„Život je tam, kde je lidské soužení a lidský boj,
na slunci a ve vichrech.“
Romain Rolland
„Ta vykouří denně na čtyřicet cigaret, sedává s chlapy u Zlaté hvězdy a maže tam s nima karty a hraje taky volejbal,“ řekli mu stručně na koupališti, když se na ni zeptal. A zcela nejstručněji k tomu dodali: „To je jen Jiřka z nemocnice…“
Šla kolem něj. Vlasy sčesány nazad, žluté lastexové plavky, koupací čepici v ruce. Zdravě opálené tělo, jemný krok sportovkyně, plný obličej s malinkými hnědavými pihami.
Slunce se ostře opíralo do lehátek. Horské lesy vydechovaly horkým jehličím žár letního odpoledne. Na chvíli zavřel oči, poslouchal odněkud z dálek kukačku a počítal její hlas.
Když je otevřel, stála vedle něj. Vrchní instrumentářka z okresní nemocnice – sestra Jiřina. Držela v náručí malinkého naháčka, bavila se s lidmi v jeho sousedství. Za chvíli si sedla na nedaleké lehátko. Ve sportovním pytli hledala nedlouho krabičku cigaret. Rozevřela ji. Nabídl jí zápalku. Připálila si a poděkovala zvláštním úsměvem.
Tak se seznámili.
Tak poprvé poznal Jiřinu.
Vídali se pak na koupališti velmi často. Když skončila službu, přijížděla na kole. Šlapala je naboso, v hnědých obnošených plátěnkách, v černém tričku a šedavých kalhotech.
V ruce se jí klátil sportovní pytel s tím nejnutnějším: plavkami, kapesníkem, peněženkou, cigaretami, knihou a zápalkami. Nic víc a nic méně tam nikdy nebylo.
Odpoledne v Orlických horách jsou plná slunce a vzduchu. Potoky nesou do nížin údolí studenou jiskrnou vodu. Lesy zvoní ptactvem a večer zní odněkud ze strání táhlý zpěv trampů a kytar, vane kouř vzdálených táboráků.
Přijedeš-li sem z daleké Prahy, je ti tu smutno a hledáš někoho, kdo ti bude blízký. Chodil zde s myslivci hlubokým údolím potoka Bavornice, sedával na výletních místech s montéry a zedníky, seznámil se s desítkami lidí. A pak vstoupila do jeho dnů Jiřina. Prostá, třiadvacetiletá žena.
Voněla syrovou zemí, nikotinem a bílým čepcem tichých sálů. Přišla sem přes Jaroměř, z Čapkova rodiště.
Zdravili spolu slunce, chodili hlubokým lesem, prodírali se mlázím, ostružiním a borůvčím. Brouzdali se lesními loukami a brodili se potoky. Byli veselí, ale i smutní.
Chodili vesnicemi i městem a vyprávěla mu o lidech. Všude ji znali. Kolika z nich pomohla, nad kolika se v horečkách a bolestech sklonila její tvář. Potkávala je na operačním sále, když jim pomáhala vracet se do života. Viděla vcházet novorozeňata cestou bolesti matek mezi nás a těm, kteří odcházeli, unaveni nemocí či stářím, zavřela navždy oči. V nejtěžších chvílích jim dala všechnu svoji něhu, lásku, trpělivost, měkkost a cit. Snad proto je tak tvrdá, stručná, přísná a někdy i zdánlivě mrzutá nejen vůči sobě, ale i k těm, které potkává za branou nemocnice.
Poznala nejen bolest svých pacientů, ale i bolest svoji.
Byli lidé, kteří jí vnutili korunu, dvě – a pak si šli stěžovat, že bere úplatky.
A přišli pacienti, které nemoc otupila a oblékala jim masku cynismu a beznaděje. Těm všem pomáhala, probouzela v nich usínající zájem o život. Rvala se s jejich nemocí spolu s nimi. Tak jako se to naučila vysoko v horách, napůl kluk a napůl holka, propůjčovala jim ochotně svoji vůli a jakoby i sílu svých malých, tvrdých pěstí.
Rozdávala lidem úsměvy, útěchu, ozbrojovala je nadějí. Skláněla se nad Honzíkem, který se zranil těžce na motocyklu – a Honzík viděl nad sebou tvář své mámy někde vysoko ve voňavých duchnách podhorské chalupy.
Hlídala děti lékařů a známých, bděla po nocích do těžkých dnů.
Čekala na lásku.
Přišla za ní na nemocniční lůžko. Seznámili se. Dozvěděla se příliš pozdě, že je ženatý. Znovu byla na sále, ale jako pacientka. Vzali jí maličké.
„Zabili,“ říkala, když na to nerada vzpomínala. Držela na své dlani malinké slunéčko sedmitečné. „Leť,“ zvedla je malíčkem vysoko, jako by s ním chtěla dosáhnout až k jeho velikému bratru na obloze.
To je Jiřina. Děvče, které se často nevyhýbá tvrdým slovům, vypouští je z úst s modravým dýmem cigaret. Děvče, které má z celé nemocnice nejšikovnější ruce a prsty.
Láska přišla za Jiřinou opět a znovu ji opustila.
Řekli si již, že se vezmou – a přece odešel. Nedlouho před svatbou si našel na Moravě jinou. Sdělil to Jiřině jen stručně, mezi dvěma malými stanicemi malinké lokálky.
Musela brzy zapomenout: přivezli popálenou holčičku, napůl utopeného dřevorubce, kterému rozdrtil strom nohu.
Opět červenaly bílé fáče krví a hnisem a světlo nad operačním sálem blikalo nepokojně: „Nevstupovat!“
Pod jejíma rukama přicházel, šel a odcházel život; šedavá sanitka se vracela z hor s lidmi, potřebujícími rychlou pomoc.
A zatímco děvčata v bílých šatech se nesla unyle tanečními parkety a saxofony s vyšeptalými hlasy zpěváků zpívaly, jak je krásné žít, barvil se bílý plášť Jiřiny často krví…
Nad Orlické hory se skláněly černé mraky, když se s Jiřinou loučili. Po vzdálené cestě hrkal traktor, z města zněl zvon a někdo vytruboval neuměle na křídlovku.
Byl v té chvíli rád, že někde vysoko v horách, kde se veverky prohánějí po stromech a datel mu ťukal ráno na okno, potkal ženu, která se rve tak statečně se životem. Že ještě žijí skromní, silní, krásní lidé, kteří pro lásku k druhým nemají dost času se rozhlédnout po svém vlastním životě a štěstí.
Jednoho z nich tady potkal.
Narodil se pro statečnost a život z něj udělal bojovnici. A přece neztratila nic ze své něhy, a když si naposledy tiskli ruce, zjihla a zteskněla a v jejích očích se rozlily slzy.
Měl ji rád. Protože b o j u j e život.
Bydlí sama v malém pokojíku, prostě jako voják. Široká pohovka, na stolku tiká čas červený budík. Ve světlé skříni visí dva páry šatů, několik svetříků, modrý balonový plášť do deště.
A ještě jsem tam zahlédl balíček fotografií. Byly v něm podobenky dvou chlapeckých tváří, sestra Jana, tatínek s maminkou, několik pohledů ze Svatoňovic. Pod nimi ležely tři knížky: Kuzněcov Legenda o řece, učebnice gynekologie pro zdravotní sestry a Rollandův Život Beethovena.
Jiřina miluje hudbu. Vážnou i jazz, při němž si ráda zatančí. Ale nenávidí samotu bez rádia a drzé klepání chodců na přízemní okno.
Ostatní sestry jsou vdané – a na svobodnou vyjde nejčastěji pohotovostní služba. Musí být po ruce, nablízku. Telefon doma a v kině není.
Je ale ve Zlaté hvězdě. Proto tam najdete Jiřinu nejčastěji. Sedává s řidiči, dělníky a kameníky. Občas se něčemu zasměje, ale většinou je vážná, dívá se daleko, za čtyři stěny sálu…
Toník Sezimů hladí u stolu něžně harmoniku a chlapci si zasněně pobrukují: „To je vono. Jako varhany…“ A protože tam za ní ještě nepřišla láska, jsou jí všichni ti chlapci stejně blízcí.
V tom malinkém pokojíku však nemá Jiřina nikoho. Nikoho, kdo by se na ni usmál, pohladil ji po tváři. Má však desítky dobrých lidí kolem sebe. A hluboké, přehluboké srdce. Každý, kdo ji poznal, do něj vložil jen svou bolest. Je jako bezedná studně. Co vše unese ten malý, ženský člověk! Jen láska k druhým mu dává sílu k životu…
Když se vlak rozjížděl na dalekou cestu do Prahy, zamával mu na malém nádražíčku červenobílý kapesník nemocnice. Z dalekého okna se vykláněla ta, která „vykouří denně na čtyřicet cigaret, sedává s chlapy u Zlaté hvězdy, maže tam s nima karty a hraje taky volejbal…“
Vlak dával sbohem horám. Bylo nádherné, letní odpoledne.
Několik bílých plachetnic mraků svítilo nad krajinou.
Dvě staré babky si povídaly pod rozkvetlými lipami u trati a těžké nákladní auto pofrkávalo u přejezdu.
Z otevřeného okna dílny za nimi někdo poslal píseň.
Vždy je smutno odjíždět. Ale tentokrát věděl, že v této nemocnici žije jeden zdravý a silný člověk.
Vlak se stáčel do lesa. Město se zvolna zavíralo dálkou…
Autor: KAREL AKSAMIT
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |