Koktavý název mé recenze knihy 1913 (Host, Brno 2013) není tisková nebo písařova chyba (jak si myslí můj počítač), ale pokus o nejstručnější charakteristiku roku, jehož ráz Florian Illies doluje z událostí a ze zážitků, představ, tužeb a skutků mužů a žen, považovaných za vnímavější a prozíravější než davy, z dokumentů o tom, jak žily jak osobnosti už tenkrát známé a dnes vážené, tak tehdy ještě neosobnosti, teprve později proslulé a zapsané různým způsobem do dějin. Rok 1913, rok před hroznou první světovou válkou, kdy tehdy nebo později slavní malíři, básníci, skladatelé, učenci, kritici, myslitelé nejen malovali, psali, komponovali, ctili se a znectívali navzájem, ale i trápili se v osobním životě, pachtili za chimérami a mýlili se i strefovali do černého ve svých představách o dalším roce a rocích, byl podle toho, co Illies namíchal z fakt už známých z obecných dějin, z dějin umění a myšlení a z životopisů slavných, ale také z dokumentů málo známých nebo dlouho téměř neznámých, z osobních deníků a dopisů, a navíc z toho, co se dá vyčíst mezi řádky a z narážek, jednak rokem velkých tvůrčích činů, jednak velké nejistoty, nervozity, více či méně utajovaných skandálů a také rokem, kdy se v jednom městě staré kulturní Evropy mohli potkávat a patrně potkávali protagonisté druhé světové války.
Illies v zájmu atraktivity vyštrachavší kdejakou senzaci roku staví svou kroniku „roku před“ na kontrapunktech. Dvanáctiletý Louis Armstrong se pokusí v New Orleansu dvojím výstřelem z kradeného revolveru „přivítat nový rok“, je šoupnut do polepšovny, a aby kluka uklidnili, strčí mu do rukou trumpetu, která vydá „ještě v ředitelově pracovně první teplé, divoké tóny“. O několik hodin dříve téže noci píše ve střední Evropě, v Praze, „dr. Franz Kafka, zaměstnanec Dělnické úrazové pojišťovny pro Království české“, do Berlína pětadvacetileté Felici Bauerové: „Právě dozněl půlnoční výstřel. Křik v ulici a na mostě. Zvuky zvonů a odbíjení hodin.“ Metoda ostrého střihu se v celé knize pojí s neméně dráždivou málo uctivou sumarizující dikcí: „V Paříži má premiéru Stravinského skladby Le sacre du printemps – Stravinskij poprvé spatří svou pozdější milenku Coco Chanel. Brecht se nudí ve škole a buší mu srdce. Proto začne básnit. Alma Mahlerová poprvé prchá před Oskarem Kokoschkou. Rilke se hádá s Rodinem a nedostane se k psaní.“
Tímto způsobem se zábavně dovídáme mnoho o už jmenovaných i o bratřích Mannech a o jejich homosexualitě, o profesoru Freudovi i doktoru Jungovi a napětí mezi nimi, o Bennovi, Traklovi, Wedekindovi, Musilovi i Jüngerovi, o Picassovi, Duchampovi, Grossovi, Feiningerovi, o rozpadu umělecké skupiny die Brücke, o Bergovi i Schönbergovi atd., o fatálních ženách doby a jejich vztazích s velkými muži soudobé kultury, ale také o „misantropu, sociopatu a učiteli matematiky mimo službu“ Oswaldu Spenglerovi, pracujícím na Zániku Západu, a na druhé straně o Karlu Krausovi, o rozhodnutí Rudolfa Steinera přenést antroposofickou centrálu z Berlína do Dornachu u Basileje, anebo o Albertu Schweitzerovi. Pointu pro knihu o roku 1913 našel autor v poznámce z deníku rakouského dramatika Artura Schnitzlera. Ten si 31. prosince 1913 zapsal: „Dopoledne jsem nadiktoval předběžně dokončenou novelu o šílenství, odpoledne toho posledního předválečného Silvestra četl knihu Richardy Huchové Velká válka v Německu, večer se pak u nich hrála ruleta a o půlnoci připíjelo na rok 1914“.
Těžiště knihy je ve sféře umění a kultury, Illiesovi však neuniklo, že na začátku roku 1913 píše ve vídeňské Zámecké 30 nedaleko Schönbrunnu Stalin svůj Marxismus a národnostní otázku a na procházkách v nedalekém zámeckém parku patrně potkává muže, s nímž se pak nikdy osobně nesetká, i když s ním uzavře pověstný pakt z léta 1939: do téhož parku rád chodíval i „ztroskotaný malíř, jehož nepřijali na akademii umění“, totiž Adolf Hitler. A nedosti na tom: ve Vídni tehdy pracuje „automechanik a odnedávna testovací jezdec společnosti Mercedes“ Josip Broz. Stalina a Hitlera nazývá Illies dvěma „největšími tyrany dvacátého století“; to je dnes už konvenční nivelizující nálepka; Tita však cejchuje jako jednoho „z nejodpornějších diktátorů“. A to už je zlovolná nálepka z prostředí, které Titoví přece nemůže odpustit, že se pod jeho vedením jediná menší evropská země až do konce války dokázala úspěšně bránit velkoněmecké rozpínavosti, že byla pak ze zemí hlásících se k socialismu nejsvobodnější, a pronásledovala-li koho, tedy především někdejší kolaboranty s nacisty a s okupanty.
I do výběru osobností a událostí, které Illies sleduje, se promítá jen zdánlivě už překonané zúžení obzoru na kulturní centra německá, rakouská a švýcarská plus něco málo Itálie a Paříž; nebýt Kafky, Praha by byla téměř celá mimo záběr, jako je mimo záběr česká kultura včetně Janáčka a kultura slovanská, z níž se dostává pozornosti jenom tomu, co už zapůsobilo v západní Evropě. To je dáno jistě ohledem na to, co už zná západoevropská kulturní veřejnost a o čem si ráda počte něco navíc. Chybí úsilí rozšířit tradičně zúžený obzor.
Škoda, že české vydání není vybaveno doslovem, který by aspoň upozornil na to, co se tehdy dělo v kultuře, umění a společnosti u nás a jak prožívaly poslední rok před první světovou české osobnosti.
Autor: MILAN BLAHYNKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |