Dostal jsem otázku, jak se mi, z dálky ontarijského maloměsta, jeví česká kultura. Jenže, co to sousloví vlastně znamená? A stačí napsat o několika představeních nebo výstavách, které jsem během krátkých pobytů v Praze navštívil? Asi ne, protože se mi nechce zakrývat nekulturnost, která českou společností vládne.
Kdysi jsem jezdil na prázdniny do Bystrého u Poličky. Narodila se tam moje maminka a Vojtěch Jasný tam o mnoho let později natočil slavný film o rodácích. Pamatuji se na nepříliš velkou kuchyň s klenutým stropem, kde se po práci scházeli lidé jen tak na kus řeči. Mluvilo se tam o všem, o práci, o politice i o kultuře. Tenkrát lidi hodně četli a bylo to vidět. A ptali se. Zajímalo je, jak se na ně díváme zvenku.
S odstupem času si uvědomuji, že tenkrát byla daleko větší soudržnost mezi lidmi. I to je projev kulturnosti. Jasného film byl zavřen do trezoru, přestože výjimečným způsobem popsal konflikt mezi odcházejícím a nastupujícím světem, aby v závěru naznačil, že se přátelství mezi lidmi v oné vesnici zase začalo vracet tam, kde mělo být. Zcela symbolicky byla politická tragédie vystřídána osobní, nepolitickou tragédií postavy, kterou hrál Menšík. Film byl zavřen do trezoru nejspíš proto, že se tehdejší moc bála, že zobrazený konflikt znovu rozpoutá již překonané vášně.
Letos jsem si z YouTube pouštěl Menšíkovy Silvestry. Fascinovalo mě publikum, které předstíralo, že se ohromě baví. Před i po Antichartě, vše jedno. Byl to nepochybně zvláštní druh protestu proti tehdejšímu režimu. Přeživší celebrity se k usilovné nenávisti proti režimu hlásí až teď, ale málokdo jim to věří. Úspěšně ale splývají s posametovou nekulturností, kterou společnost zhrubla.
Před dvěma lety jsem viděl krásnou, bohužel posmrtnou výstavu Jana Reicha. Jeho fotografie převáděly do jiné roviny známý výrok Rudolfa Hrušínského ze Slavnosti sněženek: „Jak by tady bylo krásně, kdyby tady nebyly ty strašný vosy“. Absence lidí v Reichových fotografiích vypovídá to samé o Praze. Jak je krásná a jak kulturní by mohla být…
Když zemřel Pavel Bobek, psalo se o tom, jak nenáviděl komunisty a jak komunisté nenáviděli rock and roll. Dovolím si v této souvislosti upozornit na článek o historii rocku, uveřejněný na serveru Aces and Eights. Zde je výňatek:
„… Rodiče a pastoři se domnívali, že rock´n´roll byl příčinou sociálních problémů národa a hnutí mladých.
Některé rozhlasové stanice pod tlakem náboženských skupin (většinou v tak zvaném Bible Belt, který zahrnuje jihovýchod a střed USA), věřily, že černošská hudba a její odnož rock´n´roll, byly součástí komunistické konspirace ovlivnit mozky mladých lidí v Americe; následné veřejné ničení nenáviděných gramofonových desek připomínalo nacistické hranice na konci třicátých let.
Na konci padesátých let byla v USA zrušena řada rockových koncertů pod záminkou, že policie 'nemohla zaručit bezpečnost publika'. Zatímco rodiče pokračovali v boji proti rockové hudbě, její přitažlivost rostla mezi mladými posluchači.
… Hudebníci uchvacovali teenagery písněmi, které vytvářely pocit neomezené svobody, což bylo v padesátých letech odvážné. Je zázrak, že v době náboženského fanatismu, rasových problémů a McCarthyismu, rock´n´roll vůbec přežil, ale jak Danny a The Juniors ve svém hitu zpívali, 'Rock and Roll tady zůstane'.“
To je přece fascinující – rock jako komunistická konspirace! Jenže co čekat od rasově segregované společnosti, která teprve čekala na sen Martina Luthera Kinga Jr.
Bobek prý přes veškeré tlaky režimu zpíval anglicky. Jenže on sám připustil, že jeho kamarádi textaři mají pravdu, že mu české publikum nerozumí a že by měl zpívat jejich české texty. Tak vznikla textařská škola reprezentovaná Rytířem, Vrbou, Krečmarem a mnoha dalšími.
V kulturní společnosti by tyto věci byly všeobecně známé. V Česku se o nich raději mlčí. Uznat, že hlavní Bobkův přínos české kultuře je v tom, že přestal zpívat anglicky, by znemožnilo pokazování na to, že byl za angličtinu nenáviděn.
Teď je v módě posmívat se minulosti. V takové atmosféře nutně upadá kultura i kulturnost. Nejsou následníci hereckých velikánů, k nevidění jsou nástupci spisovatelů a režisérů z šedesátých let. Nepřišla nová kvalita, která by odrážela demokracii, svobodu slova a všechny ty posametové výdobytky. Je to jako se sportem, jemuž odešla stará garda, a junioři na sobě příliš nepracují.
Je těžké psát o kultuře v zemi, kde se prostředníček vztyčuje v parlamentu či jako vrchol umění na Vltavě.
Je těžké psát o kultuře v zemi, která barbarsky neudržuje anebo bourá stavby jen proto, že vznikly před sametem.
Je těžké psát o kultuře v zemi, kde autor plastikového prostředníku symbolizuje úpadek kulturnosti svým zhodnocením vánočního projevu prezidenta republiky:
„Nejsem perverzní masochista, abych si užíval pohled na takovéto nízkopudové zvrácenosti. A informační hodnota výše zmíněného mě zajímala asi jako Putinova stolice.“
Autor: JIŘÍ JÍROVEC
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |