MARIE VESELÁ
Heiku po staročesku
Pozvala kdysi láska bolest
řkouc:
„Vejdi dovnitř, sestřičko!“
Zastřené okno
(Nad deníkem K. H. Máchy)
Zastřené bývá okno
aby z něj nezářila
tolik svíčka
Zastřené bývá okno
aby za ním zůstalo
všechno světlo
co se vejde
jen pod dvoje
pod dvoje
jen víčka
Nikdo nedá tajemství
dobrovolně
noci v plen
jen vrah a lupič
rve růže
v zahradách
když předtím
zámky vylomil
a slezl
jejich mříže
Bezdomovkyně
Děvčátko se sirkami
z jednadvacátého
století
ať tě hřejí vločky
jež uléhají
na tvůj šat
kéž tě hřejí
vždyť přikrýval tě
jenom chlad
Kéž přikryjí
jak bílé peří
lhostejnost
vždyť chybět
budeš - někomu
pryč je podletí
a jednadvacáté
století
má stále
místo srdce
permafrost
Havrani
Jaká to nádhera
vše beze zbytku
odevzdáno
všechno
co bylo dáno
ba i víc
kapkami krve
svědčí šípek
v slzném závoji
Jen smír a klid
ani stopa
ani stopa
po zbroji
Ohlédnu se
u branky
ještě než
vezmu za kliku
havrani letí polem –
jste tu zas
věční přátelé
nás
melancholiků
Tvé dopisy
Jak rozsypaný čaj,
nedovřená písmenka,
jak oříšky pinií,
zbavené jadérek,
ukrýval ses
za nimi.
Pozdrav z Palerma
či Neapole,
cestovatel na Vesuvu
nebo jiná role –
nemohu otevřít už
žádný rým,
ukrývá se tam
sladká Venezia
i vážný Řím,
i osmnácte let,
a to, co zabolí –
dávná vůně
cigaret.
Vzpomínka
Ztichlá je krajina
pod babím létem,
bílá oblaka vlají
a modrý je oceán,
je možné
dát se
na cestu,
zlatá stromořadí,
vroucí vítr,
i dávná zaslíbení
zní v podzimním
orchestru.
Vezmem si s sebou
štěstí, smutky
i žaly,
jak drobné penízky
vratičů,
co jsme si
do kapes
před léty
dali.
Advent
V té tmě úzkost,
úzkost jak věrný kůň,
úzkost země mé
a světa
naléhavě hrabe kopytem,
úzkost – opakovaná
věta
před vraty domova.
Křídla Orionu
bdí na nočním nebi
v ochranitelském gestu
nad Tebou,
milostiplná
země –
zapadá do sněhu,
mrazí
srdce ve mně.
Přísný advent
zastřel Tě bílým
šátkem,
je v Tobě čekání,
ale i bolest
před Velkým pátkem.
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |