Píšeme si
   (k článku v O/K 42/2013)

   Moji rodiče, tak jako většina obyvatel města té doby, byli matrikoví katolíci, a tak jsem měla ve škole náboženství jako povinný vyučovací předmět. (Na vysvědčení bylo náboženství uvedeno na prvním místě.)
   V první třídě jsme se učili příběhům ze Starého zákona podle učebnice Biblická dějeprava. Vyprávěli jsme si a kreslili o stvoření světa, o Adamovi a Evě, o Kainovi a Abelovi. Pak přišel Noe a jeho archa. V učebnici byl obrázek potopy: Široko daleko se vzdouvá vodní hladina, až po obzor nic než voda. Jen v popředí ostrůvek země; na něm několik zoufalých matek zdvíhá a drží v hrůze nemluvňata nad hlavou. A voda stále stoupá a stoupá. Mých šest let nemohlo přijmout takovou míru bezcitnosti. Rozčílená a rozhořčená jsem prohlásila: „Ne, to by Bůh nedopustil.“
   Ve třetí třídě jsme se učili věrouku. Odříkávali jsme poučky z Katechismu. Stálo tam: „Křesťansky věřiti znamená všechno za pravdu míti, co Bůh zjevil a co církev svatá k věření předkládá.“ Mých devět let odmítlo, že nesmím přemýšlet o tom, co kdy a jak, komu a proč Bůh zjevil, ani o tom, jak se přesvědčím o správnosti a pravdivosti církevních výkladů. Církev je neomylná? A nač má člověk rozum?
   V páté třídě jsem byla u zpovědi. Klečíc ve zpovědnici, odříkala jsem obvyklé hříchy (nemodlila jsem se, nechodila jsem do kostela, jedla jsem v pátek maso) a čekala jsem na rozhřešení. Ale zpovědník s ním otálel. „A co šesté přikázání?“ ptal se. Odmítla jsem hříchy toho druhu. A tak byl konkrétnější, připomínal představy či skutky nedovolené tělesnosti. Naléhal, obměňoval svůj dotaz a mně se vybavovaly neslušné obrázky a nápisy na stěnách veřejných záchodků a neslušné anekdoty, které mezi mé vrstevníky přinášeli starší sourozenci. Mých jedenáct let odmítlo zabývat se oplzlostmi a bylo urážlivé, že zrovna kněz si chtěl o nich povídat. To byla moje poslední zpověď. K přijímání jsem již nešla.
   V pozdějších letech jsem četla publikace Volné myšlenky, knížky jako Mojžíš či Darwin nebo Drapperovy Dějiny konfliktů mezi náboženstvím a vědou. (Tuhle knížku, jak píše Fráňa Šrámek, si otevřenou držel pod bradou při přijímání „svaté hostie“ Jan Ratkin.) A vedla jsem horlivé rozepře se dvěma spolužáky, kteří byli věřící a v neděli při mši svaté vystupovali jako ministranti. Hádali jsme se denně cestou ze školy, co nám síly stačily, až mi jeden z nich řekl: „Proč tedy nevystoupíš z církve, když ničemu nevěříš?“ Opravdu, proč nevystoupím? A tak můj první samostatný čin po maturitě bylo vystoupení z církve.
   A teď pointa. Od chvíle, kdy jsem se osvobodila od povinnosti „křesťansky věřiti“, mohu číst Starý i Nový zákon se stejným zalíbením jako řecké báje a jako mýty a poesii všech známých národů dávnověku. Kulturní dědictví, které obdivuji, kterého si vážím, a které – místy – miluji.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]