„Neboj se, Evo, to jsem já“ – tak vítala s mojí maminkou na prahu bytu maminky a jejích rodičů ve vršovické Bulharské ulici její teta Hermínka. Jednou v závoji a černé paruce, podruhé v paruce zrzavé a vždycky v dlouhých háčkovaných rukavicích, které sahaly až na předloktí. Hermínka jako jediná z rodiny neuposlechla rozkaz o nástupu do Terezína. Celou válku se schovávala a v tomto „oboru“ se stala mistryní, která v mém srdci – když použiji sportovní výraz – stojí provždy „na bedně“. Pod svícnem bývá největší tma – a tak se schovávala i v Terezíně, Kladně, Dolanech, Čáslavi, v hostinci v Hradci Králové, kde jí říkali Soňo, jezdila vlaky do neznáma k neznámým lidem a občas také zabloudila do Bulharské ulice – pro nějaké to jídlo a šaty. I když tady bydleli její nejbližší, vlastní sestra ji musela vyhánět – po celou válku i její rodinu ovládal strach. O strachu, který my si neumíme ani představit píše i Milan Hes. Knihu DNY STRACHU s podtitulem Osudy ukrývaných židů na Slovensku v časech vlády Jozefa Tisa vydalo nakladatelství Epocha.
Kniha, která balancuje mezi literaturou historickou a literaturou faktu se skládá ze čtyř kapitol: Na Slovensku po slovensky, Čas transportů, Snahy o záchranu, Okupace země a židovská otázka. Pamětník S. T. vzpomíná: „Na vyhlášení autonomie si dobře vzpomínám. To bylo v Žilině v katolickém domě, možná 10 minut chůze od domu, kde jsme bydleli. Když jsem viděl Tisa a ty další, kteří tam vyhlásili autonomii na tom balkóně, tak mi zamrazilo… Vyšli na balkón. Dole stála spousta lidí, kteří to freneticky přijímali, freneticky to jako oslavovali, že konečně budeme mít od těch Čechů pokoj, a Slovensko Slovákům, a Palestina Židákům, a Češi do ženského pohlavního orgánu…“
Nic nepomohlo prohlášení žilinských židů, které ze všech prohlášení loajality zašlo nejdále. Hon začal. A stopa po něm zůstala v naší rodině nejen ze strany matčiny, ale i ze strany mého táty. Jako sedmiletý byl s rodiči a roční sestřičkou na Slovensku – jeho otec tam dočasně pracoval jako stavební dozor. Tatínek nikdy nezapomněl na bleskové balení ranců, nakládání na vůz za koněm a křik: „Čehúni von!“ Cesta to byla strašná, musela trvat několik dní a navíc v zimě, nakonec ale skončila – a doma. Horší to bylo s Židy. Začaly výtržnosti, rozbíjení oken, v krásných Piešťanech byl rozšiřován leták „Chléb na Slovensku jen Slovákům! Slovák od teď musí být pánem! Židé musí pryč…“
Rozjel se kolotoč zákazů. Židé nesmí rybařit, zakažte Židům pohyb na jízdním kole! Omezte Židům možnost telefonovat a bez slitování jim odpojte telefonní stanice! Trestejte bez slitování pokusy Židů vyjít z příbytků po deváté hodině večerní! Z moci úřední zabavte Židům řidičské průkazy! Ihned Židy vystěhujte z míst, která by z důvodu jejich trvalého pobytu mohla být zneuctěna!
Transporty začaly, ale každému životu svítila malá naděje – na udělení výjimky. Nejčastěji měla formu pracovního povolení, nenahraditelnosti člověka. Tu dostalo ale jen 20 000 Židů a autor knihy poznamenává: „Dodnes existují lidé, nekritičtí obhájci politiky Jozefa Tisa, kteří tvrdí, že právě prezident Slovenské republiky byl tím největším přítelem a zachráncem Židů. Neváhají na podporu této apologie dokládat zcela nepodložené údaje o tom, že Tiso udělil 30 až 40 000 výjimek! Tato čísla jsou však zcela nesmyslná, odporují pramenným dokladům o celkovém počtu slovenských Židů i tomu, kolik z nich bylo násilně v roce 1942 vyvezeno za hranice země.“
Dalším pokusem o vyváznutí bylo nechat se pokřtít. Pořádaly se hromadné křty, falšovaly se křestní listy, s křestními listy se i kšeftovalo. Tak pokřtil kalvínský farář Šedivý z Nitry hromadně a bez náboženské přípravy 717 Židů. Poté byl z města vykázán.
Jednou z posledních možností jak vyváznout bylo nenastoupit do transportu. Kam ale utéci? Jediná možnost byla k maďarským hranicím. Tuto cestu podniklo až 6000 lidí, někdy i samotné děti. Tak šesti a půlletého Tomáše Lederera přes hranici převedla neznámá selka. Kdo bydlel poblíž hranice, pokoušel se utíkat po svých, kdo dál, musel si zaplatit vůz i převaděče – a obchod převaděčských skupin kvetl. Mnohým se ani tak útěk nepovedl a četníci ho vrátili zpět na hranice. Existovaly však také skrýše a bunkry ve slovenských horách a lesích. Riskovaly se noci v loveckých chatách. A všude jenom strach, každou vteřinu, minutu, hodinu, dny… „Ještě po osvobození jsem měla strach“, píše jedna z pamětnic.
A já si zase nad touto knihou, která je nejen poučením, ale i cenným příspěvkem faktů o židovské tragédii na Slovensku, vzpomínám na pratetu Hermínku. Dala se pokřtít v roce 1951…
Autor: EVA FRANTINOVÁ
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |