Jemný, laskavý, s milým úsměvem. Takový je Karel Srp. Pracovitý. Tichý. S takovými vlastnostmi ideální tvor, se kterým by se dalo orat. Jenomže pozor! Neznám tvrdošíjnějšího, tvrdohlavějšího a neústupnějšího člověka, když se jedná o zásadní věci. To vám jistě potvrdí i příslušníci bezpečnosti nebo prokurátoři (ba i soudci) minulého režimu, kteří s ním nesčíslněkrát přišli do styku. Noblesní vystupování, noblesní chování. Přirozená elegance. Tedy nikoli kvůli odívání. Přirozená elegance ducha.
Je takový člověk schopný nenávisti? Je. Nenávidí manipulaci. Manipulaci mediální, politickou, manipulaci s fakty i s lidmi. Nejsem psycholog, ale mám trochu pocit, jestli to nesouvisí s raným dětstvím. Malý Karel žil tenkrát s českými rodiči chvíli ve Slobodnom slovenskom štáte. Se svými kamarády běhal ulicemi a vykřikoval protičeská hesla – Čecha do mecha, mecha do vody… Muselo to být správné, vždyť to vykřikovali všichni! Možná tam se zrodila nedůvěra ke všemu, co křičí všichni. A zřejmě i ta pro něho typická nenávist k davové manipulaci.
Karel Srp nebyl proti socialismu – byl proti karikatuře socialismu, která popírala ideály levicové filosofie, ideály levicové politiky. Není proti němu ani dnes. Jenomže to je jeho socialismus – odvozený od původního významu toho slova. Socialismus respektující svobodné názory, socialismus spravedlivý, socialismus v zájmu společnosti. Kdy se společnost stará o slabší, nenechá jim ubližovat ani ekonomicky, ani morálně. Zjednodušeným slovníkem tehdejších médií byl proti režimu. Tak jednoduché to ale nebylo. Nebyl jen proti tehdejšímu režimu. Karel Srp je proti všem režimům, které potlačují práva a důstojnost člověka. Nezávisle na tom, zda to bylo, je nebo bude. Možná ne náhodou ho dnešní média vidí téměř stejně jako ta minulá. Dokonce používají velmi podobná klišé.
Karel Srp je významnou postavou české kultury. Jeho cílem je objevovat umělecké talenty, podporovat je, ale především dávat prostor těm, kteří jsou alternativou oficiální kultury. Činnost Jazzové sekce, která je nástrojem jeho snah, vždycky podporoval a podporuje vlastními prostředky. Dříve většinou svých příjmů, dnes většinou svého důchodu. Mimochodem Karel málokdy vzpomíná na měsíce strávené v kriminále. Pokud někdy utrousí poznámku, je to spíš způsobeno roztrpčením nad fakturami za nájem a energie Jazzové sekce a provoz Rádia Hortus. Tehdy si často povzdechne nad přístupem soudce, který ho tenkrát odsoudil: „Kdyby mi býval dal osm let, které navrhoval prokurátor, a ne pitomých pár měsíců, mohl jsem dostat náhradu, která by sekci stačila.“ Zřejmě nemusím připomínat, že celé odškodnění za téměř dva roky věznění šlo na účet Jazzové sekce.
Karel Srp je náročný ve výběru kulturních aktivit sekce. Přímo podmínkou je, že se nejedná o umění pro umění. Musí tam být sdělení, poselství. Jinak ho to příliš nezajímá. Nemá vlastní umělecké ambice. Přitom by mohl mít. Je autorem několika knih a rozhodně to nejsou knihy špatné. Kdysi, když nutně potřeboval peníze (patrně zase pro Jazzovou sekci), náhodně narazil na literární soutěž o nejlepší povídku. Účastnil se pod cizím jménem. Vyhrál. Měl tehdy velkou radost. Ne kvůli osobnímu úspěchu – ty peníze opravdu potřeboval.
Karel Srp nebyl disidentem, protože mu bylo ublíženo. Byl disidentem pro své ideály. Zatím celý svůj život – a nepochybuji, že se to v dalších letech nezmění – zasvětil šíření svobodné kultury. Kdysi založil Jazzovou sekci. Tak ji tehdy pojmenovali, protože byla sekcí Společnosti mladé hudby. Ne nadlouho. Nejenom, že se osamostatnila. Šla skutečně vlastní cestou. Po letech úspěšné činnosti byla z moci úřední rozpuštěna. Důvody maně připomínají Sokrata. Kazila mládež. Dneska ji znáte pod názvem Jazzová sekce – Artforum. Její obnovení bylo podmíněno změnou názvu.
Karel miluje jazz. Proto sekci založil. Ale nikdy se její činnost nezúžila právě jenom na jazzovou hudbu. Stejnou lásku věnuje i například beatnické poezii. On je tím neúnavným popularizátorem jmen jako Ginsberg, Ferlinghetti, Jefferson. Když si dnes naladíte na internetu Rádio Hortus, najdete tam vedle komentářů k aktuálním politickým nebo kulturním otázkám, poznámkám k historii dávné i nedávné, také dokonalý přehled Karlových uměleckých lásek nebo alespoň hlubších sympatií.
Do povědomí veřejnosti – a zdaleka ne jenom mladé – vstoupila Jazzová sekce svou ediční činností. Nemá cenu vyjmenovávat všechny tituly. Jsou dávno rozebrané a v antikvariátu byste se nedoplatili. Za všechny bych připomněl nejúspěšnější. Jak jsem obsluhoval anglického krále. Bohumil Hrabal. Ne Karel Srp. Ten anglického krále nikdy neobsluhoval. Pouze anglického prince Charlese pohostil v sekci šálkem „dělnického kafe“. Nejenom tuto událost si můžete připomenout v neobyčejné toaletní galerii Jazzové sekce. Desítky významných tváří, spojených s historií i historkami posledních moc moc let. Ne vzpomínky. Impuls. Impuls k další práci.
Karel Srp je hluboce věřící člověk. Má ovšem své náboženství. Věří v ideály. V čestnost, věrnost názorům, poctivost, morálku. Hlavním bohem jeho panteonu je statečnost. Občanská statečnost.
Neznám na světě ocenění, kde bych zaváhal, zda mám na Karla Srpa pronést laudatum.
Karle, děkuji.
Autor: MARTIN HOUSKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |