účetní Antoinette Tuffovou.
To, co následovalo, byla ohromující ilustrace její vyrovnanosti i hry s ohněm - vše je zaznamenáno v jejím volání pohotovostní službě - když zvládla úspěšné vyjednávání mezi Hillem a policií.
„Nebudeme vás nenávidět,“ řekla, oslovujíc ho nejprve „pane“, později „drahoušku“ a „dítě“. „Můj pastor právě takto začal vyučování o zakotvení, a jak zakotvit u boha,“ vybavila si Tuffová; řekla, že byla zděšená. „Jen jsem se posadila a začala se modlit.“
A tak mezi promluvami s dispečerem sdílela svou vlastní dřinu s Hillem, vyprávějíc mu o svém rozvodu a invalidním synovi, a celou tu dobu ho přitom ujišťovala: „Miluju tě. Jsem na tebe hrdá. Všichni v životě něčím procházíme. Zase budeš v pořádku. Drahoušku. Já se pokusila o sebevraždu, když mě manžel vloni nechal.“ Nakonec, zatímco držela policii v dostatečné vzdálenosti, přemlouvala ho, aby odevzdal zbraně, lehl si na podlahu a vzdal se. Po střelbě v connecticutském Newtonu, kde zemřelo 20 dětí a 6 dospělých, Wayne LaPierre, šéf Národního puškařského sdružení, trval na tom, že tento incident nedokazuje potřebu větší kontroly střelných zbraní, ale jejich většího množství. „Jediné, co zastaví zlého hocha se zbraní, je hodný hoch se zbraní,“ řekl.
Čin Tuffové ukazuje, že ani střelné zbraně, ani chlapi nejsou nutně donucující. Žena, vyzbrojená duševní inteligencí, nesmírnou vyrovnaností a hojností empatie, může dokázat totéž a přitom zanechat všechny naživu.
Tenhle incident přináší spoustu policejních problémů mimo toto drama: dostupnost střelných zbraní, služeb zdravotní péče (Hill neměl léky, protože mu vypršelo zdravotní pojištění) a péče o duševní zdraví (její nedostatečné poskytování dělá hlavními zařízeními vězení a žaláře, což kriminalizuje duševní nemoci).
Politici nemohou uzákonit, aby byla zajištěna existence lidí jako Tuffová. A i kdyby mohli, bylo by pošetilé očekávat takové hrdinství od každého. Nicméně, mohou se od ní hodně naučit. Díky šlechetnosti ducha, schopnosti zlidštit potenciálního střelce a ztotožnit se s ním pomocí své vlastní zranitelnosti nám říká hodně z toho, co postrádá naše politika.
Naše politika, zvlášť ve věku teroru, úspornosti a rostoucí nerovnosti, je založena na tom, že lidé jsou v zásadě úplatní, sobečtí, nečestní a nedůvěryhodní. U chudých se předpokládá, že si nehledají práci, ale podvádějí, aby dostali sociální dávky; u cizinců se předpokládá, že si spíše berou něco z kultury, než aby k ní něčím přispívali; u pracujících veřejného sektoru, jako je Tuffová, se předpokládá, že nejsou oddáni službě veřejnosti, ale že užírají z našich daní. U invalidů se předpokládá, že jsou v pořádku. Když se podíváme na ostatní, výchozím postojem západní politické kultury většinou není zhlížet se v nich, ale vidět v nich hrozbu.
Odvaha Tuffové se tyčí jako nejdramatičtější znázornění, do jaké míry jsme, a můžeme být, mnohem působivější, než jak nám sugeruje naše politika. Jen málokdo dokáže to, co v tom okamžiku Tuffová. A mnozí jsou dosud hnáni podobným duchem, aby pomohli a sloužili, a všichni máme prostředky, abychom se ztotožnili s ostatními.
Příklady táhnou. Jako dělnické appalačské městečko Vicco v Kentucky (355 obyvatel), které v lednu hlasovalo pro rovnost lesbiček a gayů, nebo Natasha Knottsová, která potkala Hilla v manželově kostele a začala se snažit být pro něho mateřskou osobou. „Nemám doklady, ale mám srdce,“ řekla.
Což nás přivádí k víře. Bylo to díky víře a pomocí víry, že Tuffová sebrala sílu vypořádat se se situací. Právě tu dává víra mnoha lidem. Drží je. Je to prostředek, jímž dávají smysl světu kolem sebe, svému místu v něm a svému vztahu k ostatním. Pro mnohé to je jádro jejich společenství a identity.
Já věřící nejsem: jsem odpadlý bezvěrec. Kdysi jsem nevěděl a pak už jsem se jen přestal starat. Jsem ale liberální. Jsem přesvědčený, že víra nehraje roli ve státě a že nikdo, ani stát, nemá právo diktovat ženám, co by měly nosit. Ale, a stalo se to módou, zvlášť mezi těmi, kteří se v Evropě považují za pokrokové, bagatelizovat nejen víru, ale i věřící, se zvláštním pohrdáním vůči islámu. Až příliš často, pletouce si nezdvořilost se satirou, si ti, kteří se postavili na vlastní nohy coby arbitři příčin, představují současné náboženství coby zdroj světových problémů a věřící coby jeho nekritické bloudy.
Všichni nemůžeme být hrdinští. Ale všichni si zasloužíme politickou kulturu, jež spíše předpokládá to nejlepší v nás než podbízení se tomu nejhoršímu, a prostor, abychom v sobě našli to nejlepší, oproštěni od opovržení, dokud cestou neublížíme někomu jinému.
GARY YOUNGE, The Guardian U.K.
Přeložil VLADIMÍR SEDLÁČEK
Autor: GARY YOUNGE
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |