Česká republika po mnoho století se při závažném rozhodování přikláněla na stranu mocných – a nakonec na to doplatila. Výjimkou z tohoto přihlašování se k mocným bylo období husitské; znamenalo společensko-kritickou iniciativu, vycházející z českého prostředí. Další takovou výjimkou byl obdivuhodný, vytrvalý, důsledný emancipační proces obrozenský. Obě tyto dějinné etapy jsou dnes nedoceňovány, ba přehlíženy; jde spíš o účelový přístup k českým dějinám, o záměrné akceptování jejich složek konzervativních, profeudálních, prokapitalistických.
Proto bude vhodné zmínit se alespoň okrajově o osobnostech a historických událostech českých dějin novější doby, které šly proti tomuto v podstatě zpátečnickému kurzu. Mám na mysli Josefa Dobrovského, představitele českého osvícenství a kriticismu; Františka Palackého, historika, estetika, reprezentanta klasicismu a preromantismu, uznávaného politického mluvčího českého národa; Karla Havlíčka Borovského, neohroženého svobodomyslného novináře; Jana Nerudu, básníka českého národního charakteru; Miroslava Tyrše, estetika, výtvarného kritika a iniciátora tělovýchovného branného hnutí sokolského, nacházejícího široký ohlas doma i v zahraničí, především slovanském, a Tomáše Garrique Masaryka, sociologa, realistického politika a bojovníka za českou státní samostatnost.
Chybou první republiky bylo, že po euforii, po dosažené národní a státní samostatnosti roku 1918 zcela změnila charakter revoluce národní a demokratické v letech 1918–1919 v státní zřízené buržoazně demokratické, odvozující svou suverenitu výlučně od západních velmocí: Francie, Anglie, USA. Teprve šířící postavení hitlerovského Německa, postupně překračujícího omezení uložené Německu versailleským mírem, přivedla Československo k poznání, že svou bezpečnost nutno opírat o Sovětský svaz, a tak posílit účinnost smlouvy československo-francouzské. Zanedlouho, po mnichovské krizi, se prokázalo, že západní mocnosti Československo zklamaly, zradily a opustily. Zatímco prokazatelně menšina aktivně podporovala mnichovanskou politiku, velká část českého národa antifašistického smýšlení volila různé formy odporu, na němž se podílela uměleckou tvorbou i řada československých spisovatelů, básníků i výtvarných umělců. Nebylo pravdivé tvrzení některých vedoucích českých politiků, konkrétně polistopadového prezidenta Václava Havla, že český národ jako celek se za fašistické okupace choval poměrně pasívně a proti ní se z velké části nevzepřel.
Mezi ty, kteří po nástupu Hitlera k moci vytušili ohrožení Československé republiky, patřil i Karel Čapek, jedna z největších osobností české literatury meziválečného období: prozaik a dramatik, novinář a esejista, autor knih pro děti, básník, překladatel a spisovatel.
Čapkovy první prózy byly psány spolu se starším bratrem Josefem Čapkem, stoupencem výtvarného expresionismu a kubismu (zatčeným v září 1939 německými okupanty a bez soudu vězněným po celou dobu války v několika koncentračních táborech; na samém konci války zahynul v koncentračním táboře Bergen-Belsenu na tyfovou epidemii).
Počátky Čapkovy tvůrčí činnosti jsou poznamenány uměleckou i myšlenkovou situací před 1. světovou válkou, charakterizovanou uměleckým vzepětím a hledáním, vědomím nutnosti sblížit umění se současným životem a negací současných směrů, na straně druhé krizí buržoazního myšlení, z níž pramenil filozofický antagonismus, iracionalismus a sociální pesimismus. Z ovzduší této doby si Čapek přináší intenzívní zájem a výboje současné vědy, techniky i kultury a zároveň sympatie k filozofickému relativismu a pragmatismu. Odtud také jeho zájem o všední život a jeho hrdinu „obyčejného člověka“, jež v jeho tvorbě představují dlouhou dobu jediné pozitivní hodnoty.
Pro tyto filozofické směry se Čapek dostává do střetu s levicovou kritikou (především s F. X. Šaldou, pro jeho samostatnou prvotinu Boží muka, vzniklou už v r. 1913, podstatná část dopsána v r. 1916 (in: Jiří Svoboda, Cesty a zastavení, Tilia, 2002).
Daleko horší útoky a urážky přicházely ze strany pravicových katolických autorů, a to v době, kdy byli ze strany těchto autorů napadáni i T. G. Masaryk a Edvard Beneš. Tak kupř. Jaroslav Durych, katolický autor, vojenský lékař v roce 1937 se otřel i o Čapkův zdravotní stav, jeho nezpůsobilost k vojenské službě, tedy klasifikaci „C“ . (Karel Čapek byl postižen od mládí Bechtěrerovou chorobou, vojenské služby tedy schopen nebyl.)
Ostré kritiky neušetřil K. Čapka a jeho hru Matka Josef Träger, divadelní a filmový kritik a teoretik, který po roce 1945 prošel tzv. očistným řízením, neboť byl účastníkem zájezdu novinářů a kulturních pracovníků do Třetí říše v r. 1940.
Přímo zlý a trapný nekrolog „věnoval“ Karlu Čapkovi Václav Renč, básník a překladatel, představitel spirituálního proudu české literatury, v němž označil Čapka jako „nepřítele č. 3“.
Karel Čapek umírá na údajný zápal plic 25. 12. 1938.
Nebylo smyslem mého příspěvku rozvíjet nesmírně obsáhlé dílo Karla Čapka, nýbrž připomenout smutnou skutečnost, že si nedokážeme – na rozdíl od mnoha jiných velkých národů – vážit odkazu vlastních významných osobností uměleckých i politických za jejich života. Teprve ruský vědec a čapkolog V. N. Nikolskij dal na srozuměnou těm, kteří Čapka zatracovali, jak velmi je tento autor v cizině ctěn a vážen.
Zdá se, že všechny nabyté dějinné zkušenosti jsou ztraceny nebo alespoň velká část z nich, a musejí mladší a mladou generací získány a osvojeny znovu.
Důkazem toho byly volby prezidenta republiky letošního roku. Nejen zmanipulovaná mládež, nýbrž i starší generace, která by snad měla mít povědomí, za jak těžkých podmínek došlo k vzniku Československé republiky; na český Hrad neměl proto přijít český prezident, nýbrž cizinec, předstírající vlastenectví a vztah k českému národu, aby znovu obnovil monarchii a prohabsburské tradice. Naštěstí se tak nestalo. Zatím ne.
Je omylem domnívat se, že v tzv. postkomunistických zemích všechny jejich současné nedostatky nebo většina z nich byly a jsou způsobeny uplynulými čtyřiceti lety budování socialismu. Pro českou pravici je příznačné, že podceňuje moc vědy a upřednostňuje moc peněz. Finančně znevýhodňuje běžné občany a kulturní pracovníky, zvýhodňuje naproti tomu pracovníky obchodu a bankovnictví.
Nedávno proběhly v České republice volby do Parlamentu. K výsledku voleb není co dodat, snad vyslovit jen podiv, že členové zkrachované předchozí vlády i vlád předchozích pochopili, jak rychle je třeba jednat ve vlastním zájmu, nikoli v zájmu občanů, a rychle přeběhnout do strany, odkud kyne opět zisk a peníze, tedy do strany, jež povede stát jako „firmu“.
Připomeňme v této souvislosti úvahu Karla Havlíčka Borovského na téma Strany politické z 2. 10. 1850, která ani dnes, v bezprostředním povolebním období, neztrácejí na aktuálnosti: „Chceš, aby mohlo několik ministrů dělat s celou zemí a s celým národem, co se jim líbí, aby všechno řídili potají, abys nikdy nevěděl, na čem jsi, aby mohli vést vojny pro každou maličkost, aby mohli vybírat vojáků, jak mnoho se jim líbí? … Jděte, pravím, dům od domu a ptejte se jednotlivých občanů takovým způsobem a počítejte je pak, kolik jich řekne, že to chtějí, a kolik řekne, že to nechtějí.“
Podivili by se nemálo ti, kteří za těžkých životních podmínek s velkým odříkáním, avšak s láskou k vlastnímu národu, budovali Československou republiku, společný stát Čechů a Slováků, kterak mnozí z těch, kteří po listopadu 1989 zahráli a hrají dosud absurdní politickou hru, dokázali rozdělit, rozprodat, rozkrást ještě před 23 lety spořádanou, nezadluženou Československou republiku? Jak dlouho jim dovolíme ještě v této „hře“ pokračovat?
A ptám se s mnoha jinými: Vy, kteří jste opět převlékli své politické „obleky“, vy, kteří tolik spěcháte zaujmout posty vysoké politiky, byli byste ochotni vykonávat svou politickou činnost za průměrný měsíční plat jako službu vlasti?
Autor: JAROSLAVA DVOŘÁKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |