Apokalyptické vidění světa je jedním z erbovních znamení současné kultury. Literatury, filmu, žurnalistiky a populární pseudokultury. Strach z katastrof a megakatastrof, panické čekání na cosi nevyhnutelného, relativně seriózní analýza astronomie i neomezeně (?) nespolehlivé výklady astrologické si tak nějak podávají ruce v očekávání či předjímání něčeho velmi hrůzného, co dokonce mělo být předpovězeno, prý Biblí nebo mayským kalendářem.
   Karel Sýs jest básník, o němž se dnes na školách učí, že byl „představitelem oficiální linie české poezie normalizační doby“a jeho „úpadek“ logicky pokračoval od osmdesátých let i po roce 1989, kdy „autor ztratil výsadní postavení básníka protěžovaného (sic, alespoň tak se vytěžuje) režimem“, a proto „polistopadovou realitu kritizoval z radikálně komunistických pozic“ (Literatura – přehled středoškolského učiva, edice Maturita, Třebíč 2007, 2. dotisk, s. 171). Ale jen v lepším případě se o něm alespoň nějak píše, protože většinou se mlčí, básník neexistuje – pro všechny „slušné“ lidi, ovšem.
   Soudě podle názvu jeho poslední sbírky APOKALYPSA PODLE JOBA (Příbram, Periskop 2013, fotografie František Dostál), tak se autor podle „slušných“ spisovatelů a kritiků opět vetřel do Literatury a lepších literárních Kruhů. Proud uměleckého a mediálního katastrofismu jej unesl jistě jen „díky“ tomu, že ještě „nevydýchal“, „neustál“ ztrátu prestiže kdysi výsadního a protežovaného a nomenklaturního a kolaborujícího básníka… Ale vážně: kdo sleduje vývoj a peripetie autorovy tvorby, ten si uvědomí, že mu nikdy o žádnou konjunkturu nešlo – a nejde. Že podobné vidění je vlastní např. už poémě a stejnojmenné sbírce ze samého začátku devadesátých let, tedy Píšu báseň zatímco za oknem padá muž; tehdy ji ovšem nebylo možno vydat ve svobodném Česku, vyšla tedy v Mnichově u Daniela Strože spolu s řadou dalších knížek dobových prohibit. A co jiného je esej Vymknuta z kloubů než varování před katastrofou, do níž se neřízeně (?) řítila československá společnost konce osmdesátých let, aby drtivý dopad oddálila, a dodnes oddaluje, vršícími se bilionovými dluhy.
   Co se jeho tvůrčí metody týče: někteří básníci a vypravěči chtějí vzbudit iluzi reality, pravděpodobné a logické, tzv. ji napodobují. To jsou realisté. Jiní chtějí, aby jejich dílo bylo modelem, předobrazem nového, žádoucího světa, milosti a harmonie. To jsou idealisté či moralisté. Jiní silně prožívají nepoměr mezi chtěným a skutečným; a to jsou romantici. Dalším se jeví skutečnost jako umělecká realita svého druhu, jako by život napodoboval nějaký umělý, třeba filmový, televizní nebo slovesný obraz (komu z nás někdy skutečnost nepřipadala jako cosi viděného či přečteného?). Jinému se slovesný umělec jeví jako pavouk, jenž tká slovesnou síť ze sebe a pro sebe (popřípadě proti někomu). Ten tká nové a nové ochranné pláště, onen buduje megastavby z cihliček fantazie, třetí se noří do tajů podvědomého bytí, čtvrtý kuje šavle a meče proti smějícímu se rozlezlému zlu, aby alespoň tím dal smysl čemusi dnes tak podezřelému a křehkému, jako je poezie. Karel Sýs je tím vším současně.
   Z hlediska techniky psaní tu vládne umění ironické parafráze, travestie, invektivy, pastiše nebo parodie, ale i citace, palinodie či parafráze, umění, které spíná a oživuje tragikomický postoj ke skutečnosti povýtce skutečnější než je jevový povrch slova v jeho banální funkci (označ, přikazuj, přej si, ptej se, skloň se atd.).
   Ano, „básník straní vyděděným“ (s. 175), a to je jeho největší prohřešek, který sytí a vážení neodpouštějí. I proto je Sýs irituje, když navíc snad neexistuje slovo, které by nebylo možno vepsat do těch nestejně dlouhých řádků, snad neexistuje figura nebo „přenesený význam“, jež by se vzpíraly přijaté metodě. Je to jistě dědictví avantgardy, programově levicové, které tak irituje strážce jediného správného myšlení a psaní o něm. Kritický plasmatický obraz se rozpíná do šíře i hloubky, je jakýmsi asociativním komentářem a meta-komentářem toho, co tvoří zkušenostní komplex dnešního člověka, dělníka stejně jako intelektuála, námezdně pracujícího stejně jako hazardního hráče na burze, pokud všichni kolektivně nestrčí hlavu do písku či se nenechají ukolébat mediálními krysaři.
   Do hotových vzorců daných veršem, frazeologismem, frází (nebo revolučním či kontrarevolučním heslem, nepleťme si ty pojmy!), metaforickým obrazem, symbolem, titulem etc. se s esteticky i ideologicky aktualizující tendencí vkládá nový motiv, příměr, slovo, tedy nový význam a smysl. Intertextualita je zde neviditelnou stíhačkou, čínským CRH380BL a raketovou válečnou ponorkou současně. Bleskovou rychlostí nás přenese kamkoliv, do míst důvěrně známých i zcela neznámých, ale nikdy ne vykonstruovaných: realita je ve schopnosti nabízet non-reálné produktivnější než leckterý podrážděný mozeček. Jeden zážeh improvizace, asociativní nápad, jedno obrácení optiky či převracení znamének, jedno zaostření či zveličení, rozostření (nebo vyostření?) detailu, to vše by mohlo být vynikající duševní hygienou, radostí pro radost, poeto-terapií. Pro básníka i pro čtenáře.
   Ovšem pro Karla Sýse a jeho čtenáře je poezie vždy také, ba především stanoviskem, stává se vyhraněným politickým názorem, v němž se jakoby paradoxně mísí judaismus s atheismem, marxismus se zednářstvím, individualismus s kolektivismem, Davidova hvězda se srpem a kladivem, třídní boj s touhou po harmonii bez válek a konfliktů, rozum s výsměchem chladně kalkulujícímu rozumu. Svět básní je nabitý impulzivností, chvějící se metaforičností místy surrealistickou (nebo spíše panoptikálně nadreálnou), rétoricky hlasitý volný verš tu koexistuje s tichou lyrikou, barbarství jde ruku v ruce s výsměchem rozlezlému a univerzalitu si nárokujícímu barbarství mejdinjúesejendelajz, dejme tomu kapitalistickému, jistě však patologickému a pyšně univerzalistickému (žijeme prý v nejlepším z možných světů a naše pravdy musí být celoplanetární!). Ostatně už samotný název sbírky může být paradox: apokalypsu „vidí“ svatý Jan přinášející hrůznou předpověď něčeho, co neovlivníme, co je nutné jako smrt, byť předznamená konečné vítězství dobra nad zlem. Job je naopak aktivní, přemýšlivý, hrdý muž, nikoli jen médium a pověřenec. Je obětí Boží nepředvídatelnosti a nepochopitelnosti, ale i potvrzením hodnoty vlastního člověčenství (v náboženské symbolice, ovšem). Ale naopak: Job – stejně jako básník – existuje jen tehdy a potud, když nemlčí, když se bouří, využívaje své svobodné vůle (srov. báseň Ahasver).
   Elementárními krůčky intertextové receptivní metody Sýsem uplatňované (onoho mezitextového navazování a odtud plynoucího odkazování – k realitě, i usouvztažňování – ke kulturní a politické tradici), jsou ona dětská vymazávání či připisování písmen do nějakého reklamního nebo výstražného sdělení, komické tiskové chyby (v článku si zařádil tiskařský šotek, se tomu říká) nebo pouhé překlepy. Avšak dětské krůčky ještě netvoří chůzi ani běh fantazie, natož pak bleskový sprint metafor básně, a před literární teorií se tak otevírá úkol „demontovat“ jejich tkáň a významovou potencialitu, ať již se Sýsovou optikou souhlasí či nikoliv, úkol analyzovat jejich techniku a zvláště sémiotiku.
   Zajímavé např. bude srovnat „prozaickou“ podobu jeho esejí a esejistických komentářů, které byly přeměněny, s využitím techniky přesahu, v básně, jež zpětně ozřejmují básnický základ (báseň v próze?) Sýsova umění prozaického eseje, také domněle jen chaotického a nekontrolovaného (srov. např. báseň Hrom a peklo, původně esej psaný pro Mezinárodní fórum Vyslanci Slovanstva v Bratislavě). A to se týká i techniky volného verše, jemuž dává Karel Sýs jednoznačně přednost: verši jen sporadicky rýmovanému a bez interpunkce, aktualizujícímu nejen přesah jako klíčovou kvalitu těch nestejně dlouhých řádků, ale i dvojí syntaktické vazby uvnitř nich, např. „i dandy režimu nedbalý elegán Abel Prieto“ lze číst jako „dandy režimu“ i jako „režimu nedbalý“; vlastně platí obojí.
   Vizte básníka, jenž nenaslouchá „řeči podobnosti“ (M. Foucault), ale mluví řečí podobností!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]