Tento článek jsem poslal autorovi do e-republika (bez odpovědi) a také do Outsider Media, kde moji odpověď Pavlu Letkovi odmítli zveřejnit.
Na internetu (news.e-republika.cz, 15. 11. 2013) jsem si přečetl článek Pavla Letka Otazníky kolem Mnichovské dohody. Autor klade otázku, zda se máme stydět za to, že jsme – autorovými slovy – nerozpoutali světovou válku, jednoduše řečeno, zda se máme stydět za to, že jsme se podvolili bez boje mnichovskému diktátu. Odpovídá, že nikoli. S uvedeným článkem, pokud jde o Mnichovskou dohodu, lze v něčem souhlasit, v něčem asi i nesouhlasit, ale to není důvod, který mne vedl k napsání tohoto dopisu.
Pavel Letko, když popsal, za co se stydět nemusíme, mne šokoval tím, když na závěr napsal za co, dle jeho mínění, se stydět můžeme: „My se můžeme stydět za svůj postoj k Němcům v letech 1918 až 1938, kdy jsme jim nebyli ochotni přiznat stejná práva jako Čechům a Slovákům, a ještě mnohem více se můžeme stydět za to, že jsme po válce nechali většinu německých kojenců umřít hlady a se souhlasem politických vůdců jsme všeobecně přistupovali k Němcům způsobem dnes právem označovaným jako genocida, ale úplně nejvíc se můžeme stydět za to, že to nepřiznáme ani 68 let po těchto strašných událostech.“
Dnes přibývá těch, kteří se nesmířili s porážkou Německa za druhé světové války, popírají nebo zlehčují holocaust, z vyvolání druhé světové války obviňují Polsko nebo Československo, zpochybňují počty obětí koncentračních táborů, nadsazují (řádově) počty obětí odsunu, snaží se dokázat, že nebyl žádný divoký odsun, neboť vše prý organizovala a předem naplánovala československá vláda nebo prezident Beneš, Beneš je líčen jako naprostý zlosyn, za viníka první světové války označují Srbsko atd. Jistá americká historička napsala knihu Stát, který selhal. Ten stát, který selhal, nebylo Německo, jak by se dalo předpokládat, stát, který selhal, bylo dle autorky předválečné Československo. Na knihu vyšla nadšená recenze českého autora.
K článku pana Letka jen velice stručně. Ale mlčet nemůžu. Tedy:
Československo bylo v meziválečném období demokratický stát, v čele státu stál humanistický filosof Masaryk a později demokratický politik Beneš. Ten stát nebyl dokonalý, ale byl to stát postavený na občanských základech. Tedy žádné společenství založené na rasismu, antisemitismu, společné krvi, násilí. Žádný kmen – ale občanská společnost! Podle tehdy platné ústavy z roku 1920 (§128):
„Všichni státní občané republiky Československé jsou si před zákonem plně rovni a požívají stejných práv občanských a politických nehledíc k tomu, jaké jsou rasy, jazyka nebo náboženství… Rozdíl v náboženství, víře, vyznání a jazyku není žádnému občanu republiky Československé v mezích všeobecných zákonů na závadu, zejména pokud jde o přístup do veřejné služby, k úřadům a hodnostem, aneb pokud jde o vykonávání jakékoli živnosti nebo povolání…“
Čeští Němci vznik Československa v roce 1918 nepřijali, žádali o připojení k Rakousku (když nebylo možné připojit se k Německu), nemohli se smířit se ztrátou nadřazeného postavení („Němci se vůči malým slovanským národům považovali za nadřazené“ – Golo Mann v Dějinách Německa, Český spisovatel, 1993), které dříve měli. Nabízená místa ve vládě přijali až v roce 1926.
Česko-německý spor vyplýval především z odlišné politické kultury. „Češi požadovali samostatnost ne ve jménu české rasy, ale jménem svobody historických zemí, tedy jménem politické ideje“ (Emanuel Rádl: O německé revoluci, vydal Masarykův ústav 2003). Národ v tomto pojetí je chápán jako dílo lidského ducha, nikoliv přírody nebo mystického boha. V německém pojetí byly národy chápány jako národní kmeny. Dle nacistické ideologie je národ absolutno, „jest samým bohem … a Němec je součástí toho božství“ (E. Rádl). Již na počátku 19. století vlivný filosof J. G. Fichte (1762–1814) píše, že národ je především normou, jíž má jednotlivec bezpodmínečně sloužit. Požaduje výchovu národa k národní pospolitosti. Jeho mladší krajan Friedrich Schlegel (1772–1829) pravil: „Pojem národ znamená, že všichni členové mají tvořit jakoby jediné individuum.“ (Jan Mertl: Z dějin politického myšlení, Orbis, 1943). Oproti tomu český spisovatel Jan Kollár (1793–1852) prohlašuje: „A zvoláš-li Slovan, ať se ti ozve člověk!“ Vývoj v Evropě po francouzské revoluci (volnost – rovnost – bratrství) začal se obracet k pojetí člověka jako občana. Místo nevolníka přicházel (ovšem velmi pomalu) občan, kterého zajímala jeho politická a později i sociální práva.
Zakladatelé československého státu („krasoduchové“ podle Golo Manna; lepší krasoduchové než gauneři, namítám já) kladli důraz na „filozofický a mravní princip, kde subjektem politického života je člověk, individuum v jeho člověctví, ne strana, ne třída, také nikoliv jenom národ…“ (E. Beneš v projevu ke studentům 15. 1. 1938). V Německu se vývoj ubíral jinou cestou, takže např. dle německé výmarské ústavy (která se formálně hlásila k demokracii) byl středem všeho nikoliv občan, ale Němec. (E. Broklová: Politická kultura německých aktivistických stran v Československu, Karolinum, 1999).
S rostoucí silou nacistického hnutí v Německu klesaly i u nás naděje na uspokojení německých požadavků (potřebujeme padesát let nerušeného vývoje, tvrdil Masaryk). V této situaci žádné vstřícné kroky Čechů se nemohly setkat s úspěchem. „Dohoda o vzájemném nezničení dvou společenství s rozdílnou politickou kulturou,…kterou za určitých vnitropolitických a mezinárodních okolností uzavřeli Češi a Němci, aniž odstranili rozdíly v zásadních stanoviscích, přestala platit“(E. Broklová, 1999).
„…Čeští Němci svým velkoněmectvím a ještě více všeněmeckým postojem byli hrobaři Rakouska a předchůdci nacismu… Nacismus se nezrodil v Prusku, ale v Sudetech.“ (Milan Hübl, v knize Češi, Slováci a jejich sousedé, Naše vojsko, 1991).
Karel Čapek: „Asistujeme jednomu z největších kulturních debaklů v dějinách světa; jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly; prosím, celý národ s universitními profesory, faráři, literáty, lékaři, a právníky.“ (Marsyas, 1934). „I kdyby byl československý stát vydržoval v hojnosti celé tři miliony na své útraty, byl by si Hitler nalezl výmluvu k útoku na Československo, neboť stálo Německu v cestě…“ (Montague Compton MacKenzie v knize E. Beneš, Družstevní práce, 1947).
Nemyslím si, že bychom se měli za svůj postoj k Němcům v letech 1918–1938 stydět.
Poválečný odsun Němců proběhl v řadě jiných zemí, nejen v ČSR. Důvody odsunu jsou dostatečně známé. Německé menšiny nebyly loajální k zemi, ve které žily, a jejich údajný útisk sloužil Hitlerovi k vyvolání války. Nejen v ČSR, ale i jinde se odsun bohužel neobešel bez násilí, k násilí na Němcích docházelo už na konci války. Je známo, že britští a američtí vojáci při osvobozování koncentračních táborů, kde po tom, co spatřili, v některých případech postříleli každého, kdo měl na sobě německou uniformu (Václav Houžvička, Návraty sudetské otázky, Karolinum, 2005). K násilí docházelo i v Polsku, Francii, Dánsku, Belgii, Jugoslávii a jinde (V. Houžvička, 2005).
U nás šlo především o tzv. divoký odsun, který začal v dubnu a květnu 1945 a skončil v létě stejného roku. Československý stát proti pogromům na Němce měl zasáhnout, žádný rozumný člověk toto násilí nebude hájit, otázkou ovšem je, zda předchozí okupací rozvrácená republika měla dostatek sil rozpoutané násilí zastavit. Je třeba konstatovat, že rozsah německého nacistického násilí za války (kterou nacisté vyvolali a která dle Wikipedie stála životy na 60 milionů lidí) byl mnohem a mnohem větší (co do rozsahu, i co do krutosti) než poválečné násilí na Němcích kdekoliv.
Řádný a organizovaný„odsun připravila Mezispojenecká komise v Německu… Československo odsun nezpůsobilo a nemá za něj odpovědnost. Odsun se konal pod dohledem Mezispojenecké komise a Československu se dostalo uznání za jeho humánní provedení“ (Prof. George E. Glos, Literární noviny 29/18. 7. 2013).
Označovat poválečný odsun Němců za genocidu je neuvěřitelná nehoráznost, nedůstojná inteligentního člověka. Nevím, zda Pavel Letko píše z neznalosti, naivity nebo nevědomosti. V každém případě bychom k těmto „názorům“ mlčet neměli.
Autor: JAN MAKOVIČKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |