Německy píšící švýcarský dramatik Max Frisch patřil hlavně v šedesátých letech minulého století k oblíbeným divadelním autorům, který měl své výrazné místo i na českých jevištích. ANDORRA je jednou z jeho nejznámějších her; má blízko k Brechtově sociálně kritické tvorbě, originálně pracuje s modelovými situacemi, které zobecňují bolestné dobové problémy. Není náhodou, že synopsi připravované hry Frisch publikoval už roku 1946 (patnáct let před prvním uvedením dramatu), tedy bezprostředně po skončení druhé světové války, rozpoutané německými nacisty pod vlivem ideologie nadřazeného národa a hrůzně vybičovaného antisemitismu a jiných forem rasismu.
Dramaturgie Divadla na Vinohradech zřejmě vyšla z toho, že Frischovo poselství zůstává i po půlstoletí aktuální a že má co vyslovit i v podmínkách dnešního rozbouřeného světa. Autor sice zvolil jméno existujícího státu, ale jeho Andorra je zemí spíš symbolickou a metaforickou, podobně jako je tomu s mocným andorrským sousedem, Černou zemí.
Andorra má oproti agresivnímu a antisemitskému sousedovi pověst spořádané zemičky s těmi nejlepšími národními vlastnostmi. Učitel (hraje ho Václav Vydra) však má s ženou ze sousední země nemanželské dítě, což mu Andořany hlásaná morálka nedovolí přiznat. Proto svého Andriho (představovaného Ondřejem Brouskem) vydává za židovského sirotka z Černé země, jehož se velkoryse ujal. Má to velký význam pro vylepšení jeho pověsti a obrazu morální integrity, avšak Andri je díky tomu společenstvím vnímán prizmatem své „jinakosti“, na kterou si postupně zvyká, vžívá se do role i náboženský odlišného žida.
Když je Andorra mocným sousedem okupována, je Andri po rasové kontrole zavražděn. Stejně se jeho okolí zachová i k jeho vlastní matce, která přijede za ním a jeho otcem a která vadí tím, že je cizinka.
Občané Andorry se ukážou stejně nemorální a bezcharakterní jako obyvatelé sousední země. Dramatik je postupně nechává pronášet na předscéně obhajobné a silně alibistické proslovy, mající je zbavit odpovědnosti za smrt mladíka.
Režisér Martin Čičvák si poradil s některými úskalími starší dramatiky; hlavně zrychlil rytmus a spád, představení osvěžil metaforickým viděním, pohybem postav oživil celý prostor velkého jeviště. Herecké výkony se mu však nepodařilo sladit do jednotnější režijní linky. Velmi dobře zahraný Brouskův Andri, u něhož převážil civilní projev, jde jen těžko dohromady s Vydrovým přehráváním, které místy vyznívá dík hercovu obvyklému nasazování do komediálních rolí jako karikování tragické životní situace vnitřně rozervaného člověka. A do trojice protagonistů svým herectvím příliš nezapadá ani Ivana Uhlířová, která je ve své roli jaksi příliš zahleděná dovnitř postavy; důležité komunikační vazby s okolím nejsou přesvědčivé.
Vinohradská inscenace je však velmi důležitá, přesvědčuje o tom, že zdejší divadlo má širší možnosti jak zaujmout diváky, že na ně myslí i s velmi náročnými uměleckými projekty.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |