Pardubická spisovatelka Iva Tajovská, která působí v neziskové organizaci sociální sféry, vydala svoji pátou knihu pod názvem ODKLADIŠTĚ NÁRUČÍ (nakladatelství Erika Praha 4, 2013, 149 str.) Sluší se vyjmenovat knihy předchozí: Jepičí hvězdy (2006), Matky matek (2007), Pavučiny touhy (2009) a Jarmark obnažených duší (2010). Všechny dosavadní knihy autorky mají hluboký ponor do života lidí kolem ní a vypovídají i o ní samotné, o jejím smyslu pro spravedlnost a o nesmiřitelnosti s tím, co lidem ztrpčuje život. Nebojí se odhalit i záležitosti, o nichž se sice ví, ale mlčí se o nich, až to někdy vypadá, že to prostě bez nich nejde, což se samozřejmě těm, kteří je mají na svědomí, velice zamlouvá. Rozhodně to neberou jako svoji kladnou reklamu.
Ani v Odkladišti náručí se Tajovská od těchto lidských trápení neodchýlila. Jde o příběh, který nám zpočátku připadá jako idylka, když čteme o cestě zamilované dvojice po pobřeží USA, ale vnímavý čtenář z lecčehos brzy usoudí, že tam něco nehraje, a jak přibývají stránky, už téměř ví, že o idylku nepůjde. Z milého a úspěšného manažera Jarmila, k němuž se mladá žena jménem Zuzana upnula, se náhle stává člověk schopný všeho, bez ohledu na typ, jimž se předváděl doslova v rouše beránčím, aby se na jejich úkor obohatil. Spisovatelka nás vede křivolakou pěšinou k tomu, abychom uvěřili, že spravedlnost není slepá a není třeba čekat na bájné boží mlýny. Když podvodník nepřelstí vymahatele dluhů, ocitne se v nemocnici. Jeho chování se na čas změní, ale i to se později ukáže jako klam. To když se vynoří u odvolacího soudu a má znovu důvod k vítězným úsměvům, neboť jeho předchozí činy spláchla amnestie prezidenta republiky. Zuzana a její matka, které připravil o všechno a které žijí z minima, protože musí splácet dluhy, naši justici, natož pana prezidenta nezajímají, což je také častý jev naší současnosti.
Tajovská pilně využívá zkratky, utíná své vyprávění v přelomových místech, aby tím zdramatizovala své sdělení, nepochybně vybízí čtenáře, aby se plně soustředil a nic mu neuniklo, zkušeně ho provádí zlomovými částmi dobře vystavěného příběhu, nesporně nutí, aby se bouřil proti postavě, která je zcela bezcharakterní, bezostyšně okrádá důvěřivé ženy, které mu vyšly vstříc s otevřeným srdcem a moc se snaží, aby si udržely spřízněnou duši, jež je vytrhla z jejich dosavadního osamění. O to více pak omyl bolí.
Próza samozřejmě není pouze o podvodníkovi Jarmilovi, slovo dostává zamilovaná a dokonce až do psychiatrické léčebny uvržená Zuzana, její životem týraná matka, která si říkala: Aspoň že to Zuzance dopadlo, ale i sestra Hana, Jarmilovo dvojče se srdcem na dlani a myšlenkou: Kdo jiný má Jarmilovi pomoci než rodina.
Přes všechnu nechuť k lidem typu Jarmila a slepé spravedlnosti instituce, která by ji měla nekompromisně nastolovat, Odkladiště náručí nevyznívá docela pesimisticky, protože oběti v sobě nacházejí sílu se s těžkou situací přece jen vyrovnat. Ale je tomu tak vždy?
Autor: MILAN DUŠEK
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |