Bezdomovectví mnohé odjakživa něčím přitahovalo. Vždyť už indický princ Siddháratha opustil bohatství a nakonec se stal Buddhou: Chci vzít na sebe podobu putujícího mnicha a odejít z domova do bezdomovectví.“
Bezdomovci se, pravda, proti své vůli stali také nepohodlní učenci, filozofové, spisovatelé. Protágora za výrok „o bozích nevím, zda jsou, nebo nejsou“ vypověděli z Atén, zemřel ve vyhnanství, jeho spisy spálili. Bezdomovectví, úplnou nenáročnost na životní potřeby hlásali cynici, potulní filozofové a filozofky (vydávali se za ně také tuláci a žebráci). Známý cynik se jmenoval Peregrinus, což v překladu znamená doslova bezdomovec. Cynici se dobrovolně vzdávali bohatství. Krates z Théb rozdal milionový majetek chudým a putoval světem se ženou Hypparchiou a jejím bratrem Metroklem - oba byli aristokratického původu. I Diogénes pohrdl bohatstvím, bydlel v sudu, vtipkuje se, že za tím byla žena.
Nepohodlné autory posílali do vyhnanství také ve starém Římu, který dal barbarské Evropě právo, dlážděné cesty, záchody a víno (prý pro ně se Galové hnali přes Alpy). Vtipný a nadaný řečník Cassius po pětadvacetiletém vyhnanství na pustém ostrově, kde jej neměl kdo poslouchat, také zemřel. Básník Ovidius roky tesknil po Římě a marně se pokoušel o návrat.
Idea chudoby se pojila s duševním bohatstvím. Svatý člověk František z Assisi pohrdl pozemskými statky, putoval v oděvu bezdomovce a s holí v ruce (zatímco naši bezdomovci vláčejí napěchované igelitové tašky). Velcí myslitelé museli nejednou utéci před fanatismem, měnit místo pobytu. I patriarcha Evropy, vychytralý obránce rozumu Voltaire, žil na hranici dvou držav, aby měl v případě potřeby otevřenou únikovou cestu. V Meslierově testamentu uvádí, že tehdejší Francií putovalo více než milion žebravých mnichu, kteří si „nežili zle“. Dostojevský zvěčnil obraz náboženského poutníka, někdy až „jurodivého“, kterého s úctou přijímali v každém domě.
Putování světem bylo způsobem hledání obživy, zdokonalení v řemesle, šířením novinek, školou života. Z některých cestovatelů se stali uznávaní filozofové a naopak z filozofů se stali bezdomovci. Čelný představitel Vídeňského kroužku, který po tzv. lingvistickém obratu v jazykovědě zakotvil v „přirozeném jazyku“, Ludvig Wittgenstein, rozdal své miliony a vydal se světem, neměl stálé místo pobytu a oblékal se tak nedbale, že jej nejednou považovali za bezdomovce. Možná se jednalo o einsteinovskou touhu po „samochodectví“: „Jsem skutečný samochodec,“ píše Einstein, „jehož srdce nikdy nepatřilo státu ani vlasti, ani okruhu přátel, ani vlastní rodině, ale pociťovalo /…/ neutuchající pocit cizoty a potřebu samoty.“ Poustevníci, brahmíni, mudrci vždy vyhledávali samotu. Naši bezdomovci si však dokážou užít družnou zábavu v chládku pod stromy v parku nedaleko šenku.
O způsobech úniku ze společnosti přesvědčivě psal Erich Fromm. Zdá se, že dnes k nim přibyl nový fenomén. Jistěže, jde o sociální vzpouru, ať společnost vidí své rány, svoji prohnilost! Vzpoura si u nás každou zimu vyžádá desítky životů. Škoda, přeškoda, že nežijeme v zemi, kde vládne věčné léto!
Nedobrovolný únik však dělá z lidí filozofy. S údivem čteme knihy rozhovorů s bezdomovci. Má to sílu, připomíná to Gorkého Na dně! Lidé z ulice mluví jako znalci s vlastní filozofií. Ani v otřesných podmínkách neztrácejí optimismus. Optimisté sice nežijí tak dlouho jako pesimisté, ale zato lépe. Jsou chvíle, kdy jim našinec, zotročený povinnostmi a honbou za ziskem, může závidět.
Přeložila IVANKA DŽIUBOVÁ
Autor: VIERA ŠVENKOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |