Na koncertech i vernisážích bývají tzv. předskokani.
   Zdá se to být výhoda. Dořeknete jen to, na co předřečník zapomněl.
   Ale taky nevýhoda, když řekne všecko a vyfoukne vám vítr z plachet.
   Ostatně je tak i tak těžké mluvit o křehkých kresbách – slovo je příliš těžkopádné, sklouzne snadno k popisu toho, co všichni vidí a dokonce lépe vidí, k vysvětlování něčeho, co nesmí být řečeno po lopatě.
   Evě Fišerové zahajuji už třetí výstavu a připadá mi, že už jsem všechno řekl.
   Ale to by snad platilo jen tenkrát, kdyby se její umělecká tvorba nevyvíjela.
   Eva pokročila?
   Nevím, vždyť nejlepší malíři malují pořád jeden a tentýž obraz. Nemyslím teď na Lhotákovy balony a červené míčky, které vzlétaly snad z každé jeho louky. Myslím na niterné ustrojení, které člověka nutká malovat v tisíci kyticích jednu květinu, v tisících tváří objevit tu jedinou, která musí na kresbě nebo obraze přežít.
   Malování, stejně jako psaní, je posedlost, a platí to i o malování Evy Fišerové, i kdyby vám stokrát tvrdila pravý opak. Tvůrce to často ani nepozoruje, domnívá se – a má svým způsobem pravdu – že zachycuje svět v jeho pestrosti. Ano, svět je pestrý, aspoň na první pohled, na pohled neozbrojených očí, ale pod pláštíkem povrchů a v hloubi obsahů kolují uniformní elektrony, protony a neutrony.
   I Hamletova slova jsou sestavena z pouhých 26 písmen. V češtině jich proti angličtině máme o 15 víc a ř navíc, abychom mohli řinčet zbraněmi, když nám cizina sáhne na spřežky! A z takového mála musí vzejít tolik básní, které se nepodobají jedna druhé!
   A kolik máme k dispozici not? Jenom sedm a k tomu nějaké ty křížky a pár béček. A přece se žádná melodie hodná toho jména neopakuje. Osudová? Tatatatá, tatatatá…
   Ani barev není nekonečně, všechny se vejdou do duhy. A přece modří je tolik, kolik je obloh nad námi. A komu se nelení, najde v každém parku tisíc zelení!
   A tak na nás ze stěn vyzařují Eviny kytice, tváře, vázy, jako by chtěly přezářit skoupé osvětlení této chodby.
   Plní tak nenahraditelnou roli malířství – vnést akord radosti do nuzné šedi a nakažlivé nudy lakotné doby, která rezignovala na šíření světla a zlatému teleti holduje potmě.
   (Z vernisáže kreseb Evy Fišerové v Galerii Futura)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]