Po vydání Almanachu Ptáci z podzemí vysílá básník Vladimír Stibor do světa dobře edičně zvládnutou a příjemně citlivou grafikou Luciány Stiborové vyzdobenou knihu s názvem JEŘABINOVÉ HORY (vydal Milan Hodek v Hradci Králové v r. 2013). Jakkoli kresby v této knize nezvyklého formátu připomínají kaligrafií dávné tušové kresby čínského malířství, tak verše v této knize jsou ryzí poezií dnešního zralého muže a mohlo-li by se na jeho básnické ztvárnění veršů pohlížet jako na obraz, pak by byl namalován svěží a zručnou technikou „a la prima“ v zrychleném vjemu, v jasných a zářivých barvách.
Verše, které jsou psány především volným veršem, stojí svým naturelem pozoruhodně blízko poezii italského básníka Sandra Penny (1906–1977). Ač jsou si oba spisovatelé generačně i geograficky vzdáleni, u obou je rozpoznatelné, že jejich tvorba je podmíněna nepominutelnou životní zkušeností, která vede za pomoci vlastní rozvinuté imaginace a invence k smysluplnému počinu – k napsání básně.
Jak však kdysi říkával Vítězslav Nezval – není mnohdy lehké pro čtenáře vyladit svou mysl na silný výboj, na niterný vjem básníka, při kterém báseň vznikla. Nepochopení sdělení, kterou poesie přináší, prý není vina básníkova. I básnický zápis Vladimíra Stibora se může čtenáři mnohdy jevit jako snový, jako kdyby se básník i v této nové sbírce navracel po ose času zpět, do jakýchsi předchozích inkarnací, a to do dob v proudění času velmi vzdálených. Stejně tak, jako dávní keltští druidové třikrát obchází horu a věří, že ona bude jeho… navzdory smrti, kterou se chystá přelstít, zatímco z ocúnů vstávají ptáci. Ve všech jazycích vytlouká slova klínovým písmem a z potoka Cedron vybírá třísky nepotopitelných dřev. Je nosičem střepů i kamenů z Gilgamešova města a také klopýtá, potí se slzami Nilu. Poprvé vidí, jak si mladí válečníci potírají tělo psím sádlem, aby byli neuchopitelní.
Zdá se, že i on je ve svých verších mnohdy neuchopitelným, že takovým možná je i bez vlastního chtění. Přesto však v jeho básních silně zaznívá tón zdravého mužství, je jemným milencem, ženiným ochráncem když ona strádá, ale je i otcem a synem, jen občas přivírá oči a… létá, i když se připozdívá. Vždycky jsem cítil smrt, i nasládlé pižmo tlejících zmijí na lavičkách podél onkologie… Nedaleko měl díru ve zdi Mefisto…
Stejně jako dávný italský básník Sandro Penna, i Vladimír Stibor vyznává Zvláštní radost žít, i když život je pro něho bolest i rozkoš zároveň. (Či bolestná rozkoš, která je katalyzátorem tvorby?)
Vladimír Stibor zprostředkovává čtenáři ve svých vizích vstup do nadreality, která však je pro něho zcela reálným nosným médiem. Básně z tohoto živného substrátu sublimují a jsou mnohdy redukovány na významuplnou zkratku. Protože nám však nebývá dovoleno poznat přesný psychologický a mnohdy sociální kontext, dá se říci, že abstraktní anonymita jeho básně je mnohdy dráždivá. Asociace a zdařilé metafory se vynořují, mizí a básník nechává pochopení svého prožitku, zcela bez zábran, na míře vcítění pozorného čtenáře. Věcný kontext děje leží mnohdy daleko před básní a zvýrazňování děje plynule přechází do zamlčování okolností, což vytváří tajemství plné napětí. Lze se příjemně domýšlet souvislostí, dokazovat nevyslovené a tato adorace skrytého bytí, a též jakéhosi úspěšného náznaku, že jde o procházení vzdálenými inkarnacemi, zralého čtenáře jistě zajímavě vzruší a zaujme.
Co lze tedy na závěr popřát Vladimíru Stiborovi, který má za sebou dosti dlouhou, klopotnou a v dnešní, k poesii málo všímavé době, ve všech směrech náročnou cestu? Úspěšnou spisovatelskou cestu!
Popřejme mu tedy, aby niterný diktát nikdy neustal. A aby on nám, čtenářům stále svými verši osvětloval cestu kolem Jeřabinových hor …a také aby nám doléval konvice s čajem svěcenou vodou… než přiletí andělé…
Autor: ALENA KLÍMOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |