Byl čas konvalinek. Všude se rozdávaly konvalinky anebo prodávaly za „haléře“. Byli jsme s Ivou v Paříži a ona si štěstím zpívala jednu píseň zvané Edith… Ne, Paříž to nebyla. Nějaké jiné město. Nebyl to Saigon s bouganvilliemi kvetoucími rudými květy? Co pak ty konvalinky? Ty přece k Mekongu nepatří… Ne, ani ten to nebyl. Konvalinky se změnily v bodláky s květem skoro jak orchidea. A kolem nás súk s rukama nabízejícíma zlaté i pozlacené zboží. Vyšli jsme ven, nekoupili nic, neumíme smlouvat a před námi byla hrdá ummájovská mešita… Byli jsme plni sami sebe, svého najednou znovuobjeveného mládí, že jsme nevnímali jakýsi rachot kdesi za námi. Hromy a blesky? Blesky a hromy? Ale… vždyť je čistá obloha. Kde to vlastně jsme? V neznámém městě, v němž slavná mešita se změnila v katolický kostel a kostel během chvíle v hromadu sutin. Jsme ve válce? Ale v jaké válce? Za co se válčí? I když se vždycky přece najdou žoldáci a vždycky ti, co jim dodají zbraně za peníze z ropy, zinku, zlata či diamantů anebo jenom vyždímané z kuliů a moderních nedotknutelných bez ohledu, z které části světa pocházejí.
„Hledáme ženu tmavých vlasů svázaných dozadu“, začalo se ozývat z amplionů. „Ta žena nevěří našim zásadám, ukamenujte ji…“ A armáda v podivných uniformách se krok za krokem, sklep za sklepem, dům za domem, blížila k nám. „Ta žena se jmenuje…“ a vyslovili Ivino jméno. Proč právě její? Najednou jsme se ocitli v jiné době a s městem až příliš podobným Praze. Proháněly se tu hordy esesáků. Hrnuly směrem k nám. „Jude, jude, jude…“ Anebo nejude?… Iva nebyla jude ani nejude, nepatřila k modré či červené straně, k bílým a ni černým. Ani já jsem sem nepatřil. Proč právě její jméno volali z megafonů a vojáci v podivných uniformách, jež chvíli připomínaly ty americké, chvíli úplně jiné, takové ty, co nosil afrikakorps, s jejím jménem na rtech se blížili k nám. Prchali jsme. Ocitli jsme se až na stadionu tak podobném tomu, kde jsme svého času téměř ve finále porazili Brazílii, ale geniální Pelé nám v tom zabránil… „Pozor,“ zašeptal jsem jí, „to není jen stadion vítězství, to je i stadion, kde podobní vojáci zavraždili zpěváka Jaru. Prosím Ivo, nezpívej! Píseň není jen život, ale i smrt.“ Jenže ona chtěla zpívat. A vůbec ne Marseillaisu, ale obyčejnou píseň z Polabí. Takovou, jakou zpívaly žnečky v Přerově nad Labem. A začala ji zpívat. Stadion jako by ožil, když její hlas vyzpívával „Teče voda, teče…“ Ale tady voda netekla. Jen kdesi za námi byli vojáci a chtěli, aby nikdo nezpíval, protože zpívat znamená neválčit. Zakryl jsem jí ústa a nařídil běž… a běželi jsme, utíkali. Snad k řece, která klidně plynula jak Vltava, když její Svatojánské proudy zmizely pod několika metry přehrady, jež se nám najednou změnila v příboj Columbie, jež se prodírá z kanadských a amerických hor kamsi k Tichému oceánu a bere s sebou po jarních deštích kameny a stromy. Nic nebylo v klidu. My skákali přes kameny obtékanými vodou, protože za námi byli vojáci, kteří vykřikovali jméno „Iva“ a my stále nevěděli proč.
Na chvíli jsme jim utekli, schovali na zbytku půdy rozstříleného domu, odkud obyvatele vyštvaly helikoptéry vojáků s výsostnými znaky jedné velmoci, které prý patří svět. Chtěli jsme se milovat stejně jako tisíce či miliony jiných v době, kdy dokonce mlčí múzy. Život i tehdy si najde své uličky, aby nastínil své pokračování. Nemilovali jsme se však. Znovu hlas z megafonů vojáků dostihl nás až sem a my znovu po schodech neschodech se dali na útěk. Změnily se nám v točité schodiště vyhrazené muezzinům a pak v mauthausenské schody, na něž za námi vstoupila noha prvního vojáka. Neviděl nás. Skryli jsme se za kámen. Přešel nás tedy a my pak dál mohli prchat. Byli jsme najednou ve městě plném světel, kde lidé klidně chodili po ulici a nevšímali si nás trhanů, jejichž šaty byla umazané od země, k níž jsme se museli mnohokrát přitisknout, od řeky, která kromě čisté vody přinášela i bahno. Nevšímali si nás. Zastavili jsme na náměstí, snad to bylo v Paříži u sochy Republiky, anebo pod sochou Svobody v newyorském Hudsonském zálivu a Iva, cítíc se volná, mi začala do ucha zpívat Bocelliho světoznámou píseň, kterou jsme oba milovali. Jenže v tom světě se nesmělo zpívat. Inter armae silent musae. Mezi zbraněnim múzy nemají šanci a před námi se opět objevili vojáci s pokřikem „Iva, Iva…“ Proč právě ona, protože je jedna z milionů, kterým se chtělo zpívat, a zpívala si? Ne na jevištích, ale pro sebe a pro mne, na kůrech kostelů a mezi proletáři? Snad, možná, asi, vlastně ano. Tam, kde se válčí, se přece nesmí zpívat… A Iva zpívala. Chtělo se jí zpívat…
Utekli jsme, ono osvětlené město se s večerem změnilo v pevnost, protože letadla jakýchsi vojáků změnily nebe i zem v peklo. Běhali jsme mezi krátery a snažili se utéct. Jedna z bomb směřujících na most přes řeku, jakýsi Varvarinský most, z nějž se lidé ve dne dívali na tekoucí vody a spřádali své sny třeba i plné lásky. U jednoho z kráterů jsem zakopl. Iva, která byla kus přede mnou, mi zmizela kdesi v oblacích prachu z bomb a střel nalétajících letadel. A já ji ztratil. Začal jsem ji hledat. Jen její jméno z amplionů a megafonů vojáků jsem slyšel: „Iva, Iva, Iva…“ Stále ji hledali a i já ji hledal. Byl jsem před nimi. Letadla odletěla a byli jen vojáci. Vojáci táhnoucí pobořeným městem, kde minulá světla nahradily plameny. Vojáci v podivných uniformách, ale s reálnými zbraněmi.
A já hledal a hledal a stejně jako oni jsem křičel: „Ivo!“ Jen tón mého hlasu byl jiný. A nenacházel ji. Jen prach ze suti, oheň od bomb a jámy od trhavin. Chtělo se mi dokonce křičet: „Proboha, vojáci, to už se nesmí zpívat? A proč se vůbec válčí kvůli zpěvu? Proč se vůbec musí válčit, když lepší je milovat se…“
Za mnou však všude byli vojáci a já ji stále jen hledal a najít nemohl…
xxx
Vtom jsem se probudil. Vzpamatoval se. A sáhl vedle sebe. Iva tu byla a spala klidně. Ani jsem jí nemohl říci, co jsem „prožil“, kdesi v mozku mi najednou zněla slova písně „válka je vůl“. V té chvíli jsem je, holka, pochopil.
Autor: JAROSLAV KOJZAR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)