Pro mne je čím dál větší záhadou, jak vznikají zákony, vyhlášky, ohlášky. Ještě včera jsem si představoval, jak vrcholná úřední, vládní, parlamentní i jiná důležitá místa, tedy po dnešku instituce, jednají v souladu s rozumem, potřebami lidí a celé země, o národu nemluvě, anžto česká politologie pojednává spíše o jeho postupném zániku. Nevím, proč bych neměl mluvit mateřským jazykem a učit své potomky českému jazyku, nebo že by hotentotštině?
Záhadný zákon ve mně probudil touhu seznámit se nejen s tím, jak se kácejí stromy, to už vím od malička, že se kácejí. Ale co s nimi, když překážejí, ohrožují člověka na chatě a zahradě. Víte, co dokáže takový blesk, když se trefí rovnou do špičky stromu? Co vám budu vykládat, jistě máte i vy své poznatky s údery z elektrizovaných mračen. Nám na zahradu právě taková špice spadla, co už dlouho vyhrožovala za plotem sousedů. Taky že jo! Prásk a už jsme ji měli na plotě. A co když se to stane i s naší borovicí, vzdálené necelé tři metry od střechy víkendice.
Dejme slovo zákonu, jenž se tím smrtelným problémem zaobírá. Jak jinak; slézat a kácet stromy není žádná sranda, dovídám se od zkušeného dřevorubce, mezinárodně oceněného vítěze. Kdyby jen od něho, ale právě pod jeho vlivem končím na odboru životního prostředí místního magistrátu. A už to úředně frčí. Cožpak papír, ten snese všecko, ale co moje duše, zaslouží si, aby se s ní zacházelo jako s fixkou? Tam, kde se soustřeďují údaje o kácení, narazím na nespravedlivý zákon. Oni si ho v tom upovídaném shromáždění na vrcholu České země vymysleli pěkně. Jak? Třídně pojato, jak to v naší vlasti tunelů, dálnic železnic, hřišť, heren a sexybarů probírají poslanci a jiní zastupitelé, podle jejich úředního zařazení.
Od roku 2013 smíte kácet jen tehdy, když vlastníte šumavské, krušnohorské a jiné hvozdy, tam můžete porážet, až se lesy přestávají zelenat.
Abych však nekecal jako v poslaneckém rozohnění, bylo mi milostivě dovoleno ten náš nebezpečný strom porazit taky. Nejprve jsem ovšem musel vyrazit na odbor, kde se káže o přírodě jako o zázraku planety. „Dobrý den“ a vstoupím do kanceláře, na níž nevidím nic vzácného, ta úřední byra se totiž svým způsobem nemění po celá století, až po ty dnešní časy. Vypadne ze mne: „Četl jsem v novinách, že ode dneška si mohu porazit strom podle potřeby, vyrostl na mém území, na mé zahradě.“
Jenže tentokrát mám smůlu, protože žijeme v jiné době, v níž zákony jako celá lidská historie se dá vykládat, kroutit, měnit, překládat, jak káže vykládač a příjemce zákona, poslanec, zastupitel, posléze i můj úředník zde na tomto slavném magistrátu. To si asi myslím jen já, nezasvěcenec. „Vážený pane,“ vnímám hlas za stolem, „nový zákon dovoluje kácet strom ve vzrostlé podobě, kolik měří ten váš v obvodu?“ Podívám se do záznamu a tlumočím odbornou míru svého dřevorubce „metr a šest centimetrů ve výšce jeden a tři centimetry od země“. Ochránce přírody naproti mně přísně vyřkne ortel: „Tak to ovšem musíte mít úřední souhlas. Od nás!“ Vykulím oči a ptám se: „Vždyť litera toho zákona mluví jasně,“ zabreptám v rozpacích jako nováček v lesnictví. Cituji svoji z novin vyčtenou verzi: „Strom na mé zahradě je můj!“ „Omyl, pane,“ zvučně jako v operetě podává místní referent svůj výklad, a už nepochybuju, že přesné znění nového zákona ovládá. Tuším, že jsem se pěkně ztrapnil. „Strom ve vašem případě podléhá správnímu výkladu, v tom případě přijatému tam nahoře. Poslouchejte dobře. Byl by váš v případě, že byste vlastnil se zahradou vilu.“
Dostávám lekci ze školy naší liberdemokracie. Však podobná slova slyším často. Zprava, ovšem nikoli podle pravidla pravé ruky, ale třídní politiky, té, ke které se hlásí na billboardech ta pravá strana. Zní: „Střední třído, braň se!“
Jenže ke které třídě asi náležím já, chatař se zahrádkou?
Autor: DALIMIL ZDEKOŠ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)