Před několika lety jsem zase po nějaké době navštívil své rodné město.
A jak jsem kráčel po ulici komunistického sídliště, opět jsem si říkal, jak nádherné byty dostali po světovým kapitalismem vyvolané strašlivé světové válce tisíce rodin a jak je to někdy těžké vysvětlit českým lidem, kteří nemají vůbec ponětí o ubohé úrovni bydlení v „nejvyspělejším“ kapitalismu na zeměkouli, skrývajícím se před neobjektivními a pravicovými médii až na druhé straně zeměkoule na území ukradeném původním americkým obyvatelům.
Zase jsem šel třídou Budovatelů, kde jsem se narodil, a jen jsem v údivu pozoroval, jak se v záchvatu „uvědomělého revolučního antikomunismu“ změnil její název na Francouzskou třídu, i když neměla, nemá a nebude mít nic společného s Francií. Snad jen to, že se tehdejší architekti trochu inspirovali neuvěřitelně pokrokovou architekturou Le Corbusiera, která báječným způsobem spojovala užitečnost, funkčnost a zdravé komunitní bydlení s estetickou rovinou.
Při chůzi mi vrtalo hlavou, proč se pološíleně uvědomělým lidem po sametové revoluci znelíbilo nevinné slovo budovatel. Vždyť není nic špatného na budování bydlení pro lidi, na budování domů, na budování silnic, na budování výrobních zařízení, na budování lepšího, pro zeměkouli únosného způsobu života. A kdo buduje, je budovatel.
Jednou jsem namítl starostovi Slovan, jak se toto vybudované sídliště jmenuje, že když jim tak vadil název ulice třída Budovatelů, že ji měli přejmenovat na „třídu Budovatelů kapitalismu“. Jen na mě nechápavě a odpudivě hleděl, jako kdybych chtěl omlouvat budování totalitní společnosti za bývalého režimu a měl něco proti „realizování“ vyspělého kapitalismu. Ostatně, takhle to odskákala celá řada nevinných slov s politikou nemajících nic společného. Třeba slovo soudruh, předseda, schůze, jídelníček, brigáda a tak dále. Někdy jsou slova s upřímnou ideou popravena bez jakéhokoliv slitování. Vždyť jde přece o pokrok a novou „svobodu“ slov.
A jak se tak procházím po dnes nejžádanější rezidenční čtvrti v Plzni s velmi drahými byty, tak dojdu až na náměstí Bratří Synků. Končí tam městská tramvaj a jakoby se symbolicky obrací a vrací se proti svému bývalému směru a zase spěchá naprosto v extrémním protisměru do centra města, kde sídlí nový revoluční establišment, který se teď hrdě hlásí k ideálům totalitního kapitalismu a s bývalým totalitním komunismem nechce mít nic společného. Onehdy dokonce hrdě odkráčeli zástupci ODS z „meetingu“, na který přišli tisíci Západočechů zvolení komunisté. Totality se přece nemůžou špinit něčím, co jede opačným směrem, že?
A najednou jsem si všiml cedule, na které je napsán nový název náměstí: náměstí Milady Horákové. Ano, bratří Synkové byli zase znova popraveni nemilosrdným úsudkem dnešních revolucionářů, bratří Synkové, kteří bojovali proti nacistické totalitě za druhé světové války a byli za to nacisty popraveni, se znelíbili, protože to přeci byli komunisté.
A jak si tu novodobou ceduli prohlížím, tak jsem se začal šíleně smát tím smíchem, který vybuchuje a burácí, když vidí celou tu historickou a věčně se opakující komedii, tu komedii Dantova pekla, komedii boje Dona Quijota, komedii leninských revolucí, komedii válečných napadání kvůli ropným polím a současných amerických mučících táborů, komedii všech propagand a konečných řešení, komedii ideologických velekrutů a již zaručených a neochvějných pravd…
To jméno novodobé hrdinky a bojovnice za neochvějnou, dokonalou a již přece věčnou pravdu bylo totiž vytištěno jen na laciné plastikové fólii symbolizující pomíjivost a iluzi dnešní doby, symbolizující, jak si nový konzumní systém opravdu váží svých hrdinů. A ona fólie byla přelepena přes starý poctivě smaltovaný nápis se jmény bratří Synků. Ale jak přírodní elementy a zub času pracuje na všem, co lidé vybudovali, budují a budovat budou, tak se fólie začala oprýskávat a odlepovat a pod ní vylézala písmena pohřbených Synků.
Když jsem se vracel zpět ke svému bytu na třídě Budovatelů, podlehl jsem snad doposud největšímu hříchu uskutečněnému v Česku. Hříchu, za který mě všichni novodobí budovatelé totalitního kapitalismu proklejí. Hříchu, který mě ale začal po prohlédnutí oné cedule strašně lákat, hříchu, kterému se nedá odolat, protože víte, že je v harmonii s přírodními pudy, s časem celých věků, s touhou po poznání hlubších souvislostí… Hříchu, od kterého očekáváte, že vám pomůže pochopit, proč někteří obyčejní lidé zuřivě obhajují svoji dobu, své pravdy a vášnivě bojují za další definice „svobody“ a stále přelepují symboly střídajících se totalitních systémů. Lidé, kteří dnes zase podporují americká popravčí komanda a mučírny rozeseté po světě a lijí v zájmu vyšších principů vodu do plic dusícím se odpůrcům jejich „dnešní“ pravdy.
Kousíček od náměstí Milady Horákové je v řadovém sídlištním domě řadový vchod a vedle něj je řada obyčejných zvonků se jmény lidí, kteří si žijí své osudy, lidí, kteří také hřešili, aby se poté zase vraceli do svých postelí a probouzeli se v nových dobách.
A na jeden z těch zvonků jsem zazvonil na jméno velmi staré ženy, která by mi určitě mohla říct hodně o veletočích dob a zločinech, na kterých se podílela i ona. Ženy, která je z obyčejného masa a kostí.
Ještě pořád v uších národa zní její vášnivá obžaloba, když jako mladá, pro komunismus zapálená prokurátorka, namířila svůj prst na Miladu Horákovou a dostala ji až na šibenici.
Na tom zvonku je napsáno Ludmila Brožová-Polednová.
Ale jak už to tak bývá, nikdo mi neotevřel.
Autor: MILAN KOHOUT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |