1. Koncert České filharmonie u příležitosti mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.
2. Kantáta Bohuslava Martinů Otvírání studánek v rámci tradičního otvírání studánek Barborky a Vitulky v lesním areálu u Třech Studní na Vysočině.
3. Adventní koncert v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.
4. Vánoční koncert Rozhlasového Big Bandu Gustava Broma na Pražském hradě.
MILOŠ ZEMAN, prezident České republiky
Karel Sýs: Apokalypsa podle Joba (Periskop 2013)
Knižní prodejny na toto dílo jaksi zapomněly. Třeskutá občanská výpověď v kódu obžaloby, kletby, lamentace, varovné věštby. Básník na vrcholu tvůrčích sil – někdo mezi shakespearovským bláznem a starožidovským prorokem, šokující převtělení Divišova Chrlení krve, Ginsbergova Kvílení, pravdaže v éře zdivočelého kapitalismu. Memento, které lze odsoudit, zamlčet, které však nelze umlčet.
Milena Štráfeldová: Dora (Malá scéna Divadla pod Palmovkou)
Monodrama, kde nemilovaná dcera Boženy Němcové Dora (krájejíc v kuchyni hlávku zelí hraje ji úžasně Marta Sovová) přemýšlí o své matce, soudí ji i brání. Palčivý apokryf o jedné národní legendě, metafora českého údělu.
Jorge Mario Bergoglio – římský biskup František: Evangelii gaudium
Programová teologická úvaha v žánru exhortace (povzbuzení). I pro ateistu jako jsem já paprsek útěchy v dnešním vykolejeném světě, kde „touha po moci a majetku nezná mezí“ a „dotěrnou konzumní nabídkou je individualistický smutek“ lakomého srdce. Jak propastný kontrast s místní konfrontační církevní rétorikou.
JOSEF PETERKA, básník a vysokoškolský pedagog
1. Každoročním darem, ba každodenním, je mi v Praze ROZHLASOVÁ STANICE R.F.I. Vysílá od majetkového převratu na nejposlouchávanějších vlnách FM, dříve VKV. Redakci platí francouzská vláda, aniž by veřejnoprávní radio ztratilo svobodu. Líbí se mi: co NEJMÉNĚ idiotské hudby a co nejvíce názorů, polemik, informací, věcných zpráv. Opak českých stanic. Profesionalita. Dokonalá francouzština redaktorů, žádná lajdácká rozmazaná výslovnost.
2. V roce 2013 v Čechách poprvé vychází MODERNÍ EROTICKÝ SLOVNÍK. Se zpožděním 150 let, vydaný v Paříži z roku 1864. Už básník Jaroslav Vrchlický se zabýval myšlenkou, že slovník Alfreda Delvau o erotickém životě francouzské společnosti přeloží. Jak by asi pochodil? Slovník si nebere servítky, cituje peprné obraty z dobové literatury, charakteristiky jsou metaforické i často velmi humorné. Pornografie si humor nemůže dovolit, jak připomíná překladatel slovníku Jiří Žák v doslovu o dobových okolnostech. Vydal Československý spisovatel s.r.o.
Prestižní značku si nedávno koupil nakladatel Ivo Železný.
3. Rok 1913 mě zaujal víc než rok právě prožitý; byl posledním rokem dlouhého míru, a až tím rokem vlastně také končí 19. století. Co následuje, jsou dvě katastrofy, plné nesmyslného zabíjení. Člověk klesl až k bombardéru. Ta druhá končí genocidou… v Drážďanech, v Hirošimě a Nagasaki.
V dubnu 1913 vyšly ALKOHOLY, přelomová kniha poezie Guillauma Apollinaira. V čele sbírky je klíčová báseň 20. století, polytematické PÁSMO. Simultánní způsob vidění světa dal impuls moderní české poezii.
Na Štědrý den 1913 Apollinaire také namluvil své básně na zvukový váleček. Dají se vyslechnout. Odděluje jednotlivé verše, aby ozřejmil českému herci, že verš je samostatná zvuková jednotka.
V Praze letos vydal nakladatel Jiří Tomáš v Akropolisu DENÍKY G. A. Byly objeveny teprve nedávno, dědicové nedovolovali uveřejnění. Jsou tam i neznámé básně muže tajemného původu, Poláka, Itala, Francouze, návštěvníka Prahy v březnu 1902, kdy bydlel v hotelu u Rozvařilů na Poříčí, kde se provozoval šantán; kde dnes na nádvoří stojí busta velkého básníka-vynálezce, ctitele řádu a novátorství.
PETR SKARLANT, básník a překladatel
Za tři, z mého pohledu nejvýznamnější umělecké počiny loňského roku, považuji dva zahraniční, a to film Paola Sorrentina Velká nádhera a knihu současného slovenského autora Pavola Vilikovského Pes na cestě. Z hlediska domácího to pak byl koncert klavíristy Romana Rauera, jeho specifická interpretace Beethovena, Chopina, Smetany a Suka, pořádaný Výborem národní kultury.
VĚRA BERANOVÁ, estetička
Určit tři kulturní priority ve světě, v němž kultura (neřku-li kulturnost) věru není prioritou ani náhodou, je vskutku těžké, přetěžké. Tož, prosím, berte mou odpověď s rezervou. Především bych rád zmínil knihu Dereka Sayera, profesora historie kultury na univerzitě v Lancasteru, Prague, Capital of the Twentieth Century: A Surrealist History (Praha, Hlavní město 20. století: Surrealistické dějiny), již například britský Financial Times řadí mezi nejlepší knihy roku 2013. Sayer ve výpravné publikaci stvrzuje význam české avantgardy i její originalitu a unikátní pozici v evropské kultuře před nástupem nacismu. Přibližuje tak anglosaskému čtenáři kromě jmen známých (jako Jaroslav Hašek, Franz Kafka, Karel Čapek, Jiří Weil) i tvůrce neznámé či známé jen zasvěceným (Karel Teige nebo Marie Čermínová - Toyen). Sayer odvozuje název své knihy od eseje německého marxistického filozofa a kritika Waltera Benjamina Paříž, hlavní město 19. století. „Umístění Prahy“, připomíná profesor Sayer, „která je tak blízko středu Evropy, jak to jen jde, zaručilo, že její obyvatelé byli zmítáni všemi protiproudy evropské modernity … Kvůli tomuto trvalému otisku … na všechny krásy moderního světa je Praha vhodným hlavním městem 20. století.“ Kniha by zajisté byla i velmi cenná pro českého čtenáře. Už jenom tím, že by mu připomněla jeho kulturní identitu.
Druhým počinem je Studentská Thálie, jejíž nultý roční velmi úspěšně a s velkou odezvou proběhl na Nové scéně Národního divadla. Jak již název napovídá, jedná se o soutěž určenou divadelním a slovesný nadšencům z řad především středoškoláků. Na přípravě a realizaci se, což mě osobně obzvlášť těší, kromě jiných podílí i Klub pražských spisovatelů.
Za třetí blahodárnou událost v kultuře bych označil ukončení činnosti ministryně Hanákové na ministerstvu kultury, a to z důvodů všeobecně známých, které nemá smysl rozvádět. Lepší pro kulturu by snad už bylo jenom zrušení celého ministerstva kultury, které pro živou kulturu téměř ztratilo význam a de facto se stalo jenom předmětem handlu a koaličního licitování o posty.
LUBOMÍR BROŽEK, básník a publicista
Počin číslo jedna:
Jsem rád, že český knižní trh před Vánocemi 2013 obohatila kniha Pavla Kosatíka Tigrid, poprvé aneb Průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém století (Mladá fronta). Hojně frekventovaný autor neskrývá animozitu Tigrida vůči Dubčekovi. Trvala od počátku Pražského jara až do Dubčekovy smrti. Tigrid po 17. listopadu 1989 při jedné demonstraci se zvonícími klíči zabránil hlasem i vlastním tělem vstupu Alexandra Dubčeka na balkón pražského Václavského náměstí. Autor tuto jistě bezvýznamnou episodku ve své knize neuvádí. Spíše naznačuje. Já jsem se ji však od samého Alexandra Dubčeka dozvěděl v moskevské vládní vile, když jsem ho jako novinář doprovázel před návštěvou v Kremlu. Tigrid se tak spolu s Václavem Havlem zasloužil o to, aby se Alexandr Dubček nedostal na stolec nejvyšší.
Počin číslo dvě:
S nesmírným zájmem jsme u domácího televizoru sledovali původní seriál České století. Zvláště mne zaujala autorská vyhraněnost celého tvůrčího kolektivu dát nahlédnout hlavně mladým do minulosti národa. Podařilo se vysvléknout zcela do naha dr. Edvarda Beneše, přiblížit divákovi Klementa Gottwalda spolu s Václavem Kopeckým čurajícího do Vltavy (nebo i do řeky Moskvy) a do puntíku upozornit na vulgaritu jejich slovníku. Spatřit v plné a cynické nahotě komunistické zločiny – popravu Rudolfa Slánského a Milady Horákové. Vadilo mi, že chyběla in natura poprava Karl Hermanna Franka.
Počin číslo tři:
Zcela bez okolků uveřejnil Washington Post v den druhého výročí smrti Václava Havla jednoznačné hodnocení, že v osobě našeho prvního polistopadového prezidenta Václava Havla se podařilo skloubit v jedné osobnosti hned osobnosti dvě – filozofa Mahátma Gándhího a bojovníka proti apartheidu Nelsona Mandelu. Také jsem se ve zpravodajství veřejnoprávní České televize dozvěděl, že jsme si vlastně Václava Havla nikdy nezasloužili. Veliká to pravda v dějinné retrospektivě.
Dovětek: Nelze než nade vším předchozím, co jsem zmínil, jenom zaplakat. Anebo se všemu hlasitě vysmát. Svatá boží prostoto, kam jsme se to dostali? V jakém to stádu nás ženou idioti do hluboké propasti? Nastane kocovina?
Přeji všem lepší nový rok 2014, lepší než byl ten, co je za námi!
ZDENĚK HRABICA, publicista, spisovatel
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)