Seděl jsem na lavičce v parku. Byl krásný letní podvečer. Výjimečně jsem měl pro sebe chvilku odpočinku, a ač to nebylo mým zvykem, našel jsem si chvíli, kdy pod hradbami obepínajícími z této strany město jsem se jen díval kolem sebe, i když hlavou mi prolétávalo tisíce myšlenek. Skoro půldruhé hodiny do přednášky, do dalšího z mého tolik nabitého programu, jsem měl jen pro sebe, bez notebooku, bez poznámkového bloku, i když obojí jsem měl vedle sebe v kabele.
Asi po deseti minutách, když jsem si trochu zavzpomínal na chvíle před třiceti či více lety, kdy v těchto místech jsem se setkával s ženou svého srdce a pronášel „ty sladké nesmysly“, se vedle mne posadil bezdomovec. Onu lásku vzala voda, brzy poté se mi ztratila z mysli a já jí, jen ty hradby a lavičky tu zůstaly. Jako by se tady zastavil čas. A vlastně nezastavil?
Bezdomovec? Nebyl to jen moderní vandrák, který se chlubí všelijak splácenými svršky? Ne, byl to, musil to být – bezdomovec. Předtím k pomníku padlých z 1. světové války položil kytku v polích natrhaných květin. Seděl několik minut a pak, aniž bych mu dal příležitost k hovoru, mě oslovil.
„Sedávám tu často, ale vás jsem tu ještě neviděl,“ jeho slova byla to pro mne trochu překvapivá. Co na to říct? Že tady odpočívám?
„Jen jsem se v tom denním shonu na chvíli zastavil,“ nakonec jsem téměř vyhrkl.
„Také jsem se tak zastavoval,“ odvětil. „Teď už se nezastavuji. Nemám kam spěchat…“
Podíval jsem se na něho se zájmem. Zřejmě v mém pohledu byl takový otazník, že začal vyprávět…
Byl svářeč. Dobrý svářeč. Zvláště potrubí musí mít dobré svary. A to on uměl. Proto ho posílali do světa. Orenburg, slovenská údolí, Bulharsko, Indie… „Býval jsem několik měsíců z domu, ale vydělal jsem. Za minulého režimu a vlastně i krátce po listopadu. Se ženou, vlastně nebyla to má žena, jen družka – a to byla zřejmě zásadní chyba. Měli jsme se vzít, ale asi by to na věci nic nezměnilo…“
Milovali se. Dvanáct let tak žili. Domek, který obývali, patřil jí. Zdědila ho po rodičích. Nastěhoval se k ní brzy po jejím rozvodu. Muž prostě odešel za jinou, také syn se odstěhoval. Našel si práci na severu, v místě, kde se usídlil s novou rodinou jeho otec. Ji nechali samotnou.
„Víte, jednou jsme se potkali právě na této lavičce. Seděla a dívala se zamyšleně před sebe. Byl jsem trochu furiant a hned se rozhodl ji sbalit. Začal jsem se vytahovat – tehdy jsem přijel právě z Orenburgu… Nereagovala. Odsedla si a pak se zvedla. To mne rozčílilo a šel jsem za ní. Neodehnala mě. Byl jsem tehdy elegán, dobře oblečený, peněz dost. To ovšem nemohla vědět. Šli jsme vedle sebe a mlčeli. Když jsme přišli ke květinářství na náměstí, rychle jsem koupil pár kytek, dohnal ji a dal jí je. Podívala se na mě překvapeně, ale vzala je. A tak jsme došli až k jejímu domu. Beze slov. Protože tehdy jsem měl právě dovolenou a neměl žádné závazky, chodíval jsem k tomu jejímu domu často. Vyhlédl jsem si, kdy chodívala z práce, a byl tak neodbytný, že jednou mě pozvala dovnitř na kafe. Nebylo to hned. Trvalo to. A pak už šlo vše ráz na ráz a my zjistili, že se milujeme…“
Jenže do každého vztahu zasahuje něco negativního. I s jejich to tak bylo. Bývalý manžel si dál dělal nárok na její život. Syna, který už bydlel s jeho novou rodinou v malém domku na kraji severočeského města, vychoval k nenávisti k partneru své matky. Na počátku jejich vztahu občas přijel, později provokativně odmítal navštívit matku. Jen když můj partner byl na práci daleko od domova, přijížděl za ní. Ji to bolelo, ale dělat se s tím nic nemohlo. Byla tu nenávist živená zvenčí. Té nebylo možné dobře čelit.
„Ona se snažila. Hodně. Ale já byl pro syna živeného otcem někdo, kdo vnikl do jejich hájemství. Nepodařilo se jim mě vyhodit, ale způsobili stresy mé Katce. Měla srdeční potíže, léčila se. Dokonce byla na operaci. Ta chvíli pomohla, ale pak zase všechno šlo postaru, i když to nechtěla přiznat. Dělal jsem si starosti, ale do práce jsem musel, vydělával jsem dost. A stále mě posílali daleko. Říkal jsem si, že budu přijímat jen takové práce, které mi umožní podívat se častěji domů, ale neudělal jsem to. Byla to chyba…“
V září roku osmdesát devět ho poslali na sever Sibiře. Tady se nejlépe pracovalo na konci podzimu a v zimě, tedy pokud ta zima nebyla až příliš ruská. Nebyli komáři, nebylo bahno a těžká technika mohla v klidu roury dopravovat po mrznoucí zemi. Jen závazek zde být byl dlouhý – půl roku. Tehdy ještě nikdo nevěděl o mobilech, dopisy chodily se zpožděním a telefon v tomto prostředí byl jen výjimečný a navíc používán převážně služebně. Tak si s Katkou psali. Dopis míjel dopis, teprve z třetího se dozvídal, co se doma děje. Tak to trvalo měsíc, dva, tři… Pak najednou její dopisy přestaly docházet. Napřed se nad tím nijak nepodivil. Stávalo se, že sem za polární kruh kvůli počasí občas nedocházela pošta. A protože v té chvíli nebyl ani ve styku s českými kolegy, kteří se rozptýlili na další místa v tajze, nevěděl, zda nemají stejné potíže. To trvalo další měsíc. Jen jedno věděl, dokonce z ruských novin, že doma došlo k velikým politickým změnám. Docenit je však nedokázal.
„Úvazek mi skončil koncem února. Sice v těch podmínkách se skoro ani ‚vařit‘ nedalo, ale přece jen jsme úkol zvládli. Sbalili své věci a zamířili domů. I to nebyla krátká cesta… Rozvrácené Rusko, kde si každý dělal, co chce… Pane, nepřál bych vám vidět ten tehdejší rozval. Mnoho věcí se nám v Sovětském svazu nelíbilo. Mnoho. Bumážky, bumážky, bumážky. Elita měla všechno, ale to, co přišlo, daleko předstihlo minulost… A za takové situace jsme projížděli ze Sibiře až do Moskvy a pak už letadlem domů… Když jsem přijel do Olomouce, tak jsem ani zavazadla a dárky nebral s sebou, nechal jsem je v úschovně zavazadel na nádraží s tím, že si pro ně dojedu naším autem a spěchal domů. Domů?“
Autobusem se dostal do obce. Potkal několik sousedů, ale s nikým nemluvil. Jejich pohledy, které už tehdy se mu mohly zdát podivné, nevnímal. Byl plný touhy, plný očekávání, plný však i jakéhosi tušení, které nedovedl identifikovat.
Když přišel před jejich domek, jako by něco nebylo v pořádku. Co však? Byla zima, sníh před domem, z komína se kouřilo. Vytáhl klíč z kapsy, aby si otevřel branku, ale pak, nevěda proč, ho zase strčil zpět a zazvonil. Byla to chvilka napětí. Vteřiny ubíhaly. Zdálo se, jako by to byly minuty, než se otevřely dveře domu. Místo Katky se v nich však objevil její syn.
„Zastavil se u branky a bez pozdravu mi řekl: ‚Vaše věci jsou v garáži. Zabalili jsme je. Byl bych rád, abyste si je hned odvezl. Překážejí nám.‘“
Komu ‚nám‘, zeptal se můj soused a bál se, že uslyší i jméno Katky. Proč ho ale odvrhla? Proč?
„No přece mně, mé ženě, tátovi…“
„Ten tu je také?“
„Ano. Nyní tu bude žít s námi.“
„A Katka? Tvá máma?“
„Umřela. Už má po pohřbu.“
Kde leží, chtěl se zeptat.
„Urnu s jejím popelem máme tady a umístíme ji do našeho hrobu.“
Našeho? Kde je ten hrob? Mohl bych onu urnu uvidět? A nač vlastně zemřela? Otázky nemusel vyslovit. Syn odpověděl bez vyzvání.
„Měla slabé srdce a vy jste jí dodával…“
Já? Neměl síly, aby položil zmíněné otázky. Vtom se ve dveřích objevil exmanžel. Beze slova přešel ke garáži, k autu, které můj soused z lavičky koupil a mělo patřit jemu, otevřel beze slov dveře, zašel dovnitř a za malou chvíli odtud vyšel s dvěma pytli.
„Tady jsou vaše věci. Nic jsme si nenechali.“ Otevřel nájezdová vrata ke garáži a oba pytle skoro vyhodil na chodník. „Odneste si to. Překáží nám to tady.“
„V té chvíli jsem nebyl schopen slova. Otočil jsem se a ani nevím, jak jsem se dal skoro do poklusu, abych byl rychle pryč. Jen jsem slyšel, že na mě oba křičí, abych si své ’hadry‘ odnesl, že je jinak vyhodí…“
Jak dojel do Olomouce, nevěděl. Napřed myslel, že musí umřít, pak ale našel před hlavním nádražím chlapa, který měl podobný osud. Skončili s flaškou vodky. Ne první, ale ví bůh kolikátou. Měl z Ruska výdrž, ten druhý nikoli. Brzy už ležel v hale v koutě a nevěděl o sobě. Můj soused však neměl dost. Asi po třech dnech, jak říkal, nevěda co dělal, kde pil, vyzvedl své věci z úschovny a našel si lacinější hotel. Podnik, kde dosud pracoval, najednou nebyl potřebný. Ani ti svářeči. Dostali peníze, propouštěcí papír a řekli jim, ať počkají, než se najde nová práce, že je pak třeba znovu přijmou.
„Mně to bylo ale jedno. Stejně bych dal výpověď. Všechno mi připadalo nesmyslné. I ten operetní převrat, který si říkal ‚sametová revoluce‘. Peníze mi vydržely několik měsíců. Občas jsem se hodně i napil. Našel jsem podobně postižené kamarády. Každý měl sice jiný osud, ale dopadli jsme stejně. Byli jsme na ulici. Tehdy to ještě nebylo moderní, bezdomovectví bylo teprve v začátku.“
Po roce tedy přestal mít peníze. Musel z hotelu odejít. Kam ale? Neměl na výběr. Zůstal na ulici.
„V létě to šlo. Spával jsem po parcích a později s jedním kamarádem ve starém vybydleném činžáku. Pak nám ho zbourali a my se museli odstěhovat jinam. Spal jsem v několika desítkách zbořenin. Ze sociální podpory, kterou jsem si vyběhal, jsem mohl koupit nějaké to jídlo, zbylo na cigarety a i na krabicové víno.“
„Deset let takto žijete?“ podivil jsem se.
„Jak jinak? V zimě je to horší. Někdy se na mě dostane v nějaké ubytovně, nebo se prosmeknu na nádraží do zaparkovaného vagonu, anebo to zkouším na chodbě nějakého domu. I tak se nechá přečkat… V létě je to lepší…“
„A co hrob té vaší Katky? Zjistil jste, kde je?“
„Nezjistil. Často jsem v prvních letech chodíval k našemu domku – říkám mu stále náš – ale nikdy, ani o Dušičkách se mi nepodařilo nic zjistit. Jako by se její hrob propadl do země…“
Pak k „jeho domku“ přestal chodit. Stálo to peníze za autobus a těch neměl nazbyt. Navíc naděje, že by hrob objevil, se stále více ztrácela. Bylo mi úzko z jeho vyprávění. Bezdomovec zmlkl. Ani já jsem nic neřekl. Až když jsem už vstával, abych byl včas u svých povinností, jsem se na něj znovu obrátil. Tentokrát s otázkou: „Proč však nosíte květiny na pomník padlým z dávné minulosti? To mezi nimi máte nějakého příbuzného?“
„Ne, nemám,“ odpověděl. „Víte, to je tak. Každý týden sem nosím kytku. Dokonce i v zimě, i když stojí víc než ‚krabička‘. Už několik let. Ti, které napsali na kámen, nemají také nikde hrob. Příbuzní na ně mohou jen vzpomínat. A se mnou je to také tak. Neznám místo jejího spočinutí, nemohu jí nosit květiny. Stejně jako ti tam. A tak je nosím k nim. K lidem bez hrobu…“
Autor: JAROSLAV KOJZAR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |