Je prostou pravdou, že okouzlit druhé může jen ten, kdo umí užasnout nad krásou a dát se okouzlit. To je případ Jiřího Všetečky. Umělce, který spojuje rafinovanost technických prostředků s oproštěností, prostotou, bezprostředností pohledu. Tématem Jiřího Všetečky, ať už fotografuje cokoliv, je člověk a skutečnost. On hledá novou tvář skutečnosti, zbavuje ji všednosti, staví ji do nových, naprosto nečekaných souvislostí, nutí ji stejně jako jeho milovaný Nezval mluvit zázračnou, magickou řečí. Opakovaným zaříkáváním své tvorby ji vede k otevření pokladů. Jiří Všetečka skutečnost nezobrazuje, on ji tvoří. Jeho objekty jsou vždy objekty, za kterými je cítit člověk, jeho podoby města jsou mapováním stavů a podob duše. Všetečka svým uměním dokáže skloubit i ty nejostřejší protiklady: složitost obrazu i prostotu, dobrotu srdce i nesmlouvavost a rozhodnost bojovníka. Jako Nezval, i on chce svým uměním zachytit přesně vše, „co nemá píšťal ani jazyka“.
Když jsem mluvil o inspiraci Nezvalem, souzní mi také s inspirací jiným básníkem Prahy - Jakubem Schikanederem (1855-1924). Schikaneder by mohl být nazván malířem rozhraní, stejně jako Všetečka fotografem rozhraní. Rozhraní mezi světlem a tmou, dnem a nocí, světem přírody a světem člověka, vnitřním a vnějším: Schikaneder maloval obrazy prázdných míst, pokojů, kde nikdo není, a přece víme, že se tam někdo vrátí, že tam někdo opět bude nebo poblíž je. Stejně tak za Všetečkovými obrazy města jsou vždy lidé, kteří tam nutně patří. Proč mluvím o rozhraní? Protože moderní člověk je vždy v situaci rozhraní, jeho situace není nikdy jednoznačná.
Rád bych se ještě zmínil o dvou zajímavých rysech Všetečkových obrazů. Předně je to mlha, která u něho hraje zvláštní roli. Z malířů ji výrazně používal už Turner. Mlha dává prostor lidské představivosti, která může obrazy dotvářet po svém. Je to tak trochu výzva ke spoluúčasti diváka. Navíc u Všetečky doklad, že promýšlení a procítění Nezvala u něho není jen okrajová věc. Posuďte sami: už v první sbírce Most má Nezval nádherné spojení: „Den je mlhou užaslý“. A v téže sbírce: „To mlha roztáčí zvonivé stuhy / A zacinkotala/ O vlídnou štěpnici pousínajících víček boží duhy“. Je jasné, že nastavenost duše obou autorů, básníka a fotografa je shodná.
Poslední poznámka se týká role světla ve Všetečkových obrazech. Zde by bylo možno se vracet k jiné Všetečkově lásce, ke Komenskému. U něho se vrací ozvěny novoplatónské mystiky světla, které je dynamizujícím faktorem hmotného světa. Metafyzice světla vděčíme mnoho podnětů pro rozvoj přírodovědy i umění. Ale pro Všetečku je světlo něčím, co dynamizuje a strukturuje obraz, jím vytvořenou skutečnost. Je to připomenutí toho, co říká Nezval, Všetečkův milovaný básník v Podivuhodném kouzelníkovi: „Něco mě přesahuje, něco mi chybí“.
Autor: MILOSLAV RANSDORF
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |